Zemřela Eva Slámová
Na
Štědrý den odešla v klidu a pokoji za přítomnosti rodiny ve věku
jedenapadesáti let šéfredaktorka nakladatelství Argo, překladatelka,
amerikanistka a divadelní režisérka Eva
Slámová.
Eva
Slámová se přidala k Argu krátce po jeho vzniku, vyzbrojená praxí
z legendárního Odeonu. I díky ní mohlo Argo navázat na odeonskou tradici
vydávání kvalitních knih, u kterých se dbá nejen na dobrou grafickou úpravu či
ilustrační doprovod, ale také o pečlivou ediční přípravu samotného textu –
zejména v případě vydávání překladů.
Do
Arga „dovedla“ řadu autorů: Chaima Potoka, I. B. Singera, Woodyho Allena,
Williama Saroyana nebo Johna Irvinga, jehož román Modlitba za Owena Meanyho Argo vydalo jako třetí svazek edice AAA – edice, kterou Eva Slámová
řídila. Patnáctiletou existenci této vynikající řady anglo-amerických autorů
v roce 2009 její editorka oslavila vydáním stého svazku. Tato edice se postupně stala jakousi vlajkovou lodí
celého nakladatelství. Díky Evě Slámové jsme poprvé v češtině mohli číst
díla Cormaca McCarthyho, Jerzyho
Kosinského, Toma Robbinse či Nicka Cavea, z mladší generace objevila třeba
Jhumpu Lahiriovou, Jeanette Wintersonovou, Nicole Kraussovou či naposledy Dana
Chaona.
Mezi
autory, kterým se osobně věnovala, je třeba vyzdvihnout Roberta Fulghuma, jehož knihy Argo vydává soustavně. Svazek Arga
s tímto autorem zásluhou Evy Slámové přerostl věcnou obchodní rovinu;
Fulghum se stal součástí přátelského okruhu, který nakladatelství obklopuje. I
díky tomu mohl jeho román Třetí přání
vyjít v Čechách dříve než ve Fulghumově domovské Americe. Naposledy Eva
Slámová pracovala na dvou Fulghumových rukopisech, jež Argo v roce 2011
vydá. První z nich by měl vyjít
v únoru pod názvem Věčná dobrodružství kapitána Školky.
Eva
Slámová stála u zrodu i loňského zřejmě největšího knižního bestseleru. V lednu
navštívila před českým vydáním Ztraceného
symbolu amerického spisovatele Dana
Browna.
Mimo svou vlastní redaktorskou činnost se Eva
Slámová intenzivně věnovala práci
s mladými autory a překladateli. Mezi talenty, které objevila, patří
např. oceňovaná překladatelka Michala Marková. Redigovala třeba první knihy
Emila Hakla atd.
Pro Dočasnou
šejkspírovskou společnost Jedličkova ústavu, sdružující jeho obyvatele a
vychovatele, upravila a režírovala parodie Hamleta,
Romea a Julii a Zkrocení krále Leara.
Eva Slámová si nepřála
pohřební obřad, rozloučili jsme se s ní na zádušní mši, kterou odsloužil
biskup Václav Malý
dne 7. ledna 2011 v kostele sv.
Prokopa na Žižkově.
Pár slov určených Evě poslal i známý americký spisovatel Robert
Fulghum:
Pro Evičku
(For Evitchka)
Eva Slámová byla moje kamarádka.
A já byl její kamarád.
Slovo „kamarádka“ zde má ten nejryzejší obsah.
O svých pocitech vůči Evě nedokážu říct nic důležitějšího.
Byla moje kamarádka.
Já byl její kamarád.
Být jejím kamarádem nebylo vždycky jednoduché. Eva byla
člověk docela uzavřený, snad dokonce odměřený. V divadle života netoužila po
světle reflektorů, chtěla pracovat v zákulisí.
Nesnášela to – když jsem ji na veřejnosti chválil a děkoval
jí za to, co v mém životě znamená.
Rozhodně ale nemohla popřít oprávněnost mých slov a pocitů
vůči ní. Svou nemocí nechtěla nikoho obtěžovat.
Nestála o to, aby po její smrti následoval pohřeb a cokoliv
slavnostního.
Svému světu vzkázala: „Nevšímejte si mě, prosím vás.“
My jsme ji ale neposlechli a vždycky za to budeme rádi.
S Evou jsem toho zažil hodně. Určitě například
nezapomenu na týden, který se mnou strávila na Krétě. Většinou jsme byli u moře
– hráli jsme si jako děti a hledali poklady vyplavené na písečné pláži.
Na té pláži jsme také poprvé mluvili o její zkušenosti
s rakovinou. Na znamení naprosté důvěry vůči mně si sundala tričko,
ukázala mi jizvy po mastektomii a řekla: „Jednou mě to dostane celou. A to už
nebudu já.“
A dál byla normální Evou, ne obětí té nemoci.
Ve sklepě svého domu na Krétě mám tři nevysoké dřevěné
krabice, které jsme s Evou našli na pláži. V těch krabicích jsou
oblázky, mušličky, dřívka a kousky drátů a různé vyhozené věci – sbírali jsme
všechno ve tvaru srdce. A pod každým předmětem v těch krabicích je
cedulka, z níž vyplývá, že jde o artefakt související s nějakou
slavnou, avšak fiktivní událostí. Eva na verandě vytvořila galerii a všechno to
tam vystavila. Dokonce jsme uspořádali vernisáž: podávalo se víno a sýr. Hráli
jsme si na bohaté sběratele výtvarného umění.
Což jsme nakonec byli – sbírali jsme výtvory tohoto úžasného
světa. Podle toho, jak většinou uvažujeme o hodnotě, je ta sbírka bezcenná. Ale
podle mě má teď cenu nedozírnou.
Eva měla i tváří v tvář tomu, co považovala za
nevyhnutelné, ve svém srdci místo pro tvůrčí a pošetilou radost. Vzpomínku na
její srdce teď přechovávám v tom svém.
Říká se, že vlastní život můžeme posuzovat podle
kvality přátel. Ať si o nás myslí kdo chce co chce, při vědomí, že Eva
byla naše kamarádka, naše prestiž stoupne – nejeden člověk o nás bude smýšlet
lépe, než by tomu bylo bez Evina přátelství.
Být jejího přátelství hoden bylo skutečné požehnání.
Budu to přátelství vždycky nosit jako neviditelné
vyznamenání, budu ho opatrovat jako nějaké ocenění, dárek na památku a
talisman, vzpomínku na to, co je na tomto světě dobré a krásné.
Robert Fulghum
7. ledna 2011