Naše neslavné dny aneb Jak je důležité míti výročí (a knihy, které nám je připomínají)

Tagesordnung a Nedělní šachy s Tisem

První půlka března nám přináší několik výročí, mimo jiné 83 let od události známé jako „anšlus Rakouska“ (12. 3. 1938) a 82 let od vzniku tzv. Slovenského štátu (14. 3. 1939). A taky brzy uplynou dva roky od vydání dvou výtečných knih, které se k těmto černým datům v naší novodobé historii váží. Samozřejmě, že jde o naši historii. Anšlus Rakouska byla generálka na mnohem bombastičtější představení, které Hitler chystal pro svět, a naše země získala roli hned v jeho prvním jednání, v jehož zápletce byl důležitý právě Slovenský štát.

Tenhle blog ale nemá být rychlokurz moderních dějin, protože nepodceňuji naše čtenáře. Beru ho jako příležitost k připomenutí dvou titulů, které už trochu sešly z očí – tak aby nesešly i z mysli.

Autorem útlého, ale hutného reportážního románu Tagesordnung / Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech je francouzský spisovatel a scenárista Éric Vuillard, který se různým událostem, jež obrátily proud dějin, věnuje rád. Za Tagesordnung získal prestižní Prix Goncourt, což ve Francii a obvykle i za jejími hranicemi zaručeně přitáhne pozornost tisíců čtenářů a médií. Éric Vuillard pokaždé, než začne psát, provede nespočet rešerší a ponoří se hluboko do studia tématu, a poté, co daná kniha vyjde, se z něj stane zapálený diskutér. V případě Tagesordnungu měl díky „Goncourtovi“ příležitostí k diskuzím se čtenáři skutečně mnoho – mj. i v Praze. Byl rozčílený.

Anšlus Rakouska, ačkoliv mnoho jeho pamětníků už nežije, je totiž vlastně docela živá rána. Knížka začíná scénou, ve které 24 německých průmyslníků a bankéřů přichází na schůzku s Hermannem Göringem… a odchází z něj jako Hitlerovi spojenci, protože dohoda je oboustranně výhodná. Psal se rok 1933 a pár ctihodných chlapíků v kvádrech právě předplatilo milionům lidí jednosměrnou jízdenku na hrůzný výlet. Éric Vuillard pak stroze, ale systematicky vrství situace, fakta, setkání, drobné anekdoty a odbočky, všechno propojí notnou dávkou ironie a dovede čtenáře (a nakonec i porouchané německé tanky) k cíli, totiž do Vídně. Kdyby to všechno nebylo tak strašné, byla by to vlastně dost zábavná fraška. A proč se tedy autor rozčiloval? Nápověda – BMW, Daimler, BASF, Agfa, Shell, Telefunken, Krupp…

I Silvester Lavrík byl své Nedělní šachy s Tisem představit v Praze a později ještě coby host Meltingpotu v Ostravě. Slovenský spisovatel, scenárista a dramatik se nerozčiloval, myslím, že to ani nemá v povaze. Je to muž velmi uvážlivý. I on ale prošel ohromnou spoustu materiálů, dokumentů, fotografií a literatury, než kniha vznikla. Je obsáhlejší než Tagesordnung.

Je košatější, narativnější, je to vskutku román. Ale protože ho doprovází novinové výstřižky a kupa dobových fotografií, na nichž je vedle známých historických postav (včetně té titulní) vidět i hrdiny a antihrdiny knihy, je hranice mezi realitou a fikcí propustná, máme dojem, že čteme kroniku, deník, vzpomínky… Vzpomínky jisté Aničky Žitňanské z Bánovců nad Bebravou, dívenky patrně autistické, každopádně velmi svérázné a okolím považované za „úchylnou“. Anička je skutečná postava zčásti, jistý předobraz v Bánovcích (kde Silvester Lavrík sám žije) měla.

Autor je v tomhle bodě trochu tajuplný. Anička upírá svůj naivní, a tudíž velmi pronikavý pohled na mikrosvět, který je zpočátku plný každodenních radůstek i průšvihů, a ačkoliv to Anička vážně nemá lehké ani s okolím, ani sama se sebou, nic převratného by se v jejím životě nejspíš nestalo. Jenže s postavou Bánovčany – ostatně mnohými dodnes – obdivovaného tamního děkana a později i prezidenta Jozefa Tisa se do dívčina mikrosvěta nabourají velké dějiny. A mikrosvět se začne drolit, mizí z něj lidé, kteří nemají ten správný původ, slova mění význam, občané mění názory a hranice se posunují nejen na mapách. Z nenápadnosti a přirozenosti, s jakou se bílá překlopí v černou a svět se obrátí naruby jako ponožka, neskutečně mrazí. Nedělní šachy s Tisem byly nominované na slovenskou cenu Anasoft Litera, autor s nimi projezdil Slovensko, a co mi přijde skvělé – zvali si ho do škol, aby diskutoval se studenty.

Protože – a tím se vracím k důležitosti neslavných výročí – lehkost, s jakou se kvůli zaslepenosti, nezájmu nebo lehkomyslnosti můžeme kolektivně dostat do velkého maléru, je děsivá. A tak jsem těmto dvěma autorům vděčná, že nám to připomínají.