Velké ženy, malé vlasti – nový román Bezcitnost

Mohou být ženy bezcitné? Gerta, Truda a Ilda by možná namítly, že bezcitný je život, který jim staví do cesty překážky, které nemůžou překonat bez jizev a škrábanců, na duši i na těle. Tři sestry se narodily na jednom kousku střední Evropy v dobách ne zrovna šťastných. Doznívající válka poznamenala a doživotně zatvrdila jejich matku Rozelu, nastupující lidově demokratická vláda se zase otiskla v osudu každé z nich. Ale nikoli fatálně. Titulní bezcitnost je především snahou žít tady a teď, podle sebe a třeba i proti zažitým představám, překonávat všechno, co se stane. A v nejhorším se opřít o své sestry.

Martyna Bunda zasadila vyprávění do svých rodných Kašub, pohraničního regionu stisknutého mezi germánskými a slovanskými vlivy, mezi německou Říší a Polskem. Není to ale nostalgický návrat do mytologického dětství nebo pokus zachytit historii mizejícího národa. Po roce 1989 zažila polská literatura silnou vlnu románových příběhů nazvaných později „literaturou malých vlastí“.

I v českém překladu řada z nich vyšla: Hanemann Stefana Chwina, Haličské příběhy Andrzeje Stasiuka, Pravěk a jiné časy nebo Denní dům, noční dům Olgy Tokarczuk, Davídek Weiser Pawła Huelleho. Reagovaly jednak na komunistickými ideology vnucovanou vizi dějin, vracely hlas lokálním hrdinům. Po letech „v zákopech“ už nemusely vidět svět černobíle, nemusely být hlasem pravdy. Objevila se mytologizace každodennosti, tajemství, posvátno, smísené s humorem a ironií. Postmoderna na první místo stavěla potěšení z četby a vyprávění.

V románu Bezcitnost je „malá vlast“ jen východiskem pro příběh stejně univerzální, jako je třeba Plechový bubínek Güntera Grasse, který vyrůstá z jeho pobaltského rodiště, Gdaňsku. Vyprávění je zasezeno do konkrétního místa a historických souvislostí, ale Gerta, Truda a Ilda nechávají kráčet velké dějiny trochu stranou. Ženské vidění světa se projevuje v jejich nezájmu o hrdinství v jeho klasické podobě, boji za vlast a ideály. Hrdinstvím je vítězství v potýkání se s každodenností, v neodbytné touze nebrat ohledy na to, co se sluší, jaké role jim byly připraveny.

Přehodnocen je vztah k dětem, vztah k mužům, vztah k rodnému domu. Pokud se dnes často a s oblibou hovoří o „tradiční rodině“, právě na vesnici bychom v duchu velkých románů mohli čekat střet nepoddajné ženy, která nakonec pokorně nachází své místo v roli matky, nebo je pro svou odlišnost tragicky vyloučena.

Ale Martyna Bunda – a na tomto místě a zcela v duchu knihy můžeme ocenit, že ne „Bundová“ – nemá potřebu Gertinu, Trudinu a Ildinu jinakost zasazovat do feministického rámce, to, že jsou hlavními postavami ženy a muži jsou v pozadí, není demonstrativní. Mužské postavy jsou nakonec v mnoha ohledech v příběhu zásadní, ale nejčastěji přicházejí zvenčí, ať už jako nebezpeční a násilní vojáci nebo nečekaní milenci.

Příběh tří sester by mohl být vyprávěn jako epopej o nenaplněné lásce, tragickém osudu a střetu vesnice a města. Autorka nás ovšem bezcitně těchto čtenářských jistot zbavuje. Její hrdinky nepotřebují soucit, ani slzy při večerech pod lampou.