Věci, kterých se Marcin Wicha nezbavil

Marcin Wicha napsal knihu o umírání. O smrti matky, o svém loučení s ní, o drobečcích, které mu ze svého života zanechala. Nebo je to jinak? Autor v prvních větách své knihy sám avizuje: „Toto je příběh o věcech. A také o povídání. Respektive – o slovech a předmětech.“ Slova a příběhy luští z věcí, které po sobě matka zanechala – a tato slova i příběhy přitom nejsou jen slovy a příběhy striktně privátními, jak by se na první pohled mohlo zdát. Kniha Marcina Wichy má ještě další rovinu, která nemusí být českému čtenáři úplně zřejmá. Příběh jeho matky a její životní zkušenost jsou totiž do značné míry signifikantní pro řadu Poláků židovského původu, jsou součástí příběhu Polska uplynulých minimálně osmi desetiletí.

Marcin Wicha se narodil v roce 1972 ve Varšavě. Věnuje se nejen literatuře, ale i grafice, je mimo jiné autorem řady knižních obálek. Kromě časopisecky publikovaných fejetonistických či esejistických textů je známý i svými knížkami pro dětské čtenáře. Na pole literatury pro dospělé vstoupil knižním debutem Jak jsem přestal mít rád design (Jak przestałem kochać design, 2015). Ten začíná podobně jako Věci, které jsem nevyhodil – autor si v pohřebním ústavu vyzvedává urnu s ostatky otce. Etické dilema se proměňuje v dilema tragikomicky estetické: otec měl rád pěkné věci, čemuž nabídka pohřební služby nezvládá vyhovět.

Wichova první kniha je mozaikou drobných textů přibližujících jeho vlastní život, jeho lásku k pěkným věcem, ale i reálie, v nichž autor vyrůstal a posléze jako dospělý muž žil, mužskou perspektivou, přefiltrovanou přes odkaz otce, ale především viděnou prizmatem estetiky. Už v tomto textu najdeme řadu motivů, které Wicha posléze nahlédne poněkud jinou perspektivou ve své druhé knize Věci, které jsem nevyhodil (Rzeczy, których nie wyrzuciłem, 2017), za niž v roce 2018 získal prestižní polskou literární cenu Nike, a to jak tu od odborné poroty, tak cenu čtenářů.

Osou strukturující Wichovo vyprávění je uspořádávání matčiny pozůstalosti. Autor prochází věci, které po ní zůstaly, a kolem nich splétá v náznacích a detailech, drobničkách každodenního života příběh nejen své rodiny, ale současně příběh celého poválečného Polska, jakkoli v minimalistické verzi poznamenané dědictvím židovských kořenů své rodiny. Právě to vytváří druhou rovinu, v níž lze Věci, kterých jsem se nezbavil číst.

Wichova rodina přitom nebyla ledasjaká, ač do jisté míry reprezentuje určitou část polské společnosti – jeho rodiče i prarodiče pocházeli z kruhů polsko-židovské levicové a komunistické inteligence. Sám autor v knize zmiňuje obě své babičky, které patřily k „poměrně neškodným budovatelům komunismu“; autorova druhá kniha se ostatně nese ve znamení spíše ženské perspektivy a dámské poloviny jeho rodiny.

Možná proto nezmiňuje podrobněji ani jednoho z dědečků (oba se v knize jen mihnou jako hrdinové jedné z matčiných vzpomínek, respektive jedné rodinné anekdoty), ač se v polském kontextu nejedná o jména neznámá: Wichovým dědečkem z matčiny strany byl Jan Rabanowski, dlouholetý ministr dopravy a spojů v poválečných polských vládách (z knihy se dozvíme jen to, že svůj život ukončil dobrovolně), dědečkem z otcovy strany pak Władysław Wicha, dlouholetý aktivní člen Polské sjednocené dělnické strany (tedy polských komunistů) a celou dekádu na přelomu padesátých a šedesátých let polský ministr vnitra. Marcin Wicha však svou knihu nekoncipuje jako literární vyrovnávání se s vlastní rodinnou minulostí, toto téma pro něj není zásadní.

Vzpomínky na vzpomínky rodičů a prarodičů, často vyvolané z vlastní paměti díky nalezeným knihám či věcem, které patřily matce, slouží autorovi jako základní matrice, na niž postupně navléká střípky z nedávných polských dějin, avšak důsledně v módu jakési šedavé každodennosti, zdánlivé obyčejnosti, která nabízí pohled na tzv. velké dějiny „zdola“, a navíc prizmatem Wichova rodinného zázemí.

Právě židovské motivy představují možná nejzajímavější rovinu textu. Dají se vysledovat volně roztroušené po textu, tu v podobě nenápadné aluze, tu historické reminiscence anebo drobné anekdoty, komické a mrazivé zároveň:

Čtvrtý pokus [o prodej knih z matčiny pozůstalosti]. Chvilkový záblesk naděje.

            „Musíme se zbavit knížek.“

            „A nemáš tam něco o Židech? Ale aby to nebylo o holokaustu.“

            „Chceš Nový zákon?“

Wicha dokáže být sarkastický i sebeironický, z podobně nastřádaných „vtipů“ a „vtípků“ čtenáře mnohdy až zamrazí – autor je občas nahlíží retrospektivně dětskýma očima, na první pohled naivníma, občas s vědomím celé tíže historických událostí, z nichž vycházejí.

Nejde přitom jen o holocaust. Osudy Poláků s židovskými kořeny nebyly jednoduché ani po konci druhé světové války. Jen málo jich válku přežilo (udává se, že obětí holocaustu se stalo přes devadesát procent polských Židů) – a jen málo z tohoto mála se po jejím konci do Polska vrátilo či tam zůstalo. Většinu z nich pak k emigraci z Polska přiměly události března roku 1968. Již v průběhu šedesátých let postupně sílily antisemitské tendence vycházející rovněž z oficiálních kruhů v čele s Mieczysławem Moczarem, jenž v roce 1964 nahradil ve funkci ministra vnitra Władysława Wichu. Když Sovětský svaz odsoudil údajně imperialistické počínání Izraele v rámci tzv. šestidenní války, připojilo se k němu i Polsko.

Tehdejší první tajemník Polské sjednocené dělnické strany Władysław Gomułka ve známém projevu obvinil polské Židy z protistátní činnosti a označil je za tzv. pátou kolonu. Následovala ostrá antisemitská kampaň, lidé židovského původu nebo ti s nimi sympatizující byli propouštěni ze zaměstnání, zejména ve státní správě, v armádě či v kulturních institucích, ale také z řad komunistické strany. K eskalaci situace přispěly studentské protesty proti zákazu inscenace Mickiewiczových Dziadů ve varšavském Národním divadle v březnu 1968, řada protestujících byla perzekuována i právě kvůli svému židovskému původu.

Výsledkem byla vlna masové emigrace, během níž opustilo Polsko – dle odhadů – 10 až 20 tisíc osob se židovskými kořeny. Byl mezi nimi například sociolog Zygmunt Bauman nebo režisér Aleksander Ford. Jak dokládá i rodinný příběh Marcina Wichy, pro mnohé se stal rok 1968 nemenším traumatem než válečné události, stal se okamžikem, kdy je dlouho upozaďovaná minulost nakonec přece jen dohnala. A přinesla i paradoxy. „Židovsky“ se doma u Wichů nikdy nemluvilo, protože „všichni byli vzdělaní“, ale běda, když se hlavní hrdinka knihy setkala s urážlivými narážkami za Židy: „Vyrážela do boje jako přecitlivělý semitský nosorožec. Rozezlený denotát nevyslovitelného podstatného jména. Stará drzá Židovka.“ I podobné momenty dobře ilustrují nesnadnost polsko-židovských vztahů – Polsko zažilo Březen 68 a udávání Židů za války, ale zná i řadu hrdinů, kteří Židy naopak ukrývali či jim jinak pomáhali.

Marcin Wicha se – snad po vzoru své matky – vyrovnává s dědictvím Března 68 po svém. Svérázný cynismus se stal záplatou na to, co nemohlo být vyřčeno nahlas, jako v případě polských vtipů o docentu Damském a redaktoru Kurovi, v reálu pedagogovi Akademie výtvarných umění, respektive novináři; oba se do antisemitské kampaně aktivně zapojili – a průpovídky zesměšňující jejich jména pak v tragikomické náhražce spravedlnosti ještě dlouho kolovaly polskou společností.

Wichova kniha je vlastně jakýmsi subjektivním průvodcem po polských dějinách 20. století. Autor různými způsoby naráží na základní milníky, které život polsko-židovské intelektuální a levicově orientované rodiny poznamenaly: válka, holocaust a konec války; stalinismus (který Wichově matce přinesl zásadní nedůvěru ve slova); období alespoň částečné liberalizace na přelomu padesátých a šedesátých let (Poláky nazývané podle jednoho z dramat Tadeusze Różewicze Malou stabilizací); výjimečný stav vyhlášený generálem Jaruzelským v prosinci roku 1981 a namířený zejména proti sílícímu opozičnímu hnutí Solidarita; transformace a kapitalismus, který v knize zvěstuje například vytoužený, avšak finančně nedostupný vysavač, jehož stoupenci „jako Svědci Jehovovi obcházeli domácnosti“.

Tyto klíčové události či historická období reprezentují – nejen ve Wichově textu, ale v obecném povědomí Poláků – jednak takřka ikonické postavy, které nejsou známé jen v polském kontextu (v kapitole Obálky například Mateusz Birkut, fiktivní postava úderníka z Wajdova filmu Člověk z mramoru lámajícího rekordy v počtu položených cihel – a následně zklamaného z reality socialistického života), jednak postavy, které dnes i v Polsku zůstávají pozapomenuté (viz třeba již zmínění Damski a Kur).

Mnohé z traumat doby proměňuje Marcin Wicha v jízlivé anekdoty, ale současně trefné metafory, například když jej úvaha o obálkách knih z osmdesátých let přivede k rozvažování na téma dobového eufemismu pod názvem „problémy s papírem“. Vzpomínkou na válečné Rusko („Matčini rodiče přežili válku v Rusku“) zůstává kuchařka s vůdcovým citátem na frontispisu, „bláznivá kniha ze země, v níž babička hladověla.“ Výmluvně obrazné jsou i charakteristicky jednotlivých poválečných dekád pomocí knižních obálek či názvů vydávaných knih.

Žánrově se Wichova kniha také pohybuje na pomezí – eseje, povídky, rodinných memoárů, místy fejetonu. To vše napsáno jazykem, který v dnešní době působí nezvykle úsporně až lapidárně. Každá věta a každé slovo má v textu své místo, jako by je autor odměřoval až s chirurgickou přesností. Dokáže umně přecházet z poloh humorných a ironických do těch vážných, slovní meditace nad smrtí matky přerůstá v mnohem širší obraz, který nenabízí jen zajímavý pohled na židovskou minulost Polska, ale prostřednictvím celé řady aktuálních aluzí i na Polsko současné (pozornému čtenáři jistě neunikne například paralela mezi způsobem, jímž se kdysi psávalo Židech, a způsobem, jímž dnes někteří píší o komunitě LGBT).