Jak nezapomenout na hrdiny (o cestě Vladimíra Vochoče zpátky do paměti)

Život si s námi někdy podivně zahrává. Přitom máme pocit, že jen v románech nastávají neuvěřitelné situace nebo že se pouze v nich můžeme dočkat onoho proslulého mletí božích mlýnů.

Vladimíru Vochočovi ještě donedávna věnovalo pozornost jen málo lidí a byla to velká škoda. To začala postupně a nenápadně napravovat jedna babička – historička, která svému vnukovi Adamovi doporučila, aby o něm napsal seminární práci. Vnuk ji poté rozšířil na bakalářskou a nakonec rigorózní práci. Psal se rok 2009 – a pak zase bylo ticho po pěšině.

O pár let později jsem se o Vochočově existenci dozvěděla od jednoho člena diplomatického sboru a postupně jsem o něm začala sbírat informace. Přečetla jsem si také zmíněnou práci tehdy již novináře Adama Hájka a setkala jsem se s ním v Praze. To už jsem o Vladimíru Vochočovi začínala psát román Symfonie o novém světě; nejprve vyšel ve francouzštině a teprve poté jsem ho přeložila do češtiny.

Bylo to na samém začátku Vochočovy cesty na zasloužené výsluní. Jeho  příběhu si nedlouho předtím všimli v Izraeli a památníkem Jad vašem mu byl udělen titul Spravedlivý mezi národy. Později se pak české a slovenské zastupitelské úřady zasadily o to, aby mu v Marseille, kde působil a zachránil stovky lidí, byla odhalena důstojná pamětní deska. V roce 2024 se tak Vladimír Vochoč do tohoto města, za přítomnosti velvyslanců České a Slovenské republiky a starosty Marseille, symbolicky vrátil.

K oživení jeho památky však bylo zapotřebí ještě něco navíc: zaujmout mladou generaci. Vznikl tedy nápad, aby byla práce Adama Hájka přeložena do francouzštiny, a to právě prostřednictvím mladých lidí. Česká republika má to štěstí, že ve dvou francouzských městech, v Nîmes a Dijonu, existuje možnost tříletého studia pro české studenty. Právě ti dostali za úkol, aby se společně se svými lektorkami překladu zhostili. A ten úkol zvládli báječně. Snad by měl Vladimír Vochoč radost, že obě knihy, jež o něm vznikly, si teď můžou přečíst lidé ve dvou zemích, které byly jeho domovem. Souhra náhod nebo hříčka života způsobila, že slavnostní uvedení přeložené práce se konalo na francouzském velvyslanectví v Praze pouhé dva dny poté, co Vladimír Vochoč z rukou prezidenta Petra Pavla obdržel in memoriam státní vyznamenání, konkrétně Řád Tomáš Garrigua Masaryka II. třídy.

Celá tato Vochočova cesta do českého i francouzského povědomí v sobě nese cosi silně symbolického. Jeho rozhodnutí pomáhat by samo o sobě nestačilo. Potřeboval kolem sebe kolektiv lidí, kteří ho v jeho úsilí podporovali. A stejně tak je i zásluha na jeho znovuobjevení dílem několika nadšenců a lidí přesvědčených, že jeho příběh musí žít dál. Možná právě v tom spočívá největší síla celého jeho příběhu: Dobré a velké činy nezanikají, pokud se najdou lidé, kteří na ně navážou, připomínají je a předávají jejich odkaz dalším generacím.

Podrobnosti o životě Vladimíra Vochoče si můžete přečíst například zde.