U knihy Florencie, moje (sebe)láska se usmíváte, dojímáte, a učíte se odvaze….

„Začnete číst, nemůžete přestat ani nad ránem a až do konce toužíte být hlavní hrdince nablízku… Zažít s ní všechna dobrodružství, podat pomocnou ruku při překážkách a pozorovat rozkvět pošramocené duše z mrzutě laděného Česka. Duše, kterou v kouzelné Florencii polila živá voda.“

Tak znějí první nadšené ohlasy na knihu Veroniky Vrzalové Florencie, moje (sebe)láska. Ale tahle kniha má mnohem delší příběh…

 DO FLORENCIE PRO PŘÍBĚH A ZASE ZPÁTKY

Miluju příběhy. Ať už své, nebo někoho jiného. V medailonku o mně se píše, že hodně mluvím. Jestli na mě ale sedí něco ještě víc, tak to, že od okamžiku, kdy jsem ve dvanácti letech otevřela textový editor a začala psát, píšu pořád. Psaní jsem šla studovat a stalo se i mou prací. Časem se z něj však vytratila vášeň a z práce se nakonec stala noční můra. Po pár měsících šikany ze strany šéfa, se z mého šatníku vytratily barvy a z mé mysli optimismus. Snaha vymanit se z tohoto života, mě dovedla do mé milované Florencie – musela jsem zkrátka pryč.

Když počátkem května končil můj pobyt, o němž je Florencie, moje (sebe)láska, došlo mi, že ještě nejsem připravená na to vrátit se do běžných kolejí. Jestli si mám domů přivézt nové návyky a udržet si je, potřebuju ještě chvilku odstup, Florencii, horko a pohled na Ponte Vecchio a svůj příběh zkusit sepsat.

NA STARTU MARATONSKÉHO BĚHU

Textový editor jsem tentokrát otvírala s pokorou a vlastně jsem ani nevěděla, o čem psát. Bylo to nesourodé a bylo toho tolik, že prvních několik verzí letělo rovnou do koše. Zůstával jen název Florencie, moje (sebe)láska, který byl zpočátku pracovní. Dnes už mi přijde tak všeříkající, že mi ho musela našeptat sama Florencie.

Pod rukama mi začala vznikat verze, ve které jsem zachycovala důležité okamžiky, setkání, momenty, které mi utkvěly v hlavě a vyvolávaly ve mně emoce. Nakonec i verze číslo šest skončila v koši, ale koncept důležitých okamžiků se mi líbil, a tak začala vznikat verze číslo sedm, koncipovaná jako deník, kdy každý den reprezentuje jeden pamětihodný moment. Do Florencie jsem si přijela léčit pocuchané nervy a stresem zničenou mysl. Překvapilo mě, že se začaly hojit i úplně jiné oblasti mé duše jako vztah k jídlu, otázka vlastní hodnoty, láska k tělu, léčila jsem negativní zážitek s mužem a dokonce se objevila i otázka mé vlastní sexuality. Hledala jsem nový impuls pro co žít a nakonec ho našla v tom, co mi dělá radost kdykoli to vidím – západy slunce a psi.

FUNÍCÍ, KNIHU PÍŠÍCÍ

V únoru 2021 jsem udělala pomyslnou poslední tečku za rukopisem, jež čítal skoro 500 normostran a byl velice osobní. Měla jsem pocit, že mám hotovo, ale mít dopsaný text, to je teprve desátý kilometr maratonu. Začal nespočet koleček editací, mazání odstavců i celých kapitol, změn, proměn textu i nálad a pocitů.

S čtením vlastního díla se to má tak, že jeden den máte pocit, že za dílo musíte dostat minimálně Magnesii literu, ne-li Pulitzera, ten další máte pocit, že větší kravinu než vy nikdy nikdo nenapsal. Další dva roky jsem příběh šperkovala, až jsem měla silný pocit, že teď je připravené k tomu, aby šlo do světa. Začala jsem vymýšlet, jaké nakladatelství oslovím…

JÁ BYCH SE RÁDA NALODILA…

…V době, kdy jsem začala psát, jsem se (ne)náhodou v rámci telefundraisinku pro neziskovku Obránci zvířat dovolala Pavlovi. Po telefonu milému a sympatickému muži, který mi během neformálního hovoru prozradil, že pracuje v Argu. „Jé, Argo! To byste mi mohli vydat knížku, co teď píšu.“ Zvolala jsem bez přemýšlení. Na druhém konci bylo pár vteřin ticho a pak se trochu zaskočeně ozvalo: „No víte, já jsem na úplně jiném oddělení, ale až to budete mít hotové, pošlete mi to, já to předám redaktorce.“ Koncem roku 2023 jsem hotovou knihu do Arga poslala a Pavel opravdu splnil to, co v roce 2019 slíbil.

Na odpověď „mé“ redaktorky jsem se musela počkat, okousala jsem si skoro všechny nehty, než mi v e-mailu přišlo Veroniko, bude to potřeba zkrátit. Že to znamená ANO, mi došlo, až když mi za dalších pár dní redaktorka psala praktické záležitosti potřebné k vydání.

V tu chvíli jsem byla teprve na dvacátém kilometru maratonu, a já blázen si myslela, že už vidím cílovou pásku. Přede mnou byl takový malý závod uvnitř závodu. Zkrátit. O kolik? „Co nejvíc!“ odpověděla mi Veronika, já jsem zaúpěla a zůstala sama s tlačítkem DELETE.

DRŽET SVÉ KNIŽNÍ DÍTĚ V NÁRUČÍ

Všechno je to ale vykoupeno tím, jak kniha vypadá! Mám ilustrace, slovníček, faktografická okénka na konci každé kapitoly, kvíz a obálku, kterou vytvořila moje dlouholetá kamarádka. Podoba Florencie naprosto předčila moje očekávání a její barevné ladění do odstínu mých vlasů a střech města, je něco tak nádherného, že se na ni pořád zálibně koukám a říkám si, že tohle moje knižní dítko, je to nejkrásnější na světě.

Ano, jsem napsaná na deskách, ale ta knížka nepatří jen mě. Patří všem, kdo se na ni podíleli – redaktorce Verče Chaloupkové, grafičce Terce Králové, kouzelnicím s češtinou Terce Kodlové a Renče Krejčí, technické redaktorce Saše Švolíkové a patří samozřejmě Monče Fridrichové, která s láskou a péči malovala každý obrázek nejlépe, jak umí. Patří Pavlovi, který dodržel slovo a knihu opravdu poslal Verče. Je i mojí mamky a babičky, bez kterých bych nebyla na tomhle světě a nemohla nikdy uskutečnit žádný svůj sen. A patří také vám všem, čtenářům, snílkům, lidem, kteří chodí po zemi s hlavou v oblacích a hledají, či nacházejí odvahu vykročit ke svým snům.