Hipík

Jedním z přelomovým...

(...) Jedním z přelomovým autorů novodobé duchovní literatury byl pro mne před 20 lety Paulo Coelho, a to určitě ve svých prvních u nás přeložených knihách. Miloval jsem Alchymistu a Pátou horu, Alchymista u nás časem hodně zdomácněl, dokonce ho adaptovali v pražských divadlech a zpracovali do audioknihy. Když jsem pak četl Mágův deník o autorově poutní cestě do Santiaga de Compostela, byl jsem uhranutý jeho drsnou duchovní zkušeností, mohl si tenkrát dovolit první knihu napsat zcela otevřeně a jeho mystické zkušenosti na jeho poutní cestě byly silným šálkem kávy. Když to nás boss, který již šel pouť dvakrát, nedávno četl, řekl, že si snad tenkrát autor „balil silnej matroš“ 😊 Tak zajímavé jsou ty kapitoly. Ale o té knize tady dneska ne… S autorem jsem se setkal i osobně v rámci portugalistických studií, kdy v rámci propagace Páté hory zavítal na sklonku 90. let do Prahy a mohli jsme jako študáci vyzpovídat v Týnské kavárně. Byl to krásné období, ach ta nostalgie! Od té doby uplynulo 20 let, Paulo vydával jednu knihu za druhou, ale můžu otevřeně říci, že až poslední kniha mne znovu oslovuje. Je ale úplně jiná než všechny zmíněněné první knihy anebo další – pro mne nečekaně – plytké až komerčně laděné (Veronika se rozhodla zemřít 11 minut, Vítěz je sám). První půlka knihy je velká a podnětná sonda do konce 60. let a 70. let minulého století, kdy ve světě znělo hippie hnutí. Zatímco Alchymista a Pátá hora byly v nejlepším slova smyslu „pohádkově“ duchovní, Hipík na mne dýchl na jedné straně rebelskou atmosférou období hippies, beatniků (které jsem prožíval díky knihám Kerouaca i ve svém postpubertálním věku 😊, touhou po svobodě a duchovním prožitku, za kterým hlavní hrdinové cestují do Nepálu. Byla to zřejmě silná doba, kterou mohou posoudit ještě generačně starší, ale když si člověk třeba pustí jedinečný muzikálový film Across the Sea (Napříč vesmírem) s písněmi Beatles, může mít srovnání v podobném duchu. Autor byl ve svém mládí konfrontován s různými zkušenostmi, docela drsně popsanými hned na začátku, kdy byl vyslýchán ještě na brazilské policii. Sám píše, že byl i několikrát ve vězení. Na druhé straně se mi ale hned zalíbila ta možnost vycestovat do Evropy a dále se pustit šílenou cestou z Amsterdamu až do Nepálu. Tisíce kilometrů přes komunistické krajiny tehdejší Jugoslávie, kde mohou mladí plní ideálů prožívat realistické návštěvy místních nedůvěřivců anebo se sbližovat se stejně smýšlejícími spolucestujícími. Bylo to opravdu možné takhle přes Evropu cestovat? Jeho vyprávění je velmi uvěřitelné, a to i díky skvělém překladu Jarky Jindrové. Když si vybavím šílené kontroly busů a pasažérů na hranicích Srbska a Bulharska na začátku 21. století (v letech 2000-2001), když jsem jezdil za budoucí manželkou, nechce se mi věřit, že tahle road movie mohla pozitivně proběhnout už tenkrát. Ale je to krásně popsané, Coelho si dává záležet na ležerním, ale pocitovém stylu, nechybí emoce všech hlavních hrdinů, a to jak jeho, tak potenciální přítelkyně Karly. Z autorových slov člověk může získat naději a povzbuzení o touze za ideály. Je tam cítit trošku duch již zestárlého spisovatele, ale ten příběh stále žije neutuchající nadějí, co přinese zítřek. U předchozích knih autora jsem se jaksi nemohl dostat přes úvodní kapitoly, ale tady se vše pěkně rozvíjí a vždycky jsem se těšil, co přinese cesta. Dovedu si představit, že bych tohle mohl absolvovat i sám. Miloval jsem cestování busem do západní Evropy, na sklonku 90. let na první mládežnické tábory ve Francii, ve Španělsku, anebo vlakem do milovaného Portugalska, tady se ale hippie parta ocitá nejdříve v divokých jugoslávských horách, pak se přesouvá na jihovýchod do Turecka a míří do vysněné duchovní krajiny, o které všichni básnili. Kniha je v druhé části napěchována mnoha duchovními a filozofickými pasážemi, až si říkám, že si je Coelho šetřil z předchozích let. Dotýká se jak Nové spirituality, principu Jednoty, tak i tradičních východních nauk jako ohledně tančících dervišů a perského sufismu. Myslel jsem, že to bude čtení jako voda, ale když usednu a přečtu pár stránek vždy večer, je to nejlepší. Konečně jsem se dostal do Turecka, kde jeden z cestujících hledá prožitek tančících dervišů. Dýchlo na mne prostředí istanbulských uliček, i když jsem tam nikdy nebyl. Tak příjemně to umí nyní autor podat. Jednoduše řečeno hodně vyzrál, protože je v závěru knihy úžasný. Nechává hrdiny plnit si své sny, i když hlavní pointou není nakonec vůbec dojezd do velebeného Nepálu. Ale nebudu prozrazovat závěr, chci nechat prostor pro napínavé čtení, mne samotného však silně dojal. Atmosféra tureckého Istanbulu je podána romanticky, když Karla s Paulem večeří – symbolicky bez vína – na hranici Evropy a Asie. Opakovaně píše o sufijských derviších, o hledání Pravdy a životě v ní. Jakoby na závěr spojil veškeré putování do uvědomění si pravého života, která tkví v Lásce. Cítím se nyní navnaděn na návštěvu Istanbulu, kde jsem nikdy nebyl. Mohl jsem se do Turecka dostat pracovně loni na jaře, ale nakonec to nevyšlo. No ale říkám si, že co má přijít, přijde v pravý čas. Třeba bude ta pravé chvíle tam jet až s celou rodinkou a milovanou Di. Knihu Hipík moc doporučuji nejen všem, kdo znají autora a chtějí mu dát ještě šanci, ale i těm, kdo chtějí prožít retro road movie a milují duchovní hledání. Výborně se čte, má nečekané odbočky k dalším vedlejším hrdinům, které zavedou čtenáře třeba do drsné sociální reality tehdejší Francie nebo až do Afriky, je v nejlepším smyslu kosmopolitní, ale přitom nezapomíná na domácí brazilské kořeny. A to se hodně cení. Pro mne je to velmi příjemné překvapení a po první letošní nádherné knize od Viktorie Besó „Kdybych tě nepotkal“, kterou jsme přelouskal po Vánocích, další intenzivně prožitková četba.