Dva nové svazky edice AAB

Básník, dramatik a esejista T. S. Eliot (1888–1965), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1948), vychází v Edici angloamerických básníků už potřetí. Mimochodem Eliot do této edice patří přímo symbolicky: původem byl Američan, ale od roku 1914 žil v Anglii a od roku 1927 měl britské občanství, zatímco amerického se vzdal. Především to ale byl jeden z největších básníků 20. století. V edici AAB už vyšly v roce 2014 (podruhé 2024) jeho Čtyři kvartety v překladu Martina Hilského a v roce 2022 jeho nejslavnější básnická skladba Pustá země v překladu Petra Onufera. V novém, dvanáctém svazku edice došlo na další dvě Eliotovy významné delší básně Dutí lidé (1925) a Popeleční středa (1930), které vznikly mezi Pustou zemí (1922) a Čtyřmi kvartety (1943). Dutí lidé jsou svojí fragmentárností, tragikomickou rituálností a různohlasem těsně spřízněni s Pustou zemí, Popeleční středa zase svou meditativní religiozitou a širším souzvukem předjímá pozdní Čtyři kvartety. V Dutých lidech je důležitým motivem prázdnota, beznaděj; postavy jsou zde duté, uvnitř vycpané, „figura bez tvaru, bez barvy silueta“. Všechno spěje ke konci světa, což je ale „namísto třesku zakňourání“. Báseň je mj. inspirována Conradovou novelou Srdce temnoty. A kdo viděl Coppolův film Apokalypsa, který je volnou adaptací právě Srdce temnoty, ten bude verše z Dutých lidí znát: plukovník Kurtz (hraje ho Marlon Brando) je čte svým stoupencům a používá je k vysvětlení společné duchovní a morální prázdnoty. Naproti tomu Popeleční středa, jedna z nejkrásnějších Eliotových básní vůbec, je jeho první velkou křesťanskou básní a je to také básnická modlitba, která vychází z Danta a jeho současníků, z katolické liturgie a z kázání anglikánského duchovního Lancelota Andrewse. Navíc vznikla v době Eliotova obratu k anglikánské církvi a vyznačuje se, stejně jako následující díla, volnějším, melodickým a kontemplativním stylem. Obě básně přeložil Martin Pokorný.

Kdo sleduje Nobelovu cenu za literaturu a každoroční spekulace a tipy, kdo by ji mohl získat, a také angloamerickou poezii, musel se už setkat se jménem Anne Carsonové (*1950). Tato kanadská básnířka, esejistka a překladatelka je totiž poslední roky pravidelně nominována na Nobelovu cenu a je považována ze možná největší anglicky píšící básnířku současnosti. U nás přitom byla až dosud neznámá, teprve nyní se objevil překlad její vrcholné knihy Autobiografie rudé z roku 1998; v překladu Tomáše Gabriela vyšla jako jedenáctý svazek edice AAB. Autobiografie rudé je román ve verších, volná lyricko-epická adaptace starořeckého mýtu o Geryonovi – okřídleném rudém netvorovi, kterého Héraklés zabije v rámci svých bájných skutků. Carsonová vychází z torza dochované básně řeckého básníka Stésichora, ale svou verzi tohoto dávného příběhu zasadila do současného světa: v jejím podání je Geryon dospívající chlapec s fotografickým zápalem, vysoce senzitivní introvert, který se zamiluje do charismatického a citově neukotveného Hérakla. Tato moderní mytologie je tak současně filozofující básní v próze, queer milostným příběhem, bildungsromanem a tragédií o zranitelnosti a nevyrovnaných vztazích. V této nádherné knize se asi nejvíce projevuje odborné zaměření autorky: překládá ze starořečtiny, kterou též vyučuje spolu s klasickou literaturou. Odkazy na antickou mytologii, filozofii, literaturu a historii najdeme v celém jejím díle. Autobiografie rudé je také považována za jednu z nejkomplexnějších charakteristik homosexuální postavy v současné anglicky psané literatuře. Mezi hlavní témata, jimiž se zabývá, patří dále ztracená láska, obraz umělce jako monstrózní bytosti a role překladů. Takto krásným, podmanivým způsobem například Carsonová popisuje, jak byl Geryon okouzlen Héraklem: „Nějak se Geryon dožil puberty. —- Potom potkal Hérakla a království jeho života se sesula o pár pater níž. / Byli dvěma výstavními úhoři / na dně nádrže a jeden druhého rozpoznali jako kurzívu. / Jednou ve čtvrtek asi ve tři hodiny ráno / si Geryon šel na autobusové nádraží rozměnit, aby měl na telefon domů. Héraklés vystoupil / z autobusu z Nového Mexika a Geryon / vyšel svižně zpoza rohu nástupiště a to byla ona, jedna z těch chvil / které jsou protikladem slepoty. / Svět se mezi nimi jednou nebo dvakrát přelil tam a zpět.“ (úryvek z části VII. Změna) A takto básnířka uvažuje o čase, když na hrdinu někdy přichází „bázeň z času“: „Čas / jej mačkal jako harmoniku.“ – „Člověk prochází časem. Neznamená to nic víc než že / podobný harpuně, je-li jednou hozen, dorazí k cíli.“ (úryvek z části XXVI. Letadlo) Máte-li rádi současnou poezii, neměli byste Anne Carsonovou minout. Její mnohovrstevnatá Autobiografie rudé je důkazem, že lze napsat román ve verších pro moderní dobu, se současnými tématy a zároveň s odkazy na minulost a na tradice, vždyť antika je do člověka vkořeněná napořád.