Martina Knápková dostala tvůrčí prémii Ceny Josefa Jungmanna

Povídky prý nikdo nečte. A taky se neprodávají dávno vydané věci dávno mrtvých neznámých autorů. Lucia Berlinová svoje povídky napsala ve druhé polovině minulého století a zemřela téměř neznámá v roce 2004. Podle všech předpokladů by to měl být naprostý propadák. Jenže Berlinová byla opravdu mimořádná (jeden její kolega spisovatel se nechal slyšet, že je „nejutajovanějším americkým pokladem“), a když u nás navíc spojila síly s neméně mimořádnou překladatelkou Martinou Knápkovou, není se co divit, že už z toho jsou dva dotisky, nominace na Magnesii Literu v kategorii Překladová kniha a teď nejnověji tvůrčí prémie pro překladatelku v rámci Ceny Josefa Jungmanna. A pak že to nikdo nečte!

Berlinová měla bouřlivý život, vystřídala spoustu zaměstnání, třikrát byla vdaná, měla čtyři děti a žila v hned několika amerických státech, sousedním Mexiku i jihoamerickém Chile. Pro své povídky tak měla hlubokou studnici inspirací a podle všeho z ní hojně čerpala. V Manuálu pro uklízečky se ve většině povídek objevují podobné či úplně stejné postavy. Samozřejmě uklízečky, ale i zdravotní sestry, alkoholičky, matky, manželky, dcery, sestry. Někdy se jmenují Lucia nebo Lou, někdy Carlotta, někdy jejich jméno neznáme. Skoro všechny mají životní osud, jenž se nápadně podobá tomu autorčinu. S přibývajícím počtem stránek se o slovo čím dál neodbytněji hlásí pocit, že nečtete o různých ženách, ale stále o jedné a té samé. Že nečtete tak docela povídky, ale střípky ze života jedné postavy, takový fragmentární román.

Sama autorka k tomu v jednom rozhovoru prohlásila následující: „Já vám nevím, proč mám v některých povídkách svoje jméno a jinde ne. Když si to tak vezmu, vlastně nevím, proč ho nemám ve všech. Nedokážu si představit, jak to působí na čtenáře… Doufám, že mají pocit, že je ta povídka pravdivá.“

Jak už to v povídkových souborech chodí, některé povídky jsou lepší než jiné. Některé nadlouho utkví v paměti, jiné záhy odplynou do zapomnění. A k některým se člověk po čase vrací, aby si v nich zase našel něco nového. Všechny jsou ovšem napsané sugestivním jazykem a ostře vypointované. Ať už popisují všednodenní události, nebo zlomové okamžiky, vždycky vyvolávají barvité obrazy a celou řádku emocí, od melancholie po mírné pobavení.

A za to, že to všechno stejně dobře funguje i v češtině, můžeme děkovat Martině Knápkové, která má na tuzemském úspěchu Berlinové bezpochyby lví podíl. Její překlad hladce plyne, nikde nedrhne a zvolená slovní zásoba je nápaditá, pestrá a výstižná. Dobré překlady samozřejmě nejsou úplně vzácné, ale tenhle jde ještě o stupínek výš. Ostatně, jak se píše v prohlášení poroty Ceny Josefa Jungmanna, „autorčin přímočarý, prostý a soucitný styl vyznačující se brutální upřímností a humorem podala překladatelka s veškerou citlivostí a básnickou účinností“.

Dobrými zprávami jsme začínali, dobrými zprávami i skončíme: na překladu dalších povídek Berlinové už Martina Knápková pracuje. Tentokrát budou z výboru Evening in Paradise, doplněné o povídky z Manuálu pro uklízečky, na které se v prvním českém vydání nedostalo. Takže se opravdu máme na co těšit.

Ukázka

Vlastně ani nevím, proč o tom mluvím. Za oknem se teď míhají straky, modrozelené šmouhy na pozadí bílého sněhu. Vydávají podobné rozkazovačné skřeky. Samozřejmě bych si mohla sehnat nějakou knihu nebo někomu zavolat a zjistit, jak to vrány s tím hnízděním mají. Ale trápí mě hlavně to, že jsem si jich všimla jen náhodou. Co dalšího mi uniklo? Kolikrát za život jsem byla takříkajíc na zadní verandě místo na přední? Co mi kdo chtěl říct a já to neslyšela? Jaká láska možná existovala a já o ní neměla ani tušení?

Takové otázky nemají význam. To, že jsem vydržela tak dlouho naživu, má jediný důvod – házím minulost za hlavu. Zavírám dveře před zármutkem a lítostí a výčitkami svědomí. Kdybych je pustila dovnitř, kdybych si dopřála byť jen malinkou skulinku, prásk, dveře by se rozletěly srdce by mi roztrhaly na cucky poryvy bolesti oslepily by mě hanbou rozbíjela bych hrnky a láhve smetla všecky sklenice roztřískala okna potácela se po rozsypaném cukru a rozbitém skle nechávala za sebou krvavé stopy k smrti vyděšená a zalykající se až bych se nakonec naposledy otřásla z hrdla by se vydral poslední vzlyk a zase bych ty těžké dveře zabouchla. A jako už tolikrát bych začala dávat do kupy tu spoušť.