„Hamnet mě stál spoustu slz,“ říká oceňovaná překladatelka

O tom, že je spojení britské spisovatelky Maggie O’Farrellové s její českou překladatelkou správné, jsme neměli pochybnosti od samého začátku. I tak máme velkou radost, že za překlad Hamneta získala Tereza Marková Vlášková, jedna z nejtalentovanějších překladatelek mladé generace, tvůrčí prémii v rámci Ceny Josefa Jungmanna, a to jen pár týdnů po vydání očekávaného Portrétu novomanželky od téže autorky. Nejen o těchto dvou románech, ale i překladatelském procesu a cestě ke kariéře překladatelky jsme si s Terezou povídali v rozhovoru.

# Čím jsou romány Maggie O’Farrellové tak výjimečné?

Svým jazykem a spádem děje. Tím, jak dokáže udržet napětí, ačkoliv skáče mezi dvěma „liniemi“ vyprávění, dvěma „současnostmi“. Tohle je pro ni typické od prvního románu a troufám si tvrdit, že to stále nabývá na intenzitě a působivosti, zejména poslední dvě knihy, Hamnet a Portrét novomanželky, jsou v tomto ohledu vybroušené, že se tají dech. Mám ráda i fantazii, s níž dokáže pojmout historickou událost a dodat chybějící dílky skládačky v uvěřitelné podobě.

# Zatím jsi od ní přeložila tři – máš mezi nimi favorita?

Jak už jsem naznačila, Maggie podle mě zraje jako víno, takže poslední dva romány stojí na pomyslné špici. Objektivně bych asi odpověděla, že můj favorit je Portrét novomanželky, ten si po dějové stránce i po stránce jazykové, obrazné, jen tak s něčím nezadá. Subjektivně musím odpovědět, že mým favoritem je a nejspíš napořád bude Hamnet, protože jsem si ho sama našla a prosadila k vydání. Dočetla jsem ho večer předtím, než za něj Maggie dostala Women’s Prize for Fiction, takže jsem vlastně Argo urgovala hned po výhře, že tu knížku prostě musí koupit a musí mě ji nechat přeložit. To jen tak něco nepřebije.

# Jak se ti její knihy překládaly?

Příjemně i příšerně zároveň. Příjemně proto, že máme s Maggie podobný cit pro jazyk, obraznost, poetično, takže mi spousta pasáží takříkajíc „plynula z prstů“, ani jsem se nemusela snažit, řešení se mi nabízela téměř automaticky. Příšerně proto, že obě v jisté části pojednávají o nehezkých věcech a od těch já si při překládání držím odstup obtížně, zejména pokud se s postavou nějak ztotožňuji. Největší problém to byl u Hamneta, kde je nejspíš každému čtenáři jen trochu znalému Shakespearova života jasné, jak to asi skončí. Knížku jsem překládala v těhotenství a k téhle kapitole jsem se dostala ke konci druhého trimestru, už jsem věděla, že čekám chlapečka… Těch pár stránek mi trvalo přeložit skoro týden a stály mě spoustu slz. Od kolegů občas slýchám, že se při překládání dokážou od těch hrůz oprostit, vypnout emoce a jet tak nějak „strojově“. Já to neumím a vlastně si podle toho knížky i vybírám, mám určitou hranici, za kterou už nejsem ochotná jít, protože bych při překládání pravděpodobně nespala a šedivěla.

Plus je tady ta skutečnost, že jak Hamnet, tak Portrét novomanželky se odehrávají o několik století zpátky, takže se člověk musel vypořádat s reáliemi. Maggie se nesnaží o „dobový“ jazyk, nechává ho plynout přirozeně, s občasným obohacujícím vybočením v podobě jednoho dvou slov, ale stejně se toho musí dost ověřovat a dohledávat, společenské konvence, kusy oděvu, uspořádání domácnosti a podobně. S Hamnetem mi například hrozně moc pomohly knihy pana profesora Hilského, zejména Shakespearova Anglie. U obou knih každopádně platí, že jsem načetla stohy knížek a článků navíc, částečně z nutnosti, částečně proto, že mě ty romány natolik pohltily, že jsem se chtěla dozvědět víc, proniknout hlouběji, zorientovat se lépe… I to je myslím důkaz toho, jak skvěle jsou napsané.

A k Hamnetovi se vlastně váže taková vtipná historka z natáčení, která souvisí s ověřováním terminologické správnosti. Je tam scéna (odehrává se mimochodem na starém London Bridge, což byl nesmírně zajímavý most, na němž stály i několikapatrové domy, obchody a kaple a bydlelo tam tolik lidí, že svého času představoval samostatnou městskou čtvrť), v níž pouliční prodejci nabízejí k zakousnutí „roasted pigs’ trotters“, tedy pečené prasečí či vepřové nožičky. Jak už jsem zmiňovala, knížku jsem dělala těhotná a přes tohle jsem se prostě nemohla dostat, potřebovala jsem ověřit správný český název, ale Google mi pokaždé vyhodil fotky a já utíkala na záchod. Nakonec mi musel na pomoc přispěchat manžel, ověřit správný název a napsat ho do překladu, ani to už jsem nedokázala. Takže tři slova v překladu vlastně nejsou moje.

# Kromě knih od Maggie O‘Farrellové jsi pro Argo přeložila i 7 knih od dalších autorek a jednoho autora. Jsou mezi nimi nějaké, které se ti zaryly pod kůži víc než jiné?

Ta první, s níž mi Argo dalo šanci – překladatelsky strašně náročná Nádherná kacířství od irské autorky Lisy McInerneyové, nejmilejší spisovatelky na světě, jak jí s redaktorkou Hanou Zahradníkovou přezdíváme. Stála mě hrozně práce, protože je psaná irskou angličtinou a plná soudobého jazyka nižší spodní vrstvy, ale mám ji moc ráda a strašně mě mrzí, že z celé trilogie u nás nakonec vyšly jen první dva díly, bohužel si k ní čeští čtenáři nenašli cestu. Přitom je opravdu výborná.

A pak jsou tu obě básnické sbírky nobelistky Louise Glückové, k té se v pravidelných intervalech vracím a překládám si z jejích starších básnických sbírek „do šuplíku“, protože mi prostě chybí. Snad se mi poštěstí připravovat od ní k vydání ještě něco.

# Když už je řeč o Louise Glückové… V době, kdy vyšla první z těch dvou sbírek, Noc věrnosti a ctnosti, to byl největší ležák edice AAB, pak ale přišla Nobelova cena. Když ji dostala, jaké jsi z toho měla pocity?

První chvíle byla neuvěřitelně euforická, skákala jsem a tancovala po pokoji. Trvalo to asi deset minut, možná ani to ne. Pak mě dohnala realita – zazvonil telefon a od té chvíle už to byla naprosto chaotická smršť rozhovorů, živých vstupů do televize a rádia, pomalu jsem to nestíhala časově organizovat, všichni chtěli reakci překladatelky co nejdřív. To mi v první chvíli vůbec nedošlo, že se její výhra odrazí i na mně. Dokonce jsem tehdy v nějaké krátké pauze mezi telefonáty musela nahánět sousedku, jestli by mi nevyvenčila psa, absolutně jsem nestíhala. A to jsem v sobě ještě měla prášky na bolest, spolkla jsem je těsně před vyhlášením, protože mě chytil moudrák. Měla jsem hrůzu, jakou hloupost kde plácnu do éteru. Rozhodně to byl zajímavý den (tedy spíš pár týdnů, ale ten první den byl opravdu za hranicí čehokoliv, co jsem kdy zažila).

# Vím, že moc nečteš fantastiku, ale letos ti přece jenom vyšel kousek, který do tohoto žánru spadá. Komu bys Maják na severu doporučila a jak se ti na něm pracovalo?

Já mám náhodou moc ráda knížky o cestování v čase, pokud se pohybujeme mezi minulostí a maximálně současností. Alternativní historie mi nevadí, ale jak to jde do budoucnosti, už mě to většinou nějak neuspokojuje – zvláštní vkus, já vím. Nicméně přesně tohle Maják splňuje, takže bych ho doporučila v první řadě všem, kdo mají stejnou „fantastickou úchylku“ jako já. A pak i všem ostatním, protože ta knížka je prostě dobrá, tečka. A práce na ní byla ve své podstatě dost podobná jako práce na Hamnetovi či Portrétu novomanželky. Načítala jsem si informace k napoleonským válkám a dalším souvisejícím náležitostem a musela oscilovat mezi tím, kde se autorka drží skutečnosti a kde využívá básnickou licenci. Šla jsem do toho s malou dušičkou, to přiznávám, kývla jsem na to ve chvíli, kdy jsem ještě neměla přečtenou celou knihu, a celkově jsem se i po přečtení bála, jestli jsem to nepřepískla a nenarazím na pasáž, která by potřebovala překladatele zběhlejšího ve fantastice obecně, ale naštěstí se tak nestalo, žánrově to opravdu spadá přesně tam, kde je mi dobře.

# Kromě ceny za Hamneta jsi i vítězkou Soutěže Jiřího Levého. Co bys doporučila mladým překladatelům?

Nebát se a jít do toho. Překládat, překládat, překládat, a když zrovna nebudou překládat, tak číst, číst a číst. Překládat do šuplíku, zkoušet překládat už přeložené a pak porovnávat s „oficiálním“ překladem (víme-li, že je dobrý), dávat překlady číst ostatním. V tomhle je Levý skvělý, že člověk dostane zpátky opravený překlad a posudek, může s porotcem zkonzultovat, na čem by měl zapracovat, a za rok to může zkusit znovu. Letos jsem byla v porotě i já a dost mě mrzelo, že z mých čtyř přispěvatelů dorazil na vyhlášení jenom jeden, a i ten si vzal papíry a „utekl“. Zpětná vazba je základ, ačkoliv se někdy neposlouchá příjemně. Chyby ale děláme všichni, koneckonců ty bys jako moje dvorní redaktorka mohla vyprávět.

# Máš nějaký překladatelský rituál?

Aktuálně je to uspat dítě, případně najít někoho, kdo ho vezme ven. Obecně jsem ale asi vyloženě rituál nikdy neměla. Ačkoliv mám jasně daný postup, než začnu s konkrétní knihou. Musím ji přečíst, promyslet nejvýraznější překladatelské problémy, to je taková klasika, kterou asi děláme všichni. A pak si knížku zkopíruju do Wordu (elektronická verze mi zatím chyběla asi jenom u básniček Glückové, jinak ji mám k dispozici vždycky), přeložím úvodní věnování, citát apod., rozdělím si ji ve Wordu na jednotlivé kapitoly, pokud tam tedy jsou, protože potřebuju vidět v náhledu stránek, kde zhruba jsem, kolik mi zbývá do konce nějaké ucelené části, a potom přeložím poděkování a případné další části „navíc“, protože mám hrozně ráda ten pocit, že po odklepnutí poslední tečky samotného „děje“ je opravdu nějakým způsobem hotovo, že mě nečeká ještě ověřování stovky jmen, jestli je to muž, nebo žena, jak to tak v dnešních poděkování bývá, a podobně. To je asi jediný rituál, který mě napadá.

# Kdy ses rozhodla, že se chceš věnovat literárnímu překladu?

V páté třídě jsem našim oznámila, že buď vystuduju konzervatoř, nebo budu překládat knížky. Strašně mě fascinovalo, že tu knížku přece musí ten člověk „znovu napsat“, vybavuju si okamžik, kdy mi to došlo, a byla jsem z toho tenkrát naprosto unešená. No a protože já nemám v životě ráda jednoduché cesty, udělala jsem nakonec oboje – vystudovala jsem konzervatoř a pak šla na překladatelství, s dávnou dětskou vizí, že budu literární překladatelka. Do magisterského semináře literárního překladu jsem se báječné Zuzce Šťastné nacpala už ve druháku bakaláře, nedala jsem se odbýt. A tak mě tady máte.