Strach

„Pokud jsem po dopsání kapitoly sám nespal u …...

(...) "Pokud jsem po dopsání kapitoly sám nespal u rozsvíceného světla, nebyl jsem spokojený. Naopak, když se mi podařilo sebe samého pořádně vyděsit, bral jsem to jako známku úspěchu."
Jozef Karika
Citát samotného autora přesně ukazuje, co horor znamená. Definice hororu je totiž ve své podstatě velmi jednoduchá - cílem literárního hororu je pouze a jedině vyvolání strachu, děsu, či tzv. mrazení v zádech. Může se odehrávat v jakémkoliv čase, na jakémkoliv místě. Musí ale ve čtenáři vyvolat ten lákavý pocit strachu. Tak už ho definoval jeden z největších znalců tohoto žánru u nás Josef Škvorecký. Při svých přednáškách o fantastice jsem vždy říkal, že po devětaosmdesátém vtrhla fantastika do našich krajin, našla si zde tisíce fanoušků, a postupem času i hromady nových autorů. Bohužel jediný žánr fantastiky, který si u nás nové autory nevytvořil, je horor. Ten jakoby na východě Evropy nenašel své podhoubí. Teď ale tento názor musím změnit. Na Slovensku je autor, který pochopil a vytvořil horor v jeho děsivé kráse - Jozef Karika.
Rodák z Ružomberka, kde se v 1978 narodil, patří v posledních letech k nejčtenějším autorům na Slovensku, a naprosto s přehledem poráží i nejzvučnější bestsellerové jména světového kalibru. V letech 2014 až 2016 tam vydal knihy "Strach", "Tma" a "Trhlina", které se jsou čistokrevnými horory. Českého překladu se zatím dočkaly v roce 2017 tituly "Trhlina" a "Strach" v nakl. Argo. Ale oba romány si už našly u nás množství čtenářů a obdivovatelů, čemuž se nelze divit, Karika má vypravěčský dar a cit pro napětí a hrůzu, jako málokterý jiný.
Hrdina příběhu "Strach" právě prožívá ne příliš šťastné období. Přišel v Žilině o práci, přítelkyně ho odkopla, a jako bezprizorní se musel vrátit do rodného Ružomberka, kde ve čtvrti Malé Tatry, na úbočí hory Čebraťa, zdědil po svých rodičích byt. Zima je v plné síle, na Slovensko udeřily sibiřské mrazy, a on je zavřený v studeném a prázdném bytě. Nijak děsivé, ale Karika pak začíná používat to správné dávkování tajemna a strachu, když z počátku nenápadně, ale o to později důrazněji, se hrdina v bytě vyhýbá jedinému místu, ložnici svých rodičů. V dětství to byl jeho pokoj, ale teď raději mrzne na gauči v kuchyni, než aby byť jen otevřel do pokoje dveře. A vy nevíte proč. A když příštího mrazivého rána z okna uvidí, že na ulici stojí několik policejních vozů s blikajícími sirénami, začíná pociťovat nepříjemné mrazení v žaludku. Předešlého večera totiž šel klučina ze sousedního domu vynést do kontejneru smetí, ale našel se po něm pouze prázdný odpadkový koš ležící u popelnic. Kluk zmizel v temnotě noci, když venku byl třiceti stupňový mráz. A v mysli hrdiny se děsivým skřípáním otevírají dveře jeho "třinácté komnaty", kde měl zamčené vzpomínky na dětství, na zimu roku 1985, kdy on a jeho kamarádi prožili zážitek, o kterém ani po tolika desetiletích nejsou schopni mluvit. Událost, při které mu zmizela sestra, a on se na to pouze koukal a pak zbaběle utekl. Jako všichni jeho kamarádi. Kamarádi, kteří tu jsou i teď, poněvadž toto je místo přitahuje. Zlo v horách se vrátilo a chce je všechny.
Kouzlo a přitažlivost knihy je v plíživém strachu, jenž se pomalu a neúprosně dostává do vaší mysli. Karika je velký fanda S. Kinga, a zcela pochopil jeho umění hrůzy - nenápadně a pevně vás chytnout kolem ramen, tvářit se tajemně a pak vás přivést na místa, kde se dějí ty děsivé věci a nepustit vás. Přesně dávkovat hrůzu z neurčitých věcí, které o to více ale požírají váš rozum. K tomu sem tam přihodit nějakou krvavou drobnost v podobě hromádky vytrhaných dětských nehtů či zubů, a můžete si být jistí, že když příběh budete číst ve světle lampičky v hluboké noci, budete mít problém poté usnout.