Mexikopedie aneb Bláznův barevný sen

Zatoužili jste při čtení Mexikopedie okusit něco z jejích stránek? Teď máte ideální příležitost. Až do 4. listopadu poběží na Hithitu předprodej druhého dílu, ale kromě další porce mexických zajímavostí si můžete pořídit i vlastní kousek Mexika v podobě fair trade rukodělných výrobků zakoupených přímo od mexických řemeslníků nebo třeba mexikopedický merch – a to zdaleka není všechno! A pokud snad Mexikopedii ještě neznáte, přečtěte si autorčin příběh.

„Dámo, ale takhle se knihy nevydávají!“ sprásknul v březnu 2020 ruce technický redaktor nakladatelství Argo. Neměla jsem tehdy hotový rukopis, věděla jsem jen to, že se moje knižní mimino bude jmenovat Mexikopedie: abecedář mexické kultury a že bude mít 27 kapitol, každou za jedno písmeno abecedy. „Nebojte, už mám napsané čtyři kapitoly, do konce června to sfouknu,“ odvětila jsem tehdy se smíchem a nedala na sobě znát, že si vůbec nejsem jistá. V Argu si o mně nutně museli myslet, že jsem blázen.

Poprvé v životě jsem si tak ale nepřipadala. Měla jsem totiž naprosto jasnou představu o tom, jak ta kniha bude vypadat. Zdál se mi o ní naprosto konkrétní sen. Bude barevná. Červeno-růžová. Živá. Hravá. Lehce interaktivní. Čtivá. Žádné nestravitelné pasáže o mexických dějinách a sáhodlouhé telefonní seznamy jmen národních hrdinů. Témata jednotlivých písmen abecedy už byla rozvržená a „stačilo to jen napsat“, jak jsem se nechala v Argu slyšet. Jenže on se tehdy psal právě onen březen 2020. Druhý den zavřeli hranice.

Víte, už deset let žiju v Mexico City a k podpisu smlouvy s Argem jsem se vydala s tehdy dvouletou dcerou na výlet do domoviny sama, zatímco můj mexický manžel střežil naši domácí základnu. Poslední dostupný let zpět do Mexico City stál čtvrt milionu a hned pak nebe osiřelo, žádné čáry od leteckých motorů se nad Prahou po dlouhé měsíce neobjevily. Nikdo nevěděl, co se bude dít, vlády bláznily a vypadalo to málem na apokalypsu. Nikdy předtím mi vzdálenost mezi Českou republikou a Mexikem nepřišla tak nepřekonatelná. Neměly jsme se s dcerou jak dostat domů do Mexika.

Smlouva s Argem byla podepsaná, a co je na papíře, to platí. Takže červen. Zhluboka jsem se nadechla, otevřela počítač a po nocích vedle spícího mimina klepala rukopis, zatímco přes den jsem se snažila plnit pracovní povinnosti přes oceán a v mezičase dělala paci-paci s dcerou. Mezitím nám zrušili první let zpět do Mexika, pak druhý, třetí, sedmý… Týdny plynuly, u babičky doma probíhala invaze naprosto nepředstavitelných rozměrů (Pchá, co je proti tomu nějaká pandemie!), mexický tatínek vyprávěl pohádky na dobrou noc přes videohovory. Domů do Mexico City jsme se nakonec vrátily po přesně stovce dlouhých dní. Byl červen, chvíle odevzdání rukopisu prvního dílu Mexikopedie. Argu jsem ani nemukla, přesně v termínu s úlevou odeslala přislíbené a šla se konečně vyspat. Asi vám nemusím příliš detailně popisovat, kolikrát jsem si vzpomněla na onu legendární větu technického redaktora z úvodu tohoto textu. Měl totiž pravdu. Ale to jsem tehdy ještě netušila.

A CO POVOLENÍ NA PYRAMIDY?

Zatímco jsem si libovala, jak jsem děsně dobrá, že jsem přes všechny komplikace uplynulých měsíců odevzdala na vteřinu přesně, a rochnila jsem se ve vlastní blaženosti pocitu, jak jsem to tomu nevěřícímu hnidopichovi z Arga pěkně natřela (promiň, Milane!), tahle radost neměla mít dlouhého trvání. Přesně o týden později jsem naši pandemickou anabázi vyprávěla české kamarádce, co v Mexiku žije už drahná léta. Básnila jsem jí o své konkrétní představě knihy a všech fotkách a ilustracích, co se v ní budou vyjímat. „A povolení na pyramidy máš?“ setřela mě nechtěně jednou jedinou otázkou, a mně se orosilo čelo jak nikdy.

Mexické federální zákony totiž zakazují svévolné publikování fotografií národních památek. Ano, i takových fotografií, co cvaknete na vlastní fotoaparát sami při svých cestách. Prolistovala jsem rukopis, k ruce jsem si vzala Google a kromě oroseného čela jsem v příštích hodinách čím dál víc propadala do až absurdních rovin zoufalství. Patřičně vyplněná žádost obsahující detailní informace… Každé povolení podléhá správnímu poplatku, po jehož úhradě… Lhůta vystavení odpovědi záleží na momentálním vytížení pracovníků… Institut vydá povolení po finálním schválení tiskových dat… Růžový obláček autorské spokojenosti v mžiku oka nahradil obří bouřkový mrak plný vlastní blbosti a naivity. Padla jsem do mdlob.

Pyramidami totiž celá tahle schvalovací anabáze rozhodně nekončí. Vše do 19. století (tedy i ony pyramidy a vedle nich jakékoli koloniální stavby včetně budov, akvaduktů anebo třeba i přírodní úkazy) náleží ke schválení Národnímu antropologicko-historickému institutu. Anděl nezávislosti z centra Mexico City a kupolovitý Monument revoluci jsou pak datované později než v 19. století, kdy si Mexiko vybojovalo svou nezávislost na španělském koloniálním impériu, a spadají tak pod Národní institut krásných umění a literatury. Univerzita UNAM, jíž jsem věnovala celou kapitolu písmene U, protože má božský kampus vyzdobený největšími mexickými muralisty, je soukromý pozemek, a je tak k fotkám potřeba zařídit další speciální povolenku od Rady univerzitního dědictví a tu pak ještě ratifikovat s Národním institutem krásných umění a literatury. Stejný příběh jako s univerzitou UNAM se psal i s obdivovanou malířkou Fridou Kahlo. Zemřela totiž přesně ve chvíli, kdy se autorský zákon změnil z původních 30 let ochrany díla na dodnes platných 100. Cifra stíhala cifru, paragraf tunu jiných paragrafů, kafe jsem do sebe lila po hektolitrech a na balkoně při nekonečných telefonátech vychodila důlek.

PŘEPOJTE MĚ!

Mezi vším tímhle zmatkem však pokračovaly práce na prvním díle Mexikopedie. Grafičce jsem s pláčem přiznala barvu hned, jak na mě zlehka zatlačila, že jsem nějaká divná. Děsila jsem se momentu, kdy mi zazvoní telefon z Arga, ale sama sebe jsem překvapila, s jakou lehkostí jsem mlžila jak mlha z Rákosníčka a skálopevně tvrdila, že je „vše v nejlepším pořádku“. Už týdny jsem ležela mezi žádostmi a Velvyslanectví České republiky v Mexiku, které formálně zaštítilo moje žádosti na mexické vládní úřady, nikdy nepřestanu být vděčná. Z původní dikce telefonátů ve stylu „Dobrý den, pěkně prosím, píšu o Mexiku strašně krásnou knížku…“ se postupně vygenerovalo bohorovné „Tady doktorka Kubátová, přepojte mě prosím na generálního ředitele“, byť se mi to sebevíc příčilo, ale právě vysokoškolský titul v Mexiku bohužel otevírá dveře, které by jinak zůstaly zavřené. Nejvíc titulování v životě jsem si tak zažila právě při zařizování povolenek na fotky k Mexikopedii. Ze sna jsem pak opocená křičela: „Přepojte mě!“ a propukala v polospánku v zoufalý pláč. Argu jsem se přiznala až ve chvíli, kdy byly všechny povolenky úspěšně na cestě. Byl to nejnáročnější měsíc mého života.

Bylo to všechno ale vlastně potřeba? Od počátku jsem totiž od jednoho nejmenovaného vysokého úředníka z výše uvedených vládních institutů věděla, že jsou dva způsoby, jak to celé udělat. „První je ten, kterým to dělají všichni včetně Mexičanů. Na ten zákon se prostě vykašli, svoji knihu vydej a garantuju ti, že tě nikdo nikdy žalovat nebude,“ řekl mi a pak pokračoval: „Druhý a současně jediný správný způsob je všechno si to vypapírovat. To se ale povede, jedině pokud jsi vládní anebo akademická instituce, a ne fyzická osoba, tam tu možnost prostě nevidím,“ dokončil svou myšlenku ve znění buď, anebo. Nechala jsem si dokonce poprvé v životě vyložit tarot, tak obří dilema tohle rozhodnutí bylo. Karty mluvily jasně: „Kašlete na správnost a udělejte to jako ostatní, pěkně po mexicku,“ ukázala mi Šestka mečů v kombinaci s Královnou holí (či kýho šlaka mi tehdy v kartách vyšlo). Jenže to bych nebyla já, abych to zas nepotřebovala nějak jinak. Všichni kolem mě si mysleli, že jsem úplný blázen. Ale já se rozhodla pro jedinou cestu, po které každý večer usínám s klidem. Znovu jsem otevřela počítač, nažhavila tiskárnu a začala papírovat. „Gratuluji vám, jste první fyzickou osobou, která zvládla celý schvalovací proces,“ dostalo se mi poklony při předání vytištěných kusů Mexikopedie Národnímu antropologicko-historickému institutu. Moje hrdost nebrala mezí. Nicméně napsat rukopis byla proti oněm třiceti dnům schvalovaček úplná brnkačka.

Letos v květnu Argo slavilo narozeniny a já měla znovu cestu do Prahy. Z letiště jsem tak přisvištěla rovnou na taneční parket a vykrůcala s oním technickým redaktorem, co při našem prvním setkání marně lomil rukama. „Já si uvědomil, že ty úplně přesně víš, co od té knihy chceš,“ řekl mi mezi otočkami. Stejně jako tehdy měl úplnou pravdu. Dodnes se totiž oné konkrétní představy držím jak klíště. Mexikopedie je tak ediční řada vydaná bez ústupků. Bez variant ve stylu „ale tohle bude levnější“. Příběh, fotky, sazba, ilustrace, detaily, všechno dotažené do poslední tečky. Nechápejte mě prosím špatně – nesmírně ráda si od odborníků nechám poradit. A právě v tomhle smyslu mám v Argu nejlepšího parťáka. Protože oni i já chápeme, že jsme na jedné palubě lodi, kterou má Argo symbolicky v logu. A společně vám přes oceán přinášíme to nejkrásnější z Mexika. Nyní ve druhém dílu Mexikopedie: abecedáře mexické kultury, jehož předprodej právě odstartoval.