František Šmahel v tichosti odešel

František Šmahel v tichosti odešel. V nakladatelství Argo po něm zůstává prázdno. Ne však prázdná police, neboť je plná jeho knih. Za těch více než dvacet let je to pořádný komínek, v němž má každý svazek svůj příběh. Dvanáct dotyků celoživotního přemítání o dějinách. Po vydání Husitské revoluce na počátku 90. let její autor, světově uznávaný medievista František Šmahel, tehdy ředitel Historického ústavu AV ČR, přemýšlel, jakou cestou se vydat. Cestou návratů či strastiplnou poutí, jež bude mít mnoho zastávek a obtížně dosažitelných cílů?

První knihou byl logicky návrat: Idea národa v husitských Čechách poprvé vyšla v letech doznívání pražského jara, avšak již v chmurné atmosféře po sovětské invazi, jež nejen české dějepisectví hluboce zasáhla. Pro Šmahela i celou českou historiografii to ale byla kniha veledůležitá, neboť dávala jasně najevo, že staré pravdy o husitské revoluci ztratily svoji zdánlivě neotřesitelnou platnost. Protože však bádání během třiceti let od první edice pokročilo, Šmahel se rozhodl nejrůznějšími exkurzy knihu aktualizovat. A nebyl to návrat jediný. Během dvou desetiletí tvůrčí činnosti, spojené s Argem, se ke svým starším pracím vrátil několikrát: novým vydáním mistrně napsané Hranice pravdy, aktualizovaným a dodnes nepřekonaným životopisem Jana Žižky, souhrnným vydáním studií věnovaných revolučnímu Táboru či Le Goffovým přístupem inspirovaným výborem esejí Mezi středověkem a renesancí.

Šmahel ale nežil jen svou autorskou minulostí. V jeho hlavě se znovu a znovu rodily nové projekty, jimž vždy věnoval několik let svého života. Když překonal zákeřnou nemoc, jako terapii si zvolil prozkoumat poslední měsíce života císaře Karla IV. Díky tomu vznikla skvostně vyvedená Cesta Karla IV. do Francie (1377-1378), z jejíž grafické podoby od Jana Vahalíkové měl Šmahel neskutečnou radost a považoval ji za svoji nejkrásnější knihu. K dialogu mezi obrazem a textem se Šmahel po šesti letech vrátil v monografii Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku, v níž zúročil svůj celoživotní zájem o dějiny umění, stejně jako svoji schopnost spatřovat v detailu dříve neviděné.

S husitskou epochou se ale nikdy nedokázal a ani nechtěl rozloučit. Optiku svého vidění ale obrátil od velkých struktur k jedincům. I v tomto případě to byl částečně návrat. Nejdříve vydal zcela nově koncipovanou intelektuální biografii filozofa Jeronýma Pražského, jenž mu byl blízký svým neotřelým myšlením i chováním. Na ni navázala velká biografie Jana Husa, jejímž prostřednictvím chtěl předložit ideologií nezatížený pohled na hlasatele velkých náboženských pravd. Činil tak s vědomím, že narazí jak u tradicionalistů, tak u katolických fundamentalistů. Zároveň však knihu záměrně napsal dva roky před velkým výročím, aby tím ovlivnil přemyšlení o husitské reformaci. To se mu do jisté míry podařilo, i když si byl silně vědom skutečnosti, že historické povědomí se v české společnosti již nadobro rozešlo s vědeckým poznáním.

Vedle samostatných knižních monografií se ale Františka Šmahela podařilo získat pro dva kolektivní projekty. V prvním případě poněkud váhal. Nakonec však sborník Člověk českého středověku překonal jeho očekávání a stal se velmi úspěšnou knihou, kterou dodnes berou do rukou desítky studentů historie. Ve druhém případě chtěl naopak výpravnou monografií Slavnosti, ceremonie a rituály pozdního středověku ukázat, že česká medievistika si nijak nezadá s medievistikou západoevropskou, neboť téma rituálů prostupovalo celou středověkou Evropu.

Nad každou knihou bylo s Františkem Šmahelem radost pracovat. Byl přesně tím moudrým autorem, který velmi dobře věděl, že redaktor jde spisovateli vstříc, že chce jeho dílu dodat ještě větší lesk a dát mu co nejdokonalejší podobu, a to včetně podoby grafické, na níž jemu osobně vždy záleželo. Nikdy se nebránil sebevětším zásahům, nikdy nelpěl na podružnostech, zároveň však samotného redaktora u každé knihy mnohému naučil, neboť mu dal nahlédnout i do těch nejposlednějších koutů své badatelské dílny. Pracovat s ním a vydávat jeho knihy byla pro nakladatelství Argo nejen čest, ale i nezměrná radost. V mnohém nám bude strašně chybět, ale tu nakladatelskou radost nám nemůže jeho odchod vzít.