Zveme vás na březnovou degustaci všech možných francouzských chutí. Březen jsme vybrali záměrně: v Paříži se měl konat knižní veletrh Livre Paris (těšili jsme se, jak tam zase po letech na českém stánku budeme mít možnost představit naše autory, ale nakladatelé míní, koronavirus mění).
Proběhne také Týden frankofonie, každoroční bratření a sestření všech národů, které ke světu promlouvají francouzsky. A hlavně nás čeká přelomová událost, bez legrace: 19. března 2020 bude vyhlášena první česká Goncourtova cena.
16. března se pak do Prahy vrátí Anne Delaflotte Mehdevi, tentokrát proto, aby pomohla přivítat české vydání svého pozoruhodného historického románu Divadlo světla, jehož děj se odehrává v barokní Praze. Chcete-li se dozvědět víc, přijďte 16. března v 19.00 na křest knihy do Novoměstské radnice, Konšelského salonku. Kromě autorky se potkáte s Lenkou Horňákovou-Civade, která bude kmotrou knihy.
A také jsme pro vás připravili soutěž o báječné, tentokrát francouzsky šarmantní ceny. Sledujte náš web, sociální sítě a #mojeargo, ať vám neuniknou.
Na všechny níže vybrané knihy je nyní sleva 30% a jejich elektronické verze sleva 40% na e-shopu www.kosmas.cz
Paul je ne právě obyčejným členem ne právě obvyklé rodiny – rodiny legrační a něžné, rodiny mile rozklížené, sestávající z něho a dvou excentrických matek – a ta biologická opravdu nemá ráda heterosexuály. Otce Paul nikdy nepoznal. Zato poznal značně liberální výchovu, a tak mu nečiní potíže v šestnácti letech opustit školu a začít se živit jako barový pianista.
Ukázka z knihy Ireny Jirků Na shledanou v Paříži
Když jsem dokončil svůj předchozí román, měl jsem jedinou touhu – v tom příběhu o „klubu nenapravitelných optimistů“ pokračovat. Ale nepovedlo se. Zbyl mi tedy jiný námět. Chtěl jsem napsat o muži, který žil sto let, narodil se jako hrdinové mé první knihy okolo roku 1910 a dožil se „naší doby“. Ze začátku jsem nevěděl, jestli ten muž bude Čech, Polák… Spíš ale Čech, protože mám pro Čechy slabost. Ale možná bych to ještě změnil, kdybych právě nenarazil na tu historku s Guevarou. V březnu 1966 přijel do Prahy, strávil tady několik měsíců, ale dodnes není jasné proč. Ten motiv mě nakopl, uvědomil jsem si, že mohu hrdinu-revolucionáře konfrontovat s tím svým obyčejným Josefem Kaplanem. A pointa? Slavný Guevara pochopí, že mohl být Kaplanem. Vystudoval přece také medicínu, mohl mít domov, ženu, tančit s ní tango, mít děti… Helena, to je jeho sen o obyčejném životě. To mě zajímalo: konfrontace dvou hrdinů – bezejmenného a slavného.
Prix Goncourt des lycéens/PG gymnazistů za knihu Klub nenapravitelných optimistů
Klub nenapravitelných optimistů, Vysněný život Ernesta G. , Nezmar, Stoprocentní riziko, Valčík stromů a nebe
Hlavním hrdinou i antihrdinou knihy Můj zrádce je Tyrone Meehan, jehož předobrazem byl bojovník za irskou nezávislost Denis Donaldson, zavražděný v roce 2006, necelý rok a půl poté, co se přiznal, že byl britským agentem. Příběh vypráví autorovo alter ego, pařížský houslař Antoine, irskými přáteli zvaný Tony. Antoine se nejprve náhodou, pak už úmyslně stává bezprostředním pozorovatelem i účastníkem krvavého boje Severních Irů za svobodu a možnost vládnout ve své zemi.
Ukázka z knihy Ireny Jirků Na shledanou v Paříži
V těch píšu to, co bych nikdy nemohl napsat do novin. V kapse mám stále blok na poznámky: na pravé stránky píšu to, co potřebuji pro noviny, co tedy vidím, slyším, kdo mi co řekl, co jsem zjistil. Na levé stránky píšu, co cítím: strach, bezmoc, zlobu, zoufalství, radost. Někdy i slzy. Moje romány jsou ty levé stránky.
Napsal jsem spoustu článků o tom masakru. Psal jsem o bolesti těch, co přežili, o šílenství těch, kteří zabíjeli, ale ani slovo o sobě. Tohle všechno jsem si přivezl do Francie. A zešílel jsem. Měl jsem tehdy čtyřletou dceru…
Ano. Četla jste to. Kopeček zmrzliny provalil hráz emocí. Nepříčetně jsem na dceru řval, málem ji uhodil, špinavý kornoutek jsem naplnil kamením, ona upadla… Zastavily mě až vyděšené oči čtyřletého děvčátka. Byl jsem pro ni válka. Jako otec pro mne. Nechtěl jsem zůstat dál s rodinou, všechno jsem rozbil, nechtěl jsem být v Paříži, v redakci, ani s kamarády posedávat někde na terase, na pivu, smát se s nimi. Chtěl jsem do Palestiny, zpět do války. Nakonec mě asi zachránily právě romány. Vypsal jsem se z toho. Já jsem Antoine z Irska, Georges z Libanonu… Když jsem psal o Georgesovi, chtěl jsem vědět, co by se mi stalo, kdybych ze sebe válku nedokázal vyhnat. A dospěl jsem k názoru, že Georges musí umřít. Že se už nesmí vrátit. Georges je někdo, koho nemám rád – sám v sobě.
Velká cena Francouzské akademie/Grand Prix de l´Académie française za knihu Návrat do Killybegs, Prix Goncourt des lycéens/PG gymnazistů za knihu Čtvrtá zeď
Román má dvě dějové linie – historická rekonstrukce a současný příběh se prolínají v dvojportrétu naprosto rozdílných hrdinů: vypravěče, bezvýchodně se potulujícího lyonskými ulicemi a bary, a vysloužilého vojáka, jehož jako mladíka vtáhla do svého soukolí druhá světová válka, načež procházel dalšími boji (Alžír, Indočína), které upadající koloniální mocnost Francie vedla.
Ukázka z knihy Ireny Jirků Na shledanou v Paříži
Přesně tak! Neznámý autor, první kniha – a Prix Goncourt. Než jsem se stihl vzpamatovat z toho, že vůbec knihu vytiskli, sesypaly se na mě tiskovky, rozhovory v televizi, na univerzitách. Novináři mě sledovali s kamerami, naháněli jako celebritu. Nereálné. Surreálné. Sen, který jsem si ani neodvážil připustit. Ale – aby bylo jasno: tohle není moje první kniha. Psal jsem usilovně dlouhých dvacet let a rozesílal texty do nejrůznějších nakladatelství. Všechny byly odmítnuty.
Ano, to je můj výraz. Spojil jsem tři konflikty, které šly za sebou: druhou světovou válku, válku v Indočíně a v Alžíru. Udály se v letech 1942–1962 a prošli jimi stejní vojáci. Pro ně to byla dvacetiletá válka. Pro mě? Skvělé románové prostředí – dobrodružství, exotika, nebezpečí, násilí. Druhý důvod, proč o tom píšu: tohle období v současnosti Francouzi ignorují, nic o něm nevědí, prostě se o něm mlčí. Jako by nebylo.
Prix Goncourt za knihu Francouzské umění válečné
Lucie, hrdinka románu, není čarodějnicí příliš nadanou; do umění, které se v její rodině už stovky let předává z matky na dceru, přesto zasvětí své dvě dcery-dvojčata, jakmile dosáhnou iniciačního věku dvanácti let…
Předlohou pro tento grafický román byla kniha reportážních pojednání Sex a lži – Intimní život v Maroku. Přinesla řadu portrétů především žen, které se autorce svěřily se svými intimními příběhy – vzniklo tak dílo vcelku věrně odrážející každodenní marockou realitu, což především evropským čtenářům umožňuje nahlédnout do problémů lidí, žijících v jiném kulturním prostředí, ale majících stejné přirozené potřeby.
Ukázka z knihy Ireny Jirků Na shledanou v Paříži
Takhle si otázku nekladu. Nezajímá mě, jestli je to dobře, nebo špatně, protože si myslím, že je dobře, že hodně žen pracuje, že mají vlastní povolání. Jsem dokonce přesvědčená, že mají pracovat! Musí vyjít z domácností, vymanit se z toho uzavřeného kruhu. Aby to mohly udělat, musí mít kolem sebe lidi, na něž se mohou spolehnout, takové, jimž budou moci svěřit děti v čase, když jsou zaneprázdněny prací, když běží na schůzku nebo cestují. Takže otázka nestojí, jestli je to dobře, nebo špatně. Proto jsem román nepsala. Nechtěla jsem v tomto smyslu nic sdělovat, nechtěla jsem se vymezovat vůči společenskému problému. Píšu o těžkostech života, o pocitech, s nimiž se moje hrdinka potýká. Myriam je velmi nejistá, neví si se spoustou věcí rady, a to přesně do okamžiku, než objeví chůvu. Ta jí pomůže z nesnází, poskytne jí prostor, aby našla sama sebe a ujasnila si, co chce dělat. Ale tím, jak chůva vstoupí do Myriamina života, jak jej ovládne, začne si ji také zvolna podmaňovat. To je nebezpečné, nikoli to, že Myriam pracuje.
První knížka tam měla úspěch a já si myslím, že nezpůsobila skandál, protože hlavní postavou byla Francouzka. Marocký čtenář si mohl udržet jistý odstup, netýkalo se ho to přímo. Třetí kniha? Nese celkem jednoznačný titul Sex a lži. Uvidíme, jak bude přijata. Každopádně popisuje reálný stav. V Maroku jsou mimomanželské sexuální vztahy zakázané, můžete za ně jít i do vězení.
Prix Goncourt za knihu Něžná píseň
Druhý román autora pozoruhodné knihy HHhH se opět pohybuje v historických kulisách, ale tentokrát jde o minulost o něco méně vzdálenou – o osmdesátá léta dvacátého století – a o radikální změnu žánru: Laurent Binet se místo historického románu pouští do vod postmoderny, krimirománu a konspiračního thrilleru.
Prix Goncourt du premier roman/PG za první román za titul HHhH, Velká cena Francouzské akademie/Grand Prix de l´Académie française za román Civilizace, který vyjde v roce 2021
Civilizace
Louisa a Ludovic se vydají na cestu kolem světa. Jsou šťastně zamilovaní, plánují společný život. Zastávka na ostrově Stromness, obývaném jen tučňáky, lachtany a rypouši, se jim stane osudnou. Ocitnou se náhle sami, bez lodi, bez jídla, bez komunikačních prostředků.
Ukázka z knihy Ireny Jirků Na shledanou v Paříži
No, mám sice řadu zkušeností z moře a také i ze ztroskotání, ale každá situace je jiná, neopakovatelná. Nevíte dopředu, jak budete reagovat, co budete dělat. To je, jako kdybyste si položila otázku: Kdyby mě mučili, vyzradím tajemství, nebo ne? Problém je v tom, že to nemůžete dopředu vědět. Možná se sesypete, nebo naopak, zmobilizují se ve vás síly, o nichž jste neměla ani potuchy. A budete za hrdinu. Ani jedno, ani druhé však nelze předvídat. To samé mohu říct k případu Louisy. Je horolezkyně, otužilá sportovkyně, zná přírodu, s lecčím si dovede poradit, ale nikoli se vším. Je statečná, ale v mnoha okamžicích selhává. Jak bych to zvládla já? Netuším.
Jsem ráda, že jste to tak pochopila. O to mi šlo! Domnívám se, že většina lidí si už ani nedovede představit, jak příroda funguje, natož aby v ní dokázala přežít. Odcizujeme se, tudíž o přírodě ani nepřemýšlíme. Žiju v La Rochelle, na břehu Atlantského oceánu. Před pěti lety tam udeřila dramatická bouře, umřelo při ní na třicet lidí. Proč tolik? Všichni bydleli v domech, které stojí v bezprostřední blízkosti pláže. Až je jednou oceán smetl. Zbytečné oběti! Před sto lety, dokonce ještě i před padesáti roky na tom místě žádné domy nestály. Naši předkové měli před oceánem respekt. Na to jsme zapomněli. Chceme mít oceán za oknem, pro krásný výhled. My chceme! A nebereme ohledy, děláme zásadní chyby. A ničíme také vše okolo sebe.
Je únor roku 1933 a čtyřiadvacet elegantně oděných německých průmyslníků a finančníků, čtyřiadvacet zástupců významných rodin a podniků je povoláno ke schůzce s Hermannem Göringem, jenž jim vysvětlí, proč je nutné, aby Hitler vyhrál volby, a jak tomu mohou pomoci. Nikdo z nich se nevzepře, všichni do jednoho přispějí svými financemi, všichni ovšem budou z tohoto činu po následující desetiletí profitovat.
Ukázka z knihy Ireny Jirků Na shledanou v Paříži
Nikdo nahlas neprotestoval. Nebo o tom nevím. Nicméně – když jsem byl knihu představit v Essenu a měl jsem tam autogramiádu, někteří z organizátorů oslovili také zástupce nadace koncernu Thyssen-Krupp s dotazem, zda by mne nechtěli pozvat do své vily Hügel a uspořádat tam nad mou knihou diskusi. Tehdy mi zatrnulo. Protože kdyby mne pozvali, určitě bych odmítl. Nesouhlasím s tím, a také o tom píšu, jak se koncern dnes staví k vlastní minulosti. Na svém webu například mlčí o tom, že ve firemních továrnách za války pracovali otroci z koncentračních táborů a také tam masově umírali. A kdyby koncern tedy jen mlčel. Naopak! Líčí válečné roky jako dobu technického pokroku, dokonce dává na odiv charitativní aktivity Gustava Kruppa a jeho ženy Berthy. I když Gustav byl usvědčený válečný zločinec.
Ne, naštěstí odmítli. Tak mi to líčili lidé, kteří se na ně obrátili. Prý se to stalo poprvé v historii nadace, že takhle negativně reagovala. Jsem tomu rád.
Prix Goncourt za ronán Tagesordnung
Z pařížského Východního nádraží, Gare de l´Est, vyjíždí 21. srpna 1988 vlak do Prahy a odváží skupinu mladých lidí z Československa, kteří na pozvání spřátelené francouzské komunistické mládeže pobývali týden ve Francii. Ana, jíž je právě ten den osmnáct let, si ale jen vyzvedne pas a do vlaku ke zděšení ostatních nenastoupí.
Ukázka z knihy Ireny Jirků Na shledanou v Paříži
Jsou jiné, to je jasné. Každý jazyk říká něco trochu jiného a jinak, nese v sobě svou historii a kulturu. Ty verze nemůžou být stejné. Ale lepší? To nelze říct. O těchto románech jsem přemýšlela a postavy definovala od počátku ve francouzštině. To znamená, že se mi v ní postavy také formovaly, francouzsky mluvily i přemýšlely a děj se odehrával v tomto jazyce.
To je přesně ta potíž a výzva. Psala jsem a často si říkala, tohle by Marie určitě neřekla, je to moc francouzské. A tak jsem hledala ekvivalenty. Něco, co by mohla říct, protože to ve francouzštině odpovídá aspoň trochu českému, respektive československému kontextu. Ano, stavěla jsem to, jako bych budovala konstrukci domu. Postupovala jsem intuitivně, ale k racionalitě. Chtěla jsem ten příběh popsat krásným francouzským jazykem, ale přitom neztratit českou, respektive moravskou autenticitu. Je to ladění orchestru, musíte dosáhnout harmonie. Musí to znít nejen správně, ale i dobře, hezky.
Prix Rénaudot des lycéens za román Marie a Magdalény, Prix Richelieu de la francophonie za román Grófka
Marie a Magdalény, Praha-Paříž, do vlastních rukou, Lanýže, Provence jako sen
Symfonie o novém světě
Barokní Praha, počátek 18. století. Slávek je jediným dítětem stavebního mistra, dílovedoucího, který pracuje pro význačné architekty, již na další staletí výrazně mění tvář města. Slávkova rodina přežije mor a před ním samotným se otevírá nadějná budoucnost, pak ho však málem připraví o život střet s kočárem.
Tomas, řečený Tomi, problémový levák, palice dubová, drzoun a šikula, je v roce 1944 ve věku čtrnácti let s celou rodinou odvlečen z rodného Maďarska do koncentračního tábora. Posléze projde táborů několik, je s ním i jeho otec, pánský mistr krejčovský. Tomi, který otcovým povoláním na svobodě nepokrytě pohrdal, v koncentráku s bezstarostností vlastní mládí předstírá, že umí šít, aby se dostal do tepla krejčovské dílny.
„Toho večera jsem se rozhodla zavést Knihu zla a zapisovat do ní jména všech škodlivých individuí, která mi přijdou do cesty. Prvním byl Robespierre.“ Mladičká pomocnice v zubařské ordinaci Lucile toho ve svých patnácti letech zažila až příliš. Velká francouzská revoluce ze dne na den ukončila její šťastné dětství v Normandii a vrhla ji do víru událostí v hlavním městě.
Ve vesnici kdesi v Karibiku se objeví hledač pokladů Severo Bracamonte – pátrá po bohatství, jež tu podle legendy před třemi staletími zůstalo po podivném ztroskotání lodi kapitána Henriho Morgana. Jeho příchod převrátí život rodiny Oterových, u nichž se ubytuje. Setkání se Serenou Otero ovšem promění i jeho vlastní plány.
Ukázka z knihy Ireny Jirků Na shledanou v Paříži
Rozhodl jsem se tedy psát francouzsky – a stvořit trojského koně. To je moje metoda.
Rozhodl jsem se mluvit o Venezuele prostřednictvím francouzských nakladatelství. Píšu ve francouzštině, ale mé texty jsou o Jižní Americe, o Venezuele. Chci obrátit oči Francouzů ke své zemi, případně podnítit i mezinárodní pozornost. Sama víte, jak to chodí v tomhle světě. Jsou země, které dominují, a země, které trpí. Francie dominuje, Venezuela trpí. Když mám tu možnost a mohu využít francouzštinu a s ní související společenské struktury, sílu francouzských vydavatelství a médií – tak jako to udělali přede mnou už jiní spisovatelé, třeba Milan Kundera, Samuel Beckett, Emil Cioran, Romain Gary – a ve francouzštině vyjádřit své názory a představy, je to způsob, jak pomoci své zemi. A také přispět k mezinárodnímu kulturnímu dědictví a přitom vzdát hold koneckonců i člověku jako takovému.
Výběr drobných divadelních her "největšího humoristy na světě", jak H.-P. Camiho nazval Charlie Chaplin, jemuž musel být groteskní, výbušný a někdy až drastický Camiho humor blízký. Camiho dílka nejsou pouze "komická", jsou přímo "camická", což je ve Francii označení pro druh humoru velmi osobitého a vyhraněného, široce rozpjatého, pojímajícího jak bláznivou, nespoutanou imaginaci, tak skryté významy a jemné slovní hříčky.
Jak Arthur Conan Doyle přišel na Sherlocka Holmese? Mohl vůbec existovat tak neuvěřitelný člověk jako Arsene Lupin? Byl skutečný Dracula tak hrůzostrašný jako jeho románový dvojník? Když nás autoři vtahují do nejbláznivějších dobrodružství, je jejich představivost bezbřehá. Kam ale na své nápady chodí?
Crozon je městečko na západě Bretaně - právě tam místní knihovník, samotář a podivín, inspirovaný Richardem Brautiganem, založí knihovnu odmítnutých rukopisů. A knihovna se zdárně plní… Po letech navštíví rodnou Bretaň mladá redaktorka věhlasného pařížského nakladatelství, jejíž kariéra je na zářném vzestupu. Na kontě má několik skvělých objevů, poslední dobou to však poněkud vázne a objevila se i nějaká ta šlápnutí vedle…
Institut pokročilých studií, Princeton, 1980. Ředitel pověří mladou dokumentaristku Annu Rothovou, aby získala archiv Kurta Gödela, nejuzavřenějšího a nejuhrančivějšího matematika 20. století. Anna se proto musí spřátelit s ovdovělou Adélou Gödelovou, známou fúrii, která archiv, vědecky neobyčejně cenný, odmítá vydat; zřejmě proto, aby si vyřídila staré účty s princetonskou vědeckou komunitou.
Ukázka z knihy Ireny Jirků Na shledanou v Paříži
Bylo mi osmnáct, když mě uhranulo jeho dílo, a to díky eseji Gödel, Escher, Bach, kterou napsal Douglas Hofstadter. O dvacet let později jsem pak „potkala“ i Adélu Gödelovou, když jsem si hledala další informace o tomto pozoruhodném, ale skoro zapomenutém vědci, a probírala se jeho pracemi. Tahle studia byla původně naprosto soukromá, měla posílit mé lehce kuriózní, zato celoživotní okouzlení vědou.
Při objevování Gödelových prací jsem ke svému údivu našla zvláštního muže – paranoika trpícího anorexií a depresemi, v podstatě asi velmi nesnesitelného a nevyrovnaného. Jak jej vůbec dokázala jeho žena milovat a snášet celých padesát let? To byla otázka, která mi v jistém okamžiku začala vrtat hlavou. To už nemělo samozřejmě nic společného s vědou, ale mně se ta otázka zdála být tak zajímavá, že jsem se dala do psaní. Chtěla jsem tu záhadu rozlousknout.
Fred Dewilde je pseudonym padesátiletého francouzského grafika, jednoho z těch, co přežili teroristický útok na pařížský klub Bataclan v listopadu 2015. Po obrovské úlevě, že z té hrůzy vyvázl živý a zdravý, následoval šok, strach a hlavně záplava otázek. Fred Dewilde se s traumatem vyrovnal po svém: svůj děsivý zážitek převyprávěl v komiksu...
Ukázka z knihy Ireny Jirků Na shledanou v Paříži
Hm… Asi ano. Určitě. Ale já to tak neberu. Nejdříve byl ten komiks pro mě psychoanalýzou, dnes je to protiváha mé každodenní práce. Tak proč ne? Využil jsem právo zkusit „něco jinak“. Ale nikomu jsem nic neukradl, nikoho z Bataclanu jsem nepoškodil. Samozřejmě ve chvíli, kdy se kniha začala prodávat, vstoupily na scénu peníze. Nedělal jsem to pro ně, ale proč je nevzít? Nestydím se. Francie je zemí, kde se peníze nevydělávají jednoduše. Jsem si jist, že díky komiksu o Bataclanu nezbohatnu a také nepřestanu chodit do práce, to se mi určitě nemůže stát. Tuhle jsem četl zajímavou větu: „Život je těžký. Je těžký velmi. Když bojujeme, je ještě těžší. Když bojujeme ještě víc, je lehký.“ Také bojuju. A často myslím na ty dva muže, jež v Bataclanu spojila smrt jedné ženy. Jejich situace je podstatně horší než ta moje. A přece žijí.
Simone Weilová kdysi psala o „strachu, který pociťovala ze svého strachu.“ Bála se, že bude mít strach, takže se posléze bála i toho strachu ze strachu. Rozumíte tomu mechanismu? Tak to funguje v každém z nás. Strach je normální. Ale snad se mi podařilo se ubránit tomu, abych z toho svého strachu měl strach. V Bataclanu bych vyměnil svou ruku nebo nohu za to, abych se nemusel dívat, jak okolo mne umírají lidé. Ale nemohl jsem si vybrat. Někdo jiný rozhodl. Neptám se proč.
Francesca se se svým mužem, profesionálním diplomatem, ze slunného Nice odstěhovala do Prahy a stala se tak ženou expatriota, což považuje svým způsobem za diagnózu. Krásné, ale ponuré město ji děsí, zdejší řeči nerozumí a navíc záhy zjistí, že si tu její muž našel milenku. A tak se francouzská středoškolská profesorka v českém hlavním městě vydává na pomalou cestu emancipace...
Ukázka z knihy Ireny Jirků Na shledanou v Paříži
Pro obě strany. A měla jsem samozřejmě velký strach, jak knížku zvláště Češi přijmou. Pochopí můj nadhled, ironii?
Vím, samozřejmě, co byla Mnichovská dohoda. Že ji podepsal nějaký Daladier? Nevěděla bych o něm vlastně nic, kdybychom doma neměli jeden babiččin dopis. A ona se o něm v tom dopise nezmiňovala.
Děda za války pracoval v Německu. Pět let. Stala se z toho nakonec internace. Někdy úplně na začátku, vlastně v předvečer válečného konfliktu, mohl přijet ještě na pár dní domů a babička otěhotněla. Když to zjistila, napsala mu: „Papá Daladier nabízí podporu ženám, které zůstaly samy. Mohla bych si dítě ponechat.“ Jenže děda nechtěl, babička potratila. Ani Daladier nepomohl. Zapomenutý politik. Jenže on je zapomenutý všude jinde, jen ne v Česku.
Nevšední příběh s řadou vtipných až pitoreskních peripetií, kořeněný oslňující autorovou fantazií a odlehčený od začátku do konce svérázným humorem od lehké ironie po sžíravý sarkasmus, vyniká originalitou jazyka, který nesnáší otřelost, nudu a faleš.
V současné Paříži dojde k osudovému setkání líbezné gejšy s neohroženým samurajem. Gejšou je ve skutečnosti nefalšovaná Francouzka z předměstí, jež se našla v postavě tradiční japonské společnice s nalíčenou tváří a v hedvábném kimonu. Jmenuje se Pamela a živí se prodejem bonsají v Malém japonském krámku na levém břehu Seiny. Samurajem není nikdo jiný než Thad, mladý muž z bretaňského venkova, jehož živí dobře placené zahraniční mise na hraně zákona.
Pierre-Marie Sotto je slavný, u čtenářů úspěšný a kritikou oceňovaný spisovatel. Je to ale také stárnoucí, osamělý muž, a pokud jde o jeho práci – momentálně je v hluboké tvůrčí krizi. Jednoho dne k němu dorazí objemná obálka bez zpáteční adresy; jediný kontakt na ní uvedený je e-mailová adresa jisté Adeline Parmelanové. Sotto nepochybuje, že mu nějaká „nadějná spisovatelka“ posílá k posouzení svůj rukopis. Obálku neotevře, odesílatelku zdvořile odmítne a požádá ji o adresu, kam by mohl zásilku vrátit.
Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z IKEA je bláznivým a hořkosměšným dobrodružstvím Inda ze zapadlé provincie, jenž se vypravil do Paříže, aby si v nákupním řetězci IKEA v akci zakoupil speciální postel s hřeby. V kapse má jednu falešnou stoeurovou bankovku a na nose sluneční brýle – oba předměty sehrají velice důležitou roli v jeho dalším životě: první mu na paty pověsí mstivého taxikáře, druhý mu do cesty přivede osudovou lásku, a to vše během několika hodin.
Do Paříže přichází z rodných Pyrenejí komisař Adamsberg, svérázný muž s hlavou zdánlivě věčně v oblacích. Ve stejnou dobu se na pařížských ulicích začnou objevovat podivné kruhy nakreslené modrou křídou – a v jejich středu ještě podivnější objekty: natáčka, zapalovač, svíčka, pinzeta, holubí pařátek… Záhadnými kruhy se baví celé město, jen v komisaři Adamsbergovi narůstají obavy.
V mrazivých časech, Uteč rychle a vrať se pozdě, Muž naruby, Neptunův trojzubec, Když vyleze pavouk, Špetka věčnosti