K novému překladu Pusté země

Před nějakými sedmi osmi lety jsem seděl v redakci Arga s jedním kamarádem, výtečným překladatelem z angličtiny, a přel se s ním o naše literární oblíbence – on mi otloukal o hlavu mou zálibu v angloamerickém modernismu, já se mu posmíval kvůli jeho vášni pro sci-fi. Podobný pošetilý spor jsme vedli mockrát předtím a mockrát potom, vždycky bezvýsledně; onen den se mi však dostal do ruky nečekaný triumf: načrtl jsem totiž během hovoru rafinované schéma, které debatu pádně uzavřelo. Dovolím si jej předložit i zde na obrázku vlevo.

Přes všechnu svou nejapnost tenhle náčrtek – nazvaný „Klíč k určování dobré literatury“ – mimoděk postihuje dvě podstatné věci: že T. S. Eliot ve svém nepříliš rozsáhlém básnickém díle téměř nešlápl vedle a že jeho poezie stojí v samém srdci kánonu moderní literatury. Proč tomu tak je, to se pokoušely za posledních sto let vysvětlit celé zástupy vynikajících myslitelů, literárních kritiků i básníků (snad s výjimkou Jamese Joyce neexistuje v anglofonní literatuře 20. století autor, o němž by se toho napsalo tolik jako o Eliotovi). Nemá smysl se tu snažit se v krátkosti shrnout, k čemu všichni ti interpreti – v často brilantních statích – došli. S velkým zjednodušením jen konstatujme, že se v Eliotově díle snoubí cosi radikálně nového s čímsi odvěkým; že z jeho díla promlouvá obsáhlá tradice světové literatury (již Eliot znal a jíž rozuměl jako málokdo), a zároveň nekompromisní úsilí o nový výraz; že v jeho díle v napjaté harmonii koexistuje osobní i nadosobní, časové i nadčasové; že se v něm šťastným způsobem potkává „hudebnost poezie“ i významová kondenzovanost, sevřenost, stručnost – a zvláštní neuchopitelnost, znepokojivá, a přece nesmírně přitažlivá mnohoznačnost.

Kdyby měl člověk ukázat na jeden Eliotův text, v němž se výše zmíněné kvality projevují nejvýrazněji, stěží by vybral jinou skladbu než Pustou zemi (The Waste Land). Pustá země poprvé vyšla tiskem v Anglii 16. října 1922 v prvním čísle Eliotova časopisu Criterion (knižní vydání ve Spojených státech následovalo o necelé dva měsíce později). Letošní podzim tedy od prvního vydání tohoto arcidíla modernistické literatury uplyne neuvěřitelných sto let. Zdá se tak víc než případné tohle výročí oslavit novým překladem (ač nepochybně platí, že Pustá země patří ke knihám, které mají být českému čtenáři k dispozici neustále, ne jen k nějakému kulatému výročí).

K jeho vydání jsem původně chtěl přispět jen jako redaktor: nový překlad jsem měl v úmyslu vydat v rámci edice angloamerických básníků, kterou jsem v Argu před nějakými deseti lety založil. Když se mi ale postupně nepovedlo přesvědčit dva věhlasné překladatele a znalce Eliotova díla, aby se Pusté země ujali, s notnou dávkou drzosti jsem usoudil, že se Eliotem v té či oné formě zabývám už dost dlouho, že o něm snad něco vím a že už jsem taky v životě přeložil leccos obtížného, a rozhodl se to zkusit sám – s tím, že když budu mít během práce nebo po dokončení první verze pocit, že je můj překlad nepoužitelný, zahodím jej a v edici AAB vydáme starší překlad Jiřího Valji z roku 1967. Ten pocit jsem nakonec nezískal (přičemž mi nemalou oporu poskytlo několik překladatelů a básníků, kteří po mně překlad přečetli), a tak teď svou verzi Pusté země rozechvěle dávám v plen a doufám, že se mi podařilo zachovat alespoň něco málo z toho, co z Eliotovy skladby činí skutečně dobrou literaturu.