Lolita z holandského venkova

Znepokojivé, ale skvělé. Tak se dala shrnout většina reakcí na román S večerem přichází tíseň, za který tehdy teprve devětadvacetiletý Lucas Rijneveld (tehdy pod jménem Marieke Lucas Rijneveld) získal prestižní Mezinárodní Bookerovu cenu. Letos v českém překladu Veroniky ter Harmsel Havlíkové vyšel i jeho druhý román, v němž se autor opět vrací na holandský venkov svého dětství.

Románem Ty moje skvostné zvířátko navazuje Rijneveld na svůj debut. Setkáváme se v něm opět s dívkou na statku, jejím bratrem a otcem. A v neposlední řadě se zvěrolékařem, jenž je tentokrát vypravěčem a hlavním protagonistou. Vede dlouhý vnitřní monolog ke své oblíbenkyni, své nebeské vyvolené, drahouškovi, miláčkovi a skvostnému zvířátku, což jsou jména, jimiž jinak bezejmennou čtrnáctiletou dceru zemědělce častuje.

Devětačtyřicetiletý zvěrolékař se rovnou v úvodu vyznává ze své lásky, či přímo posedlosti citlivým, zasněným děvčetem, které fantazíruje o tom, že jako letadlo provrtalo osudného 11. září newyorská Dvojčata a které v duchu vede dlouhé hovory s Freudem a Hitlerem, s nimiž sdílí den narození. Dívka zbožňuje kapelu Nirvana a podle jejího lídra začne zvěrolékaři říkat Kurte. Na statku žije dívka s upjatým, hluboce věřícím otcem a nedůtklivým bratrem. Matka rodinu zjevně opustila po neštěstí, při němž zahynul mladší syn. Tuto okolnost „Kurt“ šikovně využívá ve své taktice, když dívce slibuje, že se spolu vydají matku hledat.

Dívka zápolí se svou genderovou orientací. Vlastně by raději byla chlapcem, rozhodně touží po penisu, aby mohla „čůrat vestoje“. Veterinář její zájem o mužský pohlavní orgán všemožně stimuluje, aby jej pozvolna začal zneužívat ve své strategii svádění. Vše má pečlivě připravené, již od začátku vozí ve svém pick-upu matraci a spacák, vnitřek auta vyzdobený plakáty Kurta Cobaina a královny Beatrix, aby se tam „miláčkovi“ líbilo.

Rijneveld zvolil vypravěčskou perspektivu pedofila, jenž v téměř jednolitém monologu promlouvá ke svému miláčkovi, text je tedy z valné části psán ve druhé osobě. To je literárně technicky i fabulačně velmi odvážný krok, ale autor Rijneveldova formátu si ho může dovolit. Text na čtenáře působí jako uhrančivé zaříkání, během něhož vidíme zranitelnou, důvěřivou dívku pomalu sklouzávat do svůdníkových osidel, vnímáme jeho posedlost, neodolatelnou touhu, která vítězí nad výčitkami svědomí a předtuchou neblahých následků.

Je to ovšem také forma, která klade vysoké požadavky na čtenáře. Rijenveldův metaforický, navýsost literární jazyk, dívčiny snové představy vyprávěné ve druhé osobě, to vše v prakticky nepřerušovaném toku myšlenek (v knize není jediný dialog, nemá odstavce, text je přerušen jen oddělením kapitol po každém namnoze sáhodlouhém vnitřním monologu), si žádá od čtenáře nemalé vypětí a rozhodně soustředění.

Nizozemská literární kritika má nicméně jasno. „Obrovská škoda, že Rijneveld má Bookerovu cenu už za svou prvotinu, která je v podstatě slabým odvarem Skvostného zvířátka,“ píše se v Het parool. A De volksrant dodává: „Často jsem chtěl knihu odložit, poněvadž některé názorné popisy mě naplňovaly odporem a hnusem. Jenže jsem to nedokázal. Ani nechtěl. Musel jsem číst stále dál, nechávat se unášet jejím nezkrotným jazykem. Vzal jsem si příklad z její zranitelné hrdinky, jejíž fantazie zůstává nepokořena dokonce i v konfrontaci s devastujícím účinkem násilí a zneužívání. V konfrontaci s tím nejhorším. I tak silná dokáže být literatura.“