Fridrich II.
Nejproslulejší Raderovou prací je bezesporu životopis římsko-německého císaře a sicilského krále Fridricha II. Ačkoli literatura o „divu světu“, jak byl císař dobovými kronikáři nazýván, je dnes již nepřeberná, přesto se Raderovi podařilo načrtnout badatelsky přínosný, přitom však velmi čtivý a výstižný portrét jednoho z nejkontroverznějších panovníků středověku. Raderův přístup je striktně biografický. Ve svém líčení se víceméně drží chronologického výkladu Fridrichova života. Pokud je to ale nutné, snadno z něho vystupuje a věnuje se problémům, jež byly pro císařovo vládnutí rozhodující. Z tohoto důvodu zkoumá Fridricha jako zákonodárce, jako autora v mnohém moderních a pro středověký přístup k právu určujících Konstitucí z Melfi, detailně zpracovává císařovo založení univerzity v Neapoli či naopak zálibu v sokolnictví a soudobém básnictví. Ve všech případech však Fridrichova konání interpretuje z hlediska císařova pojetí neomezené panovnické vlády, reprezentace královského majestátu a potýkání se imperiální myšlenky se stejně vládychtivým papežstvím. Pro Fridrichův přístup k panovnické moci je dle Raderova názoru rozhodující jeho sicilský původ a jeho sicilské zkušenosti, jež v mnohém vítězí nad jeho štaufstvím, ve své době ostatně akcentovaným jen v omezené míře. Centrem jeho zájmu byl vždy především Středomořský prostor. Ten do značné míry jeho dvoru zprostředkovával kulturní, vojenské i vědecké impulzy arabského světa, před nimiž se jiní evropští panovníci naopak vědomě uzavírali. Krok za krokem rovněž odhaluje nejrůznější mýty s osobou císaře Fridricha II. spojené. Pro českého čtenáře je velmi zajímavé, že často shledává přímé paralely mezi Fridrichem a římsko-německým císařem a českým králem Karlem IV. Ten podle Raderova názoru na Sicilana v mnohém vědomě navazoval, ačkoli se v propagandistické rovině raději hlásil ke Karlu Velikému než k církevními klatbami obtíženému, bytostně nezkrotnému a v očích mnoha soudobých pozorovatelů až apokalyptickému sicilskému vladaři
Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.
- kniha
Bibliografické údaje
| EAN | 9788025719299 |
| ISBN | 978-80-257-1929-9 |
| Počet stran | 384 |
| Jazyk | česky |
| Vazba | vázaná |
| Produkt | kniha |
| Rozměry | 17cm x 23cm |
| Vydání | 2016 (1. vydání) |
| Nakladatel | Argo |
Názory
čtenářů
Monografie o Fridrichovi...
(...) Monografie o Fridrichovi II. by nebyla špatná, kdyby se v ní její autor, německý historik Rader, nedopustil zcela nepřesných tvrzení o tom, jak česká historiografie 80. let dvacátého století, reprezentovaná historikem Josefem Žemličkou, hodnotila význam Zlaté buly sicilské. Rader v knize uvádí: „V Basileji udělená privilegia jsou navíc vzorovými příklady toho, jak mohou být středověké texty zapojeny do konstrukce mýtů moderní doby. Od 19. století bylo těmto exemplářům částí české i německé historiografie, včetně sudetoněmecké, připisovány velké nacionálněpolitické významy, a ještě v 80. letech 20. století byly povýšeny na státotvorný základní kámen komunistické ČSSR. Jako obrázek na bankovce je občas držel v ruce každý Čech. Vznikla domněnka, že právě s listinou o královské hodnosti má člověk v ruce onen dokument, jímž římsko-německý král, jak psal Josef Žemlička v roce 1987, ‚písemně uznal faktickou nezávislost přemyslovských Čech‘. Mladší badatelé však už začali z listin seškrabovat mýtotvorné nánosy a zacházet s nimi podle toho, co ve své době představovaly, totiž jako s dary na oplátku ještě nejistého krále za naléhavě potřebnou podporu nejmocnějších knížat své nové říše.“ S dílem Josefa Žemličky se pan Rader seznámil zřejmě jen velmi zběžně. Připomeňme si tedy nejprve, co Josef Žemlička píše v 80. letech o Zlaté bule sicilské: „Zlatá bula sicilská dovršila houževnaté snahy krále Přemysla o důstojné postavení českého státu. Filip Švábský, později Ota IV. Brunšvický a nyní rovněž Fridrich II. se tichou cestou zřekli nedávných zásahů středověké říše do vývoje přemyslovských Čech, uznali politickou realitu a právně schválili vnitřní nezávislost Českého království.“ Přiznám se, že nechápu, co pan Rader považuje za „mýtotvorného“ na skutečnosti, že panovníci středověké říše uznali vnitřní nezávislost (ve své citaci hovoří pouze o „faktické nezávislosti“) českého přemyslovského státu. S vydáním Zlaté buly sicilské totiž definitivně skončila doba, kdy římsko-němečtí panovníci dosazovali na český knížecí stolec toho z příslušníků rozvětveného přemyslovského rodu, kterého považovali za nejvhodnějšího (tedy vůči říši nejpovolnějšího), a začala doba, kdy císaři, jakožto světské hlavy západního křesťanstva, pouze formálně potvrzovali toho z uchazečů trůnu, kterého si Češi (rozumí se urození Češi) zvolili. Toť vše. Ostatně Josef Žemlička v žádné ze svých prací, ani v 80. letech, ani později, netvrdil, že by český stát vydáním Zlaté buly sicilské přestal být volnou součástí středověké římsko-německé říše. Hovoří-li o nezávislosti, má na mysli výslovně nezávislost vnitřní. Snad ještě nesmyslnější je Raderovo tvrzení, že Zlatá bula byla povýšena „na státotvorný základní kámen komunistické ČSSR.“ Opět si úplnou citací připomeňme, jakže zní Žemličkův výrok: „Slavný dokument završil počátky a zrání přemyslovské monarchie. Takřka symbolicky uzavřel ‚dobu knížecí‘ a otevřel epochu Čech královských. Zlatá bula sicilská zaujala klíčové místo v řadě českých státoprávních listin a Karel IV. ji pojal do souboru základních výsad českého království. Jako nejcennější kus Archivu Koruny české se toto privilegium těší zvláštní ochraně a péči Československé socialistické republiky.“ Josef Žemlička tedy nepíše o ničem jiném než o tom, že dotyčná listina se těší ochraně a péči československého státu. Což je naprosto pochopitelné, protože každý civilizovaný stát dbá na to, aby významné písemné památky z dávné minulosti byly uloženy v archivech, kde jsou v těch nejlepších podmínkách chráněny před hlodajícím zubem času. A že tuto funkci plnila i ČSSR, jeden z několika střídajících se státních útvarů našich novodobých dějin, bylo v době vzniku výše uvedeného citátu naprostou samozřejmostí, stejně jako je naprostou samozřejmostí, že po rozpadu Československa tuto úlohu převzala Česká republika. Jakými cestami pan Rader došel k názoru, že Zlatá bula sicilská byla považována za „základní kámen komunistické ČSSR“, to ví snad jedině on sám. Nezbývá než si povzdechnout, že při „boření starých mýtů“ se mnohdy budují mýty nové, mnohdy ještě výstavnější, než ty staré.
Na pomezí žánru odborného a populárně-naučného, mezi dvěma …...
(...) Na pomezí žánru odborného a populárně-naučného, mezi dvěma ostrovy (Rujánou a Sicílií) vznikl spis o personě vládnoucí v říši rozprostřené na obou stranách Alp, portrét muže, v jehož hodnocení se vždy inklinovalo k extrémům: ať už k adoraci (Matouš Pařížský), démonizaci (františkánští kronikáři), marginalizaci (David Abulaifa) či mytizaci (Ernst Kantorowicz). A co český čtenář může - kromě další dobře zpracované publikace v žánru "biografie" - na této knize dále ocenit? Třeba to, že se konečně důsledně a důstojně seznámí s vydavatelem Zlaté buly sicilské - tedy s osobou, o níž většina lidí v našem malém rybníčku ví tak ostudně málo...
Přečteno jedním dechem?
Tisíce nerozhodných čtenářů bezradně bloudí mezi tituly. Nechte jim tu recenzi a nenechte je zoufat.
Další knihy od tohoto autora
Tento autor u nás momentálně nevydává žádnou jinou knihu.
