Země zaslíbená je už i v Česku. Přinášíme rozhovor s překladatelem.

OBAMA_wb

Dlouho očekávané memoáry Baracka Obamy Země zaslíbená vycházejí rok od amerického vydání i v češtině. Byl to rok prožitý s pandemií COVID-19, v USA se změnil prezident, z Afghánistánu se stáhla spojenecká vojska. Zatímco se na světové scéně odehrávaly tyto převratné události, překladatel Martin Svoboda ve značně ztížených covidových podmínkách statečně bojoval s více než 1000 normostranami textu. Jaký byl jeho „rok s Barackem Obamou“? O čem kniha vypráví? A je vůbec ještě aktuální? To vše se dozvíte z našeho rozhovoru.

Martine, ty jsi v případě memoárů Baracka Obamy Země zaslíbená mnohem víc než překladatel, celý projekt jsi v nakladatelství Argo, ještě jako kmenový redaktor, prosadil. Co tě k tomu vedlo? Co tě na něm lákalo?

Hmm… jak to vlastně začalo? Politickou kariéru Baracka Obamy jsem sledoval dlouhodobě (dokonce jsem se s ním během primárek v roce 2007 v Chicagu letmo setkal a byl jsem jím okouzlen), proto jsem ve chvíli, kdy se v médiích objevila v roce 2017 zpráva, že manželé Obamovi uzavřeli s nakladatelstvím Crown exkluzivní dvojitou smlouvu na budoucí memoáry, začal přesvědčovat ředitele Arga Milana Gelnara, aby práva na tento balíček koupil. Nebyl si komerčním potenciálem tohoto projektu v českém prostředí úplně jistý, takže to chvíli trvalo – politické memoáry se přece jen pozornosti široké veřejnosti netěší. Zadostiučiněním nám pak spolu s redaktorkou Hanou Zahradníkovou bylo, že kniha Michelle Obamové Můj příběh se stala poměrně rychle bestsellerem.

 V některých zemích se rozhodli knihu „rozhodit“ mezi více překladatelů, aby ji mohli vydat co nejrychleji (v některých případech čtyři měsíce poté, co dostali první část rukopisu o tisícovce normostran). Proč to tak nebylo i v Argu?

Dělení překladu mezi více překladatelů je sice pochopitelné z provozních a marketingových důvodů, nicméně kniha natolik autorsky výrazná by podle mého názoru tímto postupem utrpěla. Literární hlas bývalého prezidenta USA je velmi svébytný, takže je k dobru věci, aby promlouval ústy jediného překladatele. Doba vypracování se tím samozřejmě poměrně prodlužuje, ale výsledek to doufám ospravedlní. Obecně nemají překladatelé ani nakladatelští redaktoři s dělením překladu dobré zkušenosti – co se nažene na rychlosti překladu, to se pak neblaze projeví na obtížnější redakci a sjednocení stylu či autorského hlasu. Kupříkladu v Nizozemsku došlo při chvatné přípravě jiného politického titulu Oheň a hněv k velkým nevyváženostem mezi jednotlivými částmi překladu a přijetí knihy pak zákonitě nebylo příznivé.

Nebojíš se, že za rok už je svět jinde, že Země zaslíbená za tu dobu už zastarala?

Ano, svět je od července 2020, kdy Barack Obama knihu dopsal, rozhodně jinde – pandemie se od té doby stále neutišila, Donald Trump prohrál loni ve volbách s bývalým Obamovým viceprezidentem Joem Bidenem a letos došlo k překotnému ukončení války v Afghánistánu. Ke všem těmto tématům – byť někdy nepřímo – se ovšem bývalý prezident v knize obšírně vyjadřuje, a staví tak dnešní vývoj do nečekaného světla.

Jaké největší výzvy ti překlad přinesl?

Nejobtížnějším úkolem bylo převedení politických reálií, které v našem prostředí nemají ekvivalent. Některé výrazy, jako například „kaukusy“ či „vázaní delegáti“, u nás už do jisté míry zakořenily, v takových případech jsem měl práci ulehčenou. Jindy jsem však musel volit, či dokonce vytvářet nové názvosloví pro čistě americké koncepty: například běžný výraz tamního politického diskurzu „surrogate“ nemá v českém prostředí obdobu (jde o osobu aktivně vystupující v médiích na obranu stranické či prezidentské politiky, čili o jakéhosi „mediálního vlčáka“), používám tedy plošně výraz „zastánce“. Podobné je to například i u naprosto běžných amerických pojmů, jako jsou „speechwriter“, pisatel proslovů, nebo „transition“, předání moci, přechodové období.  Obecně se tento problém nepřenositelnosti objevoval nejčastěji u označení politických postů, legislativních procesů či vládních institucí.

Jistým zádrhelem byl také Obamův poměrně květnatý jazyk. Jako vysokoškolský profesor a právník se vyjadřuje sice velmi pregnantně, ale vzhledem k tomu, že se sám přiznává k literátských sklonům, jsou mnohé úvahové pasáže protknuty osobitým poetickým viděním. Na počátku politické kariéry si psal proslovy bez pomoci týmu, vydal také dvě vlastní knihy, což je na vytříbenosti Země zaslíbené znát.

Změnilo se nějak tvé čtení nebo vnímání osobnosti Baracka Obamy či americké politiky jako takové?

Ano, a to poměrně výrazně. Původně jsem viděl jeho politické působení dosti černobíle, při důkladných rešerších se mi začal vynořovat plastičtější obraz jeho prezidentství a v některých chvílích jsem s jeho názory či interpretacemi v duchu polemizoval. To však proces překladu příjemně oživovalo, a práce se tak nikdy nestala nudnou či rutinní. Rozhodně jsem velmi zvědavý na ohlášený druhý díl pamětí, v němž se bude muset Barack Obama vyjádřit k neukončení války v Afghánistánu během druhého funkčního období či ke svému prezidentskému nástupci.

Jsou memoáry amerického prezidenta pro české čtenáře vůbec relevantní? Týkají se nás nějak, nebo je to v podstatě to samé, jako když sledujeme životy hvězd v bulváru?

Obama je mezi ostatními americkými prezidenty výjimkou v tom, že nebyl pouze politickou figurou, nýbrž také společenským a kulturním fenoménem. Jako autor několika knih, který aktivně sledoval hudební scénu, knižní novinky, filmové dění a kulturní scénu obecně, se stal miláčkem médií a dodnes je ve společenském prostředí populární postavou – jeho seznamy četby či oblíbených hudebních alb pořád zvyšují zmíněným titulům prodejnost.

Relevantní jeho memoáry jsou určitě v tom ohledu, že v nich Obama aktivně promýšlí současný vývoj liberální demokracie a mnohé tendence, které jsou přítomné i u nás – vzestup nacionálního populismu, polarizace společnosti, dopady sociálních sítí. V knize mimochodem zmiňuje také Václava Klause i Václava Havla. Nebudu prozrazovat, jak se k jednomu či druhému staví.

Mimořádně aktuální je pak i pro nás účast na misi spojeneckých vojsk v Afghánistánu – rozhodnutí amerických prezidentů Obamy a Bidena měla v rámci NATO pro naše zahraniční angažmá velmi konkrétní důsledky.

Pracoval jsi – ne jako překladatel, ale jako redaktor – i na memoárech Michelle Obamové Můj příběh. Jsou si knihy obou manželů v něčem podobné, nebo jde o naprosto rozdílné žánry pro rozdílné čtenáře?

Na první pohled se může zdát, že se cílové skupiny obou knih liší – Můj příběh jsou spíš společenské memoáry o hledání vlastní životní cesty a osobním růstu, kdežto Země zaslíbená jsou memoáry politické, byť prokládané intimními zážitky s rodinou. Podle mého názoru se ale obě čtenářské skupiny překrývají – já sám jsem si s potěšením přečetl, jak stejné situace vnímá Michelle Obamová a jak Barack Obama. Věřím, že čtenáři Mého příběhu si užijí také Zemi zaslíbenou – tento dvojí úhel pohledu je rozhodně pozoruhodný.

Byl jsi při překládání v kontaktu s Barackem Obamou?

Ne, bohužel ne, u takto významného autora nepřipadá jakýkoliv kontakt v úvahu. Jediné diskuse nad problematickými body jsme vedli prostřednictvím redaktorů obou nakladatelství.

 Kdybyste se setkali osobně, na co by ses ho chtěl zeptat?

Otázek bych měl určitě spoustu. Rozhodně bych se ale Baracka Obamy zeptal, kde bere čas na čtení.

 

Rozhovor vyšel v magazínu #mojeargo