Sibiřské haiku aneb proč je nutné čelit zlu

V těchto dnech valná většina z nás upírá zrak k Ukrajině a z celého srdce si přeje, aby válečné šílenství skončilo, aby přestalo zabíjení a Ukrajina zůstala svobodná a celistvá. V naší edici literatury pro děti a mládež se v průběhu let už objevila celá řádka knih s příběhy zasazenými do kulis nesvobodné, totalitní společnosti, ať už nacistické (Lois Lowryová: Spočítej hvězdy; Judith Kerrová: Jak Hitler ukradl růžového králíčka; Morris Gleitzman: tetralogie Kdysi, Potom, Když a Brzy; R. M. Romerová: Loutkář z Krakova; Matt Killeen: Sirotek, bestie, špionka), nebo imaginární (např. série Lois Lowryové: Dárce, Hledání modré, Posel v temném lese). Dětští hrdinové těchto knih strádají, žijí ve strachu, nerozumí tomu, co se kolem nich děje, a přece statečně vzdorují zlu.

Brzy k těmto knihám přibude Sibiřské haiku, komiks kombinovaný s klasickým vyprávěním. Je určen dětem zhruba od 9 let. Text na základě životního osudu svého otce napsala litevská spisovatelka Jurga Vilė, ilustracemi jej doprovodila Lina Itagaki. Kniha vypráví o tyranii Sovětského svazu, země, která z mnoha národů spadajících do její zájmové sféry učinila své vazaly a uzurpovala si právo rozhodovat o jejich bytí a nebytí. Vypráví o deportacích Litevců na Sibiř. Hrdiny příběhu jsou obyvatelé vesnice uprostřed Litvy, v popředí pak stojí malý Algisek a jeho rodina. Jedné noci jim na dveře zabuší ruští vojáci a s puškami v rukou je přinutí opustit domov. Vyděšení lidé mají jen pár minut na to, aby si sbalili to nejnutnější. Vydávají se na dlouhou, strastiplnou cestu na východ. Nejprve pěšky, potom vlakem – natěsnaní v dobytčácích jedou do sibiřského vyhnanství. Čekají na ně vymrzlé dřevěné baráky, třeskutá zima, hlad, tvrdá dřina a neustálý strach z primitivních, krutých ruských dozorců. Litevci umírají na nemoci, vyčerpáním, část jich umrzne na pochodu do vzdálené sousední vesnice, na kterou je ruští dozorci vyženou za sněhové bouře. Po několika letech strádání se podaří dostat ze Sibiře zpět do Litvy alespoň zbytek přeživších dětí, mezi nimi i Algiska, otce Jurgy Vilė. Většina dospělých se ale do Litvy už nikdy nevrátila.

Jak se dnes opět ukazuje, podobné příběhy si musíme stále připomínat, abychom nepodléhali naivitě a iluzím. Děti teď všude okolo vnímají napětí, slyší o válce, možná mají i strach. Sibiřské haiku se sice neodehrává za války, ale ukazuje, co hrozí zemi, které se zmocní diktátorská mocnost. Invazí a válkou utrpení lidí a národů nekončí. My dospělí si to zpravidla uvědomujeme, známe to přece z historie. Dětem však s pomocí příběhu malého Algiska můžeme vysvětlit, že zlu je třeba čelit, bez váhání, bez ohlížení se na vlastní prospěch a pohodlí, včas, rychle a účinně! Každý tyran chce totiž pořád víc a víc, je stále útočnější a chamtivější.

Proto pomozme Ukrajině!

Hned a bez kompromisů.