Ženský povídkový román, který je jiný. Otevírá témata, jež bychom nejraději nechaly spát…

Karin není jen hrdinkou knihy. Je hlavně hrdinkou svého života, který nebyl vždy takový, jaký si ho představovala. Na první pohled má vše – zdravého syna, manžela, rodinu, přátele. Přesto cítí, že jí chybí něco zásadního. Potřebuje se smířit se svým životem. A o to se pokusí.

Ještě chvíli celé jablko Alexandry Buršíkové vypráví příběh ženy po pětačtyřicítce, která se ohlíží za svým dosavadním životem a glosuje milníky, kterými si musela projít.

Chvíle, kdy musela v dívčím věku čelit znásilnění či byla svědkem domácího násilí na své kamarádce, nebo když vyrůstala s otcem alkoholikem.

Jednotlivé příběhy se pro hrdinku staly zásadními natolik, že zatočily koulí jejího života, aby se vydala dalším, netušeným směrem. Kniha z obsahově drsných výstřižků života je psaná vypilovaným břitkým jazykem a je netypická svým časovým uspořádáním.

Sašo, co vás vedlo k tomu, abyste napsala knihu o ženě, která se rozhodla zhodnotit poslední měsíce a roky svého života bohaté na nepředvídatelné události, které zásadně proměnily její osud? Jak moc je příběh autofikční?

Je to už nějaký čas, nevzpomínám si přesně. Nicméně vím, že jsem cítila intenzivní potřebu napsat něco, co by přesáhlo přesnost a strohost novinových článků. Jednička, dvojka, trojka, kraťas, dvoják, troják. Hlavně se vejít do počtu úhozů. Cítila jsem po letech každodenní rutiny za klávesnicí volání divočiny. Měla jsem nutkavou touhu vydat se vstříc knižnímu dobrodružství. Chtěla jsem si odpočinout, psát jen tak, pro sebe. A ano, kniha má v sobě vepsány autobiografické prvky. V každé kapitole je základ, který je reálný, nicméně se psaním pravda o mně proměnila. Postavy si žily vlastním životem a já jsem je nechala, aby příběh vypověděly po svém.

Otevíráte témata, o nichž se ve společnosti až tak nemluví – násilí, alkohol, nevěra, znásilnění a podobně. Zároveň je stavíte do protikladu s dobrem v člověku, podporou, přátelstvím, láskou či mateřstvím. Věříte stále v dobro člověka?

Život není jednoduchý. A není ani spravedlivý. Stejní jsou i lidé v něm. Přes všechny hrůzy, křivdy, násilí, utiskování, pokoření a další bezpráví, věřím v dobro člověka. Je v nás, i když už se méně blýská než dřív. Jsem přesvědčena, že nikdo není jen dobrý nebo zlý. Je v nás směs obojího v různém poměru u každého člověka. Bez tmy není světlo a naopak.

Jste novinářka, píšete velmi čtivě, váš jazyk je břitký, vypilovaný. Působí to, jako byste knihu napsala na jeden zátah; ve smyslu, že příběh plyne přirozeně, není za tím cítit žádný konstrukt, což je um, jenž by vám mohli mnozí závidět. Jak se vám kniha psala?

Víte, já jsem nevěděla úplně přesně, co z mého psaní vzejde. Neměla jsem v hlavě ucelený plán, osnovu. Žila jsem společně s postavami, prsty mi běhaly po klávesnici, pokaždé pro mě bylo překvapením, kterým směrem se vydají. Mám to tak, píšu intuitivně. Díky tomu, že jsem nemusela nad postavami a dějem přemýšlet, podařilo se mi sepsat příběh za rekordní tři měsíce.

Věřím, že se čtenářky s hrdinkou Karin snadno ztotožní. Ačkoliv jsem věkově mladší, od první chvíle, kdy jsem se do příběhu začetla, mi to všechno bylo blízké, problémy, které řeší, vztah k mateřství, k partnerství; příběhy jsou velmi „lidské“. Pro koho, myslíte, že je kniha určena? Měla jste vy sama nějakého modelového čtenáře?

Při psaní jsem o tom, komu je kniha určena, nepřemýšlela. Byla určena mně, a to pro mě bylo zásadním způsobem osvobozující. Asi jsem měla potřebu se vypsat. Když jsem se ale rozhodla knihu vydat, začala jsem o tom přemýšlet. Kniha je určena všem, a to nejen ženám, kdož mnohokrát klopýtli, a přesto touží být spaseni.

Zmiňovala jste Exupéryho Malého prince jako svou nejoblíbenější knihu „ever“. Jaké další současné, české či zahraniční spisovatelské vzory máte v oblibě?

Nemám vzory. Miluju ale Palahniuka, Cunninghama, Hollinghursta, Murakamiho či Houellebecqa. A z českých autorů mám ráda Annu Bolavou, Alenu Mornštajnovou. Viktorii Hanišovou či Karin Lednickou. A abych jmenovala alespoň jednoho chlapa, který bohužel před nedávnem umřel, tak Honzu Balabána.

Alexandra Buršíková je novinářka, která se před deseti lety rozhodla napsat knihu, kterou po poslední větě vložila do šuplíku a vytáhla ji až nyní. Ač autobiograficky mapuje život ženy po pětačtyřicítce, stále se dívá na svět zvědavýma očima dítěte nebo, poetičtěji řečeno, očima Malého prince. Miluje růži, lišku, beránka i letce. A chtěla by někdy obřím teleskopem zahlédnout planetku B 612 (tuší, že to není možné). Ráda se toulá přírodou a ráda se také netoulá. To když čte…