Vladimíra Čerepková
Matka Vladimíry Čerepkové, původem Ruska, své dceři nikdy neřekla, kdo byl její otec. Jednou ji počal sovětský osvoboditel, jindy statečný inženýr, pak známý herec... Matka Vladimíru bila a odkládala do dětských domovů a pasťáků. Čerepková z nich unikala poezií, malováním a sérií pokusů o sebevraždu. Její velký talent rozpoznal básník František Hrubín. V sedmnácti jako „český Arthur Rimbaud v sukních“ zazářila v pražské vinárně Viola, kde flámovala s Allenem Ginsbergem. Juraj Jakubisko o ní natočil jeden ze svých prvních filmů. Žila nadoraz ze svého talentu a krásy, bez stálého domova a zaměstnání. Po kapsách nosila básně a potkana Artura. Prožila posledních pár hodin před otravou plynem s další kometou českého beatnického nebe, Václavem Hrabětem. Po sovětské invazi emigrovala do Paříže, ale francouzsky se nikdy nenaučila. Žila prakticky bez dokumentů. Za svého života vydala šest knih poezie, měla spoustu avantýr a dvě velké lásky. Několik let strávila experimentováním s drogami v komuně hippies. Ošetřovala nemocného spisovatele Jana Čepa a uklízela u Jiřího Koláře, kterému občas připálila košili. Poslední období svého života strávila po boku muže, který byl o dvacet dva let mladší než ona. O své minulosti a těžkém dětství téměř nemluvila. Když novinářka Alice Horáčková zpovídala na jaře roku 2012 básnířku v jejím pařížském bytě, netušila, že nejdelší rozhovor Vladimíry Čerepkové zůstane také jejím posledním. Na Vladimíru Čerepkovou v knize vzpomíná dvacítka jejích přátel i nepřátel, milenců i psychiatrů, kolegů i redaktorů jejích knih... Jsou mezi nimi režisér Juraj Jakubisko, hudebník Vráťa Brabenec, básnířka Inka Machulková, herec Pavel Landovský a přítel Pierre Helzel.
- Elektronická kniha
- kniha
Bibliografické údaje
| EAN | 9788025713594 |
| Počet stran | 416 |
| Jazyk | česky |
| Produkt | kniha |
| Vydání | 2014 (1. vydání) |
| Nakladatel | Argo |
Názory
čtenářů
Kniha je strhující, básnířka je pro mne objev...
(...) Kniha je strhující, básnířka je pro mne objev, do té doby jsem ji neznala. Doporučuji, ta doba, ve které Vladimíra tvořila, je fascinující. Paní Horáčková tuto knihu napsala úžasně. Já ji četla asi před 7 lety, teď ji konečně čte můj muž. Čerepková je citlivá, bouřlivá bytost, která tolik toužila po matčině lásce, bohužel marně.
Enfant terrible z Violy...
(...) Tak tohle by tedy stálo za zfilmování, říkala jsem si, když jsem knihu četla, a hned mě potěšila nominace knihy v rámci Magnesie litery na "objev roku". Vladimíra Čerepková (1946-2013) vypadala trochu jako Yvonne Přenosilová - dlouhé tmavé vlasy, výrazné oči a rty - s temperamentem Janis Joplinové. Za svůj život vydala celkem sedm knih poezie. První sbírkou byla Ryba k rybě mluví (Čs. Spisovatel, 1969), další následovaly až v exilu - Ztráta řeči (Index Köln, 1973) a Extra dry silence (1980). Po roce 1989 je vydávalo nakladatelství Torst - Bez názvu (1991), Básně (2001), Zimní derviš (2008), a poslední Nabíledni prázdno (2013). Kdo byla tahle pozapomenutá básnířka? Její životní příběh sepsala novinářka Alice Horáčková v knize, které dala výmluvný název Vladimíra Čerepková beatnická femme fatale. Vladimíru jsem do té doby, než jsem - celkem náhodou přišla ke knize, neznala. Ani její poezii, takže o to víc mě nadchlo, co všechno se autorce biografie podařilo zjistit a navíc spojit do textu mimořádně poutavého a čtivého. A to nemluvím o nápaditém designu knihy. Malá tlustá kniha působí bezmála jako jakýsi svérázný deník plný dopisů, poznámek, a dokumentů z nichž mnohé jsou přetištěné v původní podobě. Doplněný je mnoha rozhovory s pamětníky, přáteli i milenci, které se podařilo objevit a v neposlední řadě také unikátním rozhovorem s básnířkou samotnou. Text doprovází černobílé fotografie a je nutno zmínit i zajímavou a netradiční obálku. Nebo spíše obal, protože brožovaná kniha se nachází v zasouvací krabici. I kdyby vás vůbec nezajímala poezie, lze knihu chápat i jako jakousi syrovou kroniku své doby, přičemž životní peripetie téhle nekonvenční ženy jsou všechno, jen ne blbosti a nuda. Spíš naopak. Vladimíra Čerepková byla dcerou neznámého ruského osvoboditele Prahy, pak delikventkou z pasťáku, básnířkou z Violy a nakonec emigrantkou. Narodila se jako nemanželská dcera - její matka měla dost starostí sama se sebou a doma tak vládly neuspořádané poměry. Chyběl řád i cit, Vladimíra utíkala a matka ji nezvládala. Řešením se tak stal dětský domov, kam ji poprvé nechala umístit v roce 1956. Ústavy pak následovaly jeden za druhým, na jejich konci pak byly Hodkovičky, kriminál pro nezletilé. Únikem z tristní reality se pro Vladimíru v té době stalo psaní, častým tématem byl vztah k matce. Právě díky pobytu v Hodkovičkách ji však náhodou objevili dva tehdejší studenti FAMU, kteří zde natáčeli dokument. Její verše tehdy ukázali slavnému básníkovi Františku Hrubínovi a díky němu se Vladimířiny básně poprvé dostaly na veřejnost. Psal se rok 1963, bylo jí sedmnáct a pomalu začínala svou nejslavnější, byť poměrně krátkou, životní etapu. Její poezie se začala objevovat v časopisech - Mladá tvorba, Mladý svět, Květy. V tomto roce vznikla také legendární kavárna Viola a Vladimíra Čerepková se stává jednou z pravidelných účinkujících - předčítá svou poezii v pořadu Poetry and jazz. Spisovatel Ludvík Aškenazy Vladimíře zařizuje stipendium od Svazu československých spisovatelů a z delikventky se rázem stala osobnost literárního světa, která se svou poezií dokonce i živila. Srovnáme-li to s dneškem, byla šedesátá léta v Československu dobou, která poezii vyloženě přála, - kromě pravidelného uveřejňování v časopisech tu byl například i televizní pořad Nedělní chvilky poezie. Básnířka také začala patřit do kroužku známých bohémů - umělců, hudebníků a literátů 60. let, k nimž patřili Václav Havel, Juraj Jakubisko, Jiří Stivín, Jindřich Mann či Pavel Landovský, stejně jako alkohol, sex a drogy. Pak však přišla smrt básníka Václava Hraběte a všechno se začalo pomalu rozpadat. Vladimíra se vdala a rozvedla, znovu vdala a znovu by se zřejmě rozvedla, kdyby nepřišel rok 1968. S ním nastoupila poslední a nejdelší kapitola jejího života - emigrace. Kdo mohl či chtěl, odešel. Pro básnířku to možná bylo jen další dobrodružství, obzvlášť, pokud svou roli sehrála délka fronty při žádosti o vízum - ta před francouzským velvyslanectvím byla nejmenší a tak přišla Paříž. Jenže v Paříži ji nikdo neznal. Chyběla jí "pražská hospoda", známá místa a hlavně lidé. Pařížské kavárny ji nebavily a exil tak pro ni byl spíš jiným druhem vyhnanství. Přesto lze říci, že ji Paříž nejspíš zachránila, byť od alkoholismu ne - našla tu totiž své dvě osudové životní lásky a zde také konečně přišel klid na psaní a náhle byl čas věnovat se tomu, co měla ráda - přírodě, psům, knihám, životě na venkově (v Burgundsku) a poezii.
Přečteno jedním dechem?
Tisíce nerozhodných čtenářů bezradně bloudí mezi tituly. Nechte jim tu recenzi a nenechte je zoufat.
