Vive la France, vive la Francophonie!

Komu by snad francouzsko-francouzské literární menu připadalo příliš „klasické“, ať se nechá zlákat dalšími tituly napsanými původně ve francouzštině autory, kteří nepocházejí ze země galského kohouta.

Francouzi jsou za rozšíření francouzštiny mimo její hexagon patřičně pyšní, byť jim to nebrání v tom se ostatním francouzsky mluvícím národům s gustem za zády smát za odchylky od té jediné a pravé francouzštiny (to znamená té jejich).

Takové Belgičany mají za podivíny. Na uvítanou si dávají pouze jeden polibek, v restauracích je pivo levnější než minerálka, jako národní pochoutku tam mají hranolky a jako národní symbol žádnou věž, most či důstojnou sochu, ale sochu dítěte vykonávající malou potřebu. No ani ve Francii nezpochybňují literární přínos oněch podivínů. Je nutné zmínit, že přes 90 procent evropské komiksové produkce se rodí právě v Belgii a belgická literatura je trochu, chtělo by se říct, místy hrabalovsky „ulítlá“ až snová, jako třeba Květinová puška, kterou napsal belgický spisovatel André-Marcel Adamek. Ano belgický. Česky znějící jméno je pouze mystifikace. Kniha pro každého, kdo dokáže ocenit „divnou“ fantasy a nejasné konce. Podobně hraví a zábavní jsou Belgičané, i když se pustí do detektivky. Stačí si přečíst Gutmeyerovo bohatství od Alaina Berenbooma se sympatickým, až dojemným looserem v hlavní roli, detektivem Michelem van Looem.

Francouzsky mluvící Švýcary zase Francouzi považují za odnož Němců, kteří mají alespoň tolik slušnosti, že mluví francouzsky, a k tomu vyrábějí a dokážou ocenit dobrý sýr. Jen s těmi polibky to přehánějí (Ve Švýcarsku tři! Věděli jste to?). Stejně jako švýcarský gruyère zraje i mladý (ročník 1985) švýcarský spisovatel Joël Dicker. Po fenomenálním úspěchu jeho knihy Pravda o případu Harryho Québerta mu někteří lidé předpovídali, že jako kometa přeletí literárním nebem a upadne do hlubin zapomnění, on však píše dál. A že se mu daří, dokazují jeho další veleúspěšné romány Kniha o Baltimorských a Zmizení Stephanie Mailerové. Pro milovníky historických románů zase doporučujeme knihu 1372 V plamenech od Philippa Favreho, v němž vystupuje Karel IV.!

Literatura z afrického kontinentu nabízí neuvěřitelné množství brilantních spisovatelů, kterým se ve zdejších končinách věnuje jen pohříchu málo prostoru. Jedním takovým je i Alžířan Boualem Sansal, neúnavný bojovník proti islamismu, politické korektnosti a fanatismu. Jak by asi George Orwell napsal svoji slavnou dystopii 1984, kdyby žil v době vzestupu islamistů? Na tuto otázku se Boualem Sansal snažil nalézt odpověď, když psal román 2084 Konec světa. Představte si celosvětovou islamistickou diktaturu s dokonalou státní organizací, přidejte pár ověřených diktátorských metod, trochu toho náboženského esoterična a mystiky, neomylného proroka a voilà, máte před sebou Abistán, v němž se pochybnost trestá jako hrdelní zločin.

Otázkou fanatismu, manipulace, a tím, co s lidmi dělá válka, se zabývá i Citrusový sad kanadského dramatika Larryho Tremblaye. Kratičký, ale působivý román o sebeobětování a využívání těch nejzranitelnějších ve válce.

Francouzsky psaná kanadská literatura byla velmi dlouho nespravedlivě považována za pouhou více či méně zajímavou odnož té evropské francouzské literatury. Ovšem Franko-Kanaďané si vyvzdorovali vlastní kulturní prostor, jejich literární tvorba je prostě jiná a jedinečná. Její svébytnost tkví v její americkosti, ovšem americkosti neanglické a nehispánské – tedy v americkosti frankofonní. Posuďte sami. Zkuste se zakousnout do umně vystavěného psychologického románu Tíha sněhu od Christiana Guay-Poliquina, v němž hlavní hrdina po nehodě uvízne odříznutý ve sněhem zavalené odlehlé vesnici, kde o něj neochotně pečuje nerudný stařec. Další román – Pršeli ptáci od Jocelyne Saucierové byl přeložen do několika jazyků a teď nedávno s velkým úspěchem vstoupila do kin filmová adaptace románu. Autorka příběh rámuje tragickou událostí z kanadské historie – tzv. Velkými požáry z roku 1916, které zničily rozsáhlé území a také mnoho životů. Jedním z nich byl i Ed Boychuck, který tehdy požár s velkým štěstím a rozsáhlými popáleninami přežil. A právě toho se do odlehlých lesů vydá hledat mladá reportérka.

Mezi Kanadou, Francií a Haiti je rozkročený Dany Lafferière. Dany je jen stěží uchopitelný fenomén. Jsou tací, kteří v boji proti rasismu vytáhnou s transparenty a peticemi, a pak je tady Dany, který místo petic sepíše text Jak se milovat s černochem a neunavit se, nemilosrdnou a kousavou satiru, která si dělá legraci ze všech klišé a rasistických stereotypů. Ona se ta jeho „legrácka“ chytla, dočkala se zfilmování a získala autorovi, do té doby živořícímu v zavšivené garsonce, mezinárodní věhlas. Ale Dany nedělá jen legrácky, je to opravdový PAN spisovatel. A první spisovatel černé pleti s křeslem ve Francouzské akademii. Když už v tom budete, sáhněte také po jeho Vůni kávy, ve které nostalgicky a poeticky vzpomíná na svou babičku, která „i když byla v kuchyni, viděla, co se děje v obýváku i na druhém konci ulice, stejně tak, jak to ve filmu dělají velcí filmoví tvůrci jako Fellini“, jak s humorem sobě vlastním glosoval svou pramáti v jednom rozhovoru.  O Danyho Lafferièra, který kdysi v Kanadě začínal jako zametač v obchodním centru, se dnes přetahují Francie s Kanadou. (Momentálně vyhrává Francie.)

Francouzi jsou na tak řečenou „Francophonie“ patřičně hrdí. Mají dokonce literární cenu nazvanou Prix de la Francophonie. Mimochodem, její držitelkou je i naše spisovatelka Lenka Horňáková-Civade!

Takže vive la France, vive la Francophonie!