„Chci ukázat, jak je válka příšerná,“ říká historička Mary Chamberlainová

Mary Chamberlainová je autorkou románů Švadlena z Dachau, V utajení a V zapomnění. Všechny se částečně odehrávají za druhé světové války, sama autorka však říká, že ji nezajímají bitvy, nýbrž lidé, zvlášť takoví, jejichž hlasy dosud nebyly slyšet. Ve svých knihách proto dává prostor ženám. V rozhovoru, který vznikl během autorčiny návštěvy v Praze, mimo jiné prozrazuje, proč je to pro ni tak důležité.

# Původním povoláním jste historička. Proč jste se rozhodla začít s psaním beletrie?

Dospěla jsem do bodu, kdy jsem chtěla zkusit něco jiného. Historici mohou schraňovat sebevětší množství důkazů, ale když přijde na to, co si lidé mysleli… historii to přesahuje. Má omezení v podobě důkazů, zatímco při psaní literatury vás omezuje jen vaše představivost. Takže jsem chtěla zkusit vyprávět příběhy jiným způsobem.

# Byl to náročný posun? A jak jste při psaní využila svoje zkušenosti historičky?

Bylo to snadné i těžké zároveň. Snadné proto, že psaní odborných historických textů a historických románů má mnoho společného. Náročné proto, že najednou musíte brát v potaz postavy, jejich povahy, jejich smýšlení. Na první pohled to vypadá velice podobně, ale jako historik musíte budovat argumenty, zatímco jako spisovatel zápletku. Pořád ještě se učím, dokonce jsem vystudovala tvůrčí psaní, abych si ujasnila, jak to chodí.

# Jak postupujete při rešeršování tématu?

Musím se přiznat, že hodně používám Wikipedii (smích). Ale taky načítám literaturu faktu – a chodím do archivů, to když chci znát odpověď na něco, co se v sekundární literatuře nepíše. Například v knize V zapomnění jsem si v archivech hledala dokumenty k T-Force, což byla ve své době velmi utajovaná jednotka, vyslaná do Německa hledat vědce, kteří by mohli být užiteční, a přivézt na Západ. Dělali to Britové, dělali to Američané, Francouzi i Sověti. Chtěla jsem si představit, jaké to bylo, a kvůli tomu jsem musela do archivů.

# Všechny vaše knihy, které jsme v češtině vydali, jsou zasazené víceméně kolem druhé světové války. Proč zrovna tahle doba?

Myslím, že o druhé světové válce toho pořád můžeme hodně říct. Stále ještě existují příběhy, které nikdo nevyprávěl. Jakékoliv válečné období je svým způsobem fascinující, protože vytahuje na světlo extrémy. A mně zajímá, jak se lidé s těmito extrémy vypořádávají. Zbabělost, odvaha, pravda, lži, oddanost… co vás jenom napadne. Nezajímají mě bitvy, zajímá mě, jak se lidé vypořádají s tragickými okolnostmi, které s sebou válka nese. A asi bych o sobě mohla říct, že jsem bytostně proti válce, a chci to sdělit i svými romány. Chci ukázat, jak je válka příšerná.

Taky jsem se narodila těsně po skončení druhé světové války a vyrostla jsem v jejím stínu. Moji rodiče zase vyrostli ve stínu té první. Když jsem byla malá, provázela nás hrůza a paranoia studené války. Dá se tedy říct, že mě války do jisté míry utvářely a pořád se tomu snažím porozumět.

# Myslíte, že se za těch skoro osmdesát let od konce války změnila perspektiva, se kterou na ni nahlížíme?

Těžko říct, asi záleží na tom, kde jste. Ale rozhodně můžeme říct, že po druhé světové válce se zrodila Evropa, jak ji známe dnes, a měli bychom si toho vážit. Nezapomínat na to, že od konce druhé světové války nebyla v Evropě válka, ne mezi členskými státy Evropské unie. Evropská historie je plná krvavých válek a k takovým tu od roku 1945 nedochází. Podle mě hrozí nebezpečí, že lidé zapomenou, jak důležitou roli EU hraje, když přijde na zachování míru.

Každá země se s druhou světovou válkou vypořádávala odlišně. A smutné je, že v Británii neproběhla otevřená diskuse. Držíme se toho, že Británie vyhrála, a to víceméně bez cizí pomoci. O tom, že nám pomáhali Rusové, se nemluví vůbec, a i o Američanech se zmiňujeme jen zdráhavě. Nemluví se o tom, jakou cenu jsme za to vítězství zaplatili. Tohohle pak dost zneužili ti, kteří chtěli Brexit – tvrdili, že Evropu nepotřebujeme, že Británie všechno zvládne sama.

# Myslíte, že v současnosti jsme více ochotni problematizovat minulost, nebo to pořád chceme mít přehledně zaškatulkované?

Historici rozhodně ano, a spisovatelé taky – já to tak mám. Ve své poslední knize, V zapomnění, jsem se soustředila na dva aspekty, které jsou ve válce všudypřítomné – znásilňování a drancování –, ale moc se o nich nemluvilo. O okupaci Normanských ostrovů se taky vědělo, ale všechno ostatní se zametlo pod koberec, třeba otázky kolaborace a válečných zločinů.

Specializujete se na orální historii – chtěla jste i ve svých románech takříkajíc dát hlas zapomenutým obětem války, když ne prostřednictvím faktů, tak alespoň své představivosti?

Jako historičku mě vždycky fascinovaly příběhy lidí, kteří v historii nezanechali příliš velkou stopu, protože se o nich nepíše v záznamech – ženy, dělnická třída, lidé jiných etnik. Tento zájem prostupuje i mým beletristickým psaním, a právě proto jsou klíčovými postavami v mých knihách právě ženy, třebaže píšu i o mužích a jsou v mých knihách úplně stejně klíčoví.

# Inspirovala jste se při psaní skutečnými lidmi, nebo jsou vaše postavy jen výplodem vaší fantazie?

Od každého trochu. Třeba postava Ady ze Švadleny z Dachau je založená na mých dvou tetách. Jedna z nich byla jeptiška, která během okupace zůstala ve Francii, takže ji Němci zajali. A druhá teta, byla to manželka mého strýce, utekla, šuškalo se o tom, že s nějakým maďarským hrabětem… Dalo by se říct, že jedna byla světice a druhá hříšnice, a já jsem obě ty ženy spojila do jedné postavy a zbytek jsem si domyslela. A podobně jsem to měla i v dalších knihách.

# Jak se vám líbí v Praze?

Mám to tu moc ráda! Už jsem tu byla mnohokrát. Můj manžel je sociolog, v posledních třech desetiletích strávil v Praze spoustu času a já ho většinou doprovázím. Poprvé jsem ale Prahu navštívila v roce 1969, rok po sovětské invazi. Mám to v živé paměti.

# Jaká byla tehdy Praha očima cizinky?

Poměrně ponurá. Přijela jsem, protože mě Praha nesmírně zajímala a chtěla jsem napsat práci o nenásilných protestech proti sovětské invazi. Měla jsem nastoupit na magistra na mezinárodní vztahy a přístup Čechů k invazi (jak seděli před tanky, místo aby stříleli) mi byl v tomto ohledu inspirací. Zkrátka jsem to město chtěla vidět na vlastní oči. Byly tam pořád vidět díry po kulkách, ale já si jako cizinka připadala v bezpečí. V té době jsem neznala žádné Čechy, takže bylo obtížné se domluvit – a možná bych to vnímala jinak, kdybych někoho znala.

# Které místo máte v Praze nejradši?

Už od roku 1969 je to kostel svatého Mikuláše. Mám na něj úžasnou vzpomínku. Přešla jsem Karlův most a potulovala se uličkami na Malé Straně, když jsem zaslechla hudbu. Vycházela z barokního kostela. Zašla jsem dovnitř, zrovna tam se tam konal nějaký koncert. Bylo to za soumraku, po celém kostele stály svíčky… Barokní hudbu moc nemusím, ale když jsem to tehdy slyšela a viděla, úplně mě to uchvátilo. Seděla jsem tam a hlavou mi běželo, že baroko konečně chápu. Kdykoliv jsem od té doby v Praze, zajdu ke svatému Mikuláši a zavzpomínám na to.