Zázraky krve: Jak být sám sebou, když jste záporák

19. 11. představí Lisa McInerneyová v Praze svůj druhý román Zázraky krve. Při té příležitosti jsme jí položili několik otázek už teď.   Mohla byste nám Zázraky krve stručně představit? Hlavním hrdinou je dvacetiletý irský kluk s italskou krví, Ryan Cusack, který se zmítá mezi svým šéfem, drogovým bossem Danem, a dlouholetou přítelkyní Karine. Všechno se zkomplikuje, když Ryan pomáhá Danovi jako tlumočník otevřít cestu pro nelegální obchody mezi Itálií a Irskem, a přiláká tak pozornost mnohem větších gangsterů. Brzy se mu to vymkne z rukou a ničemu nepomůže ani seznámení s mazanou babkou, která toho oněm ví podezřele moc, či s lehkovážnou krasavicí z úplně jiné společenské vrstvy. Je to příběh o lásce, dospívání, ztrátě a o tom, jak být sám sebou a jaké to je se s tímhle vším potýkat, když jste jednoznačně záporák. Zázraky krve nepřímo navazují na Nádherná kacířství v tom, že sledují osudy některých postav, které už známe, ale je to úplně nový příběh a čtenář nemusí znát předchozí román, aby si ho užil. (Když Zázraky krve vyhrály cenu Encore Award za nejlepší druhý román, jeden porotce mi říkal, že vůbec netušil, že jde o pokračování, a to byl ten největší kompliment.)   Mají být Zázraky krve reprezentativní výpovědí, ať už o Corku, o Irsku, o dnešní době či mladé generaci anebo o něčem úplně jiném? Jen o konkrétním úzkém výseku života v Irsku a konkrétní zkušenosti s nerovnoprávností a předsudky. To, co se Ryanovi děje, není v irském kontextu nijak nepředstavitelné – spousta děcek z jeho společenské vrstvy se ocitla v podobné situaci, protože když se dopustí chyb, nemají přístup k záchranným mechanismům, které by jim pomohly ty chyby napravit. Ryan je výjimečný v tom, že se díky své inteligenci hodně rychle vypracoval na černém trhu, ale rozhodně není jediný. Nemyslím, že to nějak obecně vystihuje Cork nebo Irsko, protože je evidentní, že kvůli tomu, z jaké pochází Ryan společenské třídy, kvůli rodičovskému selhání jeho otce a jeho vlastní pochybné morálce existuje na okraji ve vlastním městě i vlastní zemi. Je „nežádoucí“, a dobře to ví. Štve ho to, a právě proto, že ho to štve, má ještě naději. Jestli ten román nějak vystihuje dnešní mladou generaci? Tu z dělnických vrstev určitě. Kdykoli dneska slyšíme o „mileniálské“ literatuře, jedná se téměř výhradně o postavy ze střední nebo vyšší třídy znuděné životem, provozující na univerzitě nebo v práci neuspokojivý sex. O těch, kdo na vysokou školu vůbec nejdou, mají brzy děti a nemůžou si dovolit cestovat a tak, se skoro nepíše. Dalo by se dlouho debatovat o tom, jaké životy se považují za „literární“.   Ryan, hlavní hrdina Zázraků krve, vlastně permanentně utíká sám před sebou, před tím, kým je, ale nechce být, aniž by se nějak výrazněji přiblížil k tomu, kým být chce – co to je za sebezničující chování, co je jeho příčinou a jak se z toho vymanit? Je hodně mladý. Na začátku románu je Ryanovi dvacet, na konci těsně jednadvacet. Ještě sám sebe tak docela nezná. Ve svém životě je nešťastný – je stresující, nemá žádný smysl a nedává mu prostor pro sebevyjádření – ale pokud jde o život, který by mohl mít, není si jistý, jaký by měl být ani že ho dokáže sám vybudovat. Jediným zdravým, pozitivním vlivem v jeho životě je Karine, jeho přítelkyně. Naopak její protiváhou je manipulativní šéf, na kterém je Ryan od čtrnácti let závislý, a taky Ryanův otec, alkoholik, který si od syna bere peníze, a přitom mu vyčítá, jak žije. A k tomu se Ryan ještě seznámí s Natalie, která mu absolutně nehodlá pomáhat, aby na sobě nějak pracoval. Pokud je Ryan sebedestruktivní, je to proto, že ví, že toho tvora, který se z něj stal, je třeba zničit, aby se jeho život změnil, ale netuší, jak to provést nějak bezpečně a normálně. Nevidí důvod, proč se chránit, myslím, že mu připadá, že za to nestojí. Existuje cesta ven? Určitě. Nechci moc prozrazovat, ale ve chvíli, kdy zjistí, že tady už nejde jenom o něj, uvidí před sebou nový cíl i důvod, proč bojovat o jeho dosažení. Od té doby, co vyšel váš první román Nádherná kacířství, hodně cestujete – vidíte nějaké rozdíly v tom, jak jsou vaše knihy přijímány v různých zemích? Menší, než jsem čekala. Nejspíš jsou ta témata nebo prostředí a postavy univerzálnější, než jsem si myslela. Rádi mluvíme o našich národních zvláštnostech, aniž bychom si uvědomovali, že ve skutečnosti i lidé na jiných světadílech mají podobné názory nebo zkušenosti. Nikdy jsem neměla problém najít společnou řeč s čtenáři z jiných kultur. Ať jste kde jste, lidé se smějí těm samým vtipům. Svět se tak zmenšil – když jsem byla naposledy v Praze, ptal se mě někdo, jestli koukám na seriál The Young Offenders! Takovou otázku jsem od českého čtenáře opravdu nečekala. No, ale koneckonců, moje knihy jsou přeložené do samých evropských jazyků, a jsme přece rodina, ne?