Edice Itineraria aneb V cestování literárním vám ani covid nezabrání

K tomu, aby se člověk vydal na cestu, je nepochybně třeba jistých charakterových dispozic. Mnohé cestovatele vede touha po dobrodružství a poznání, jiní se vydávají na cesty z pracovních důvodů nebo za vidinou zisku, další pak z nezbytnosti či nouze. Někteří vnímají cestu jako duchovní pouť, pro jiné je prostředkem, jak naplnit své životní poslání.

Autoři, jejichž díla v edici Itineraria vydáváme již od roku 2015, měli k cestám různé motivace, jedno jim však je společné: dokázali o svých výpravách poutavě a mnohdy i vtipně vyprávět. Samozřejmě si všímali pamětihodností, krajových odlišností, místních zvyků, tradic i podivností, o nichž si ti, kteří zůstali doma, vždy rádi početli. Zároveň však podali zprávu o místech, která navštívili, o sobě i době, v níž jejich text vznikl. A pokud byli dostatečně vnímaví, dokázali zachytit nejen ducha doby a místa, ale podat i nadčasové svědectví.

Edice Itineraria, která se zaměřuje na cesty a putování ve zprávách, denících či korespondenci, si neklade žádná chronologická omezení a zahrnuje zprávy cestovatelů středověkých i nedávných.  Mezi dosud vydanými svazky tak čtenář najde v mnoha ohledech jasnozřivý popis carského Ruska první poloviny 19. století z pohledu francouzského konzervativního aristokrata de Custinea (Dopisy z Ruska), detailní zprávu Nizozemce van Linschotena o portugalské Indočíně (Itinerario), jež položila základ britskému pronikání do této oblasti; či fascinující vylíčení osudů jezuitských misionářů v Novém světě v 17. a 18. století, založené na jejich vlastních dopisech (Češti jezuité objevují Nový svět). Dále relaci španělského konkvistadora, který uvízl na několik let v indiánském zajetí na Floridě (Ztroskotání); z 12. století pocházející rady pro poutníky do Compostely (Svatojakubská cesta); anebo zábavné vylíčení pěší výpravy mladého Angličana Patricka Leigh Fermora, který se v zimě roku 1933 cestou z Německa do Konstantinopole zastavil i v Praze (Čas darů).

Za mimořádně cenná lze pokládat dvě svědectví o Arménii: arménský cestovatel a obchodník Šimon Polský v 17. století  (Putování) a český učitel a geograf Josef Wünsch na konci století devatenáctého (K pramenům Eufratu a Tigridu) podali zprávu o  kdysi etnicky a kulturně pestrém regionu, který později v důsledku genocidy arménského národa prošel krutou proměnou, s jejímiž důsledky se potýká dodnes. Cestovní deníky Alberta Einsteina z fyzikova přednáškového turné do Palestiny, Španělska a na Dálný východ v letech 1922–1923 zase více než o místech, která navštívil, vypovídají o něm samotném.

Na sklonku roku 2021 jsme vydali již desátý titul, Dopisy Zesnulého I, s podtitulem Anglie v letech 1826–1828 očima pruského knížete. Jejich autorem je excentrický světobězník a zahradní architekt Hermann von Pückler-Muskau. V listech, které psal své (ex)manželce Lucii, s vtipem i sarkasmem vykresluje obraz britského impéria v době hospodářského i kulturního rozmachu po napoleonských válkách, země obrovských sociálních kontrastů a nesmírného bohatství (autorovým původním, leč nakonec neúspěšným plánem bylo přivézt si z Londýna bohatou nevěstu). Již záhy po vydání si získaly velkou oblibu, autorovi přinesly nečekaný zisk a staly se nejčtenější německy psanou knihou 19. století (více o Pücklerovi a Dopisech Zesnulého na blogu).

Netradičním cestopisům se hodláme věnovat i nadále. Letos chystáme mimo jiné druhý díl Fermorova putování do Konstantinopole (Mezi lesy a vodou), v němž mladý anglický poutník podle Dunaje projde Sedmihradskem až k Železným vratům; a představíme také jednu z prvních novodobých cestovatelek, Idu Pfeifferovou (Cesta do Svaté země a Egypta). Cestovat s Argem zkrátka můžete bez ohledu na roční období, o epidemiologické situaci ani nemluvě.

Tento a další články naleznete v našem magazínu #mojeargo.