Monika Zgustová v díle na pomezí románu a literatury faktu Oblečené k tanci na sněhu zachycuje autentická svědectví devíti „silných, vnímavých a statečných“ žen, které se dostaly do spárů jednoho z nejděsivějších totalitních režimů lidských dějin, a přece se nezlomily a dokázaly se vrátit do alespoň zčásti normálního života.
Zgustové hrdinky líčí nejen své děsivé zkušenosti s prostředím stalinských lágrů, ale také strázně onoho „návratu do civilu“, jenž byl nejednou stejně nesnadný jako pobyt v místech s běžným lidským životem skoro neslučitelných.
Všechny se shodnou na tom, že přežily zejména díky skutečnosti, že se upnuly na literaturu a poezii a nalezly krásu i ve zcela odlidštěných podmínkách a že jim pobyt v táborech pomohl si uvědomit, jaké hodnoty jsou skutečně důležité. Drásavému tématu navzdory je kniha oslavou života a vyznívá pozitivně v tom smyslu, že i takto drastickou zkušenost je možné přežít.

„Nikdo si nedovede představit, co pro vězně znamenala kniha – byla to spása! Byla to krása, svoboda a civilizace uprostřed barbarství!“
– Jelena Korybut-Daszkiewicz Markova

„Z četby Oblečených k tanci na sněhu vás bude mrazit, a nebude to jen ze zimy, která přichází z tundry, ale také z čirého strachu. Zgustová zprostředkovává skrze paměti a svědectví hrůzu, kterou prožívaly ženy v sovětských gulazích.“
– El País

„Je to velmi důležitá kniha a já doufám, že si ji lidé přečtou. Historie vyprávěná lidmi, kteří ji na vlastní kůži prožili, má mnohem větší účinek než předčítání anonymních příběhů z učebnice.“
– Larry Davidson Productions

„Monika Zgustová ve své sbírce Oblečené k tanci na sněhu popisuje příběhy žen, které přežily gulag. Hodnota těchto devíti osobních příběhů je nesporná… Pokud jste milovníkem bezprostředních svědectví a hledání krásy v prožitém traumatu, pak tuto knihu nemůžete minout.“
– Paperback Paris

„… výtečné. Zgustová zpodobňuje příběhy žen přeživších Stalinovy gulagy emotivním a působivým způsobem podobně jako Světlana Alexijevičová. Může vás překvapit vykreslení reality, která není tak bezútěšná, naopak, důraz je dáván na sílu, odolnost a přežití.“
– What’s Non-Fiction

„Monika Zgustová nám ve své knize předkládá důkladné osobní rozhovory s devíti ženami, které zázračně přežily Stalinovy gulagy. Ukazuje obrovskou sílu a houževnatost žen, které si navzdory nepředstavitelným a krutým podmínkám udržují svou lidskost. Jak to udělaly tváří v tvář otrocké práci, hladovění, nemocem, teplotám pod bodem mrazu a každodennímu násilí? Udržovaly hluboká přátelství, objevovaly krásu přírody i v sibiřských zimách, vyprávěly si příběhy, diskutovaly o umění a literatuře, psaly básně a věřily ve svou nevinu.“
– New York Journal Books

„Orální historie žen uvězněných Sověty v gulagu často překvapuje absencí sebelítosti… Nejvíce překvapující zprávy pocházejí od žen, které říkají věcně – bez zjevného soucitu –, že jejich utrpení mělo výhody. ‚Kdybych měla žít svůj život ještě jednou, nechtěla bych se této zkušenosti vyhnout,‘ říká Susanna Pečuro, která věnovala více než pět let anti-stalinistické činnosti. Hořký zážitek jí pomohl po jejím propuštění: ‚V gulagu se z člověka může stát lidská zrůda. Pokud ovšem člověk táborem projde a nestane se z něj netvor, ví, že se mu v životě už nemůže přihodit nic špatného. Je už obrněný. U zkoušky obstál.‘ “
– Kirkus Reviews

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Publikace o významné české automobilce a legendárním designérovi Hansi Ledwinkovi, tvůrci unikátní konstrukce podvozku (tzv. koncept Tatra, užívaný dodnes) i elegantních aerodynamických karoserií – modely Tatra 77 a 87 jsou dnes vozy ceněné sběrateli. Knihu doprovází bohatý ilustrační doprovod – vedle fotografií i technické nákresy či dobové reklamní materiály.

Soubor Slova pro věčnost (Forever Words) přináší jeho neznámé básnické a písňové texty z nejrůznějších údobí. Sám autor je nezhudebnil a nebo nenahrál; po vydání této knihy to za něj s úctou udělali jiní: v dubnu 2018 vychází nahrávka, kde se textů z Forever Words ujali Willie Nelson, Elvis Costello anebo Chris Cornell. Cornellova píseň Rusty Cage patřila k jedné z American Recordings, k posledním Cashovým nahrávkám; shodou okolností Cornellova účast na Forever Words patřila zase k jeho posledním nahrávkám.

„Muž v černém byl také neuvěřitelně plodný básník, který za sebe rád nechal mluvit tužku… V jeho poezii se prolínají láska, smrtelnost, závislost, humor, duchovnost, bolest, úžas, naděje, zármutek, svoboda a odevzdanost – právě tak jako v jeho písních – ve snaze vytvořit co nejvěrnější portrét jeho skutečného já.“
Will Hodge, Rollingstone.com

Nat je veteránem britské tajné služby. V sedmačtyřiceti letech by čekal, že ho pošlou na odpočinek, ale on dostane nový tým a nový úkol: dohlížet na aktivitu ruských agentů řízených Moskvou. Nežije však jen svou prací; stará se o svou maželku, právničku a levicovou intelektuálku, a relaxuje u badmintonu, hry, v níž i přes svůj střední věk exceluje. Právě při badmintonu se seznámí s rozhněvaným mladým mužem, který nenávidí Brexit, Trumpa a vůbec celou post-reaganovskou a post-thatcherovskou konzervativní politiku. Nat mu představí manželku a mladík oba dva přesvědčí svými radikálními postoji, že současná pravicová agenda, jak britská, tak americká, jsou čiré zlo. Navíc Nat zjistí, že za Trumpovým vítězstvím v prezidentských volbách, stejně jako za Brexitem, není nikdo jiný než Putin…

Špionážní román Agent na cizím hřišti není jen napínavým vyprávěním osmaosmdesátiletého spisovatele, ale dílem tak aktuálním, že zcela neomylně drží prst na tepu doby – a ten prst se jedinkrát nezachvěje.

Nakladatelství Argo vydává autorovy starší i nové romány, naposledy kupř. i „memoár“ Holubí tunel v překladu Michaela Žantovského nebo špionážní román Malá bubenice v překladu Jiřího Hanuše.

„Přední špionážní autor své doby. Možná všech dob.“ – Time

Fulghumovské eseje tak, jak je známe a máme rádi. Ohňostroj vtipu i moudrá zamyšlení. Autor bere čtenáře za ruku a vede ho na dobrodružnou výpravu, ukazuje mu svět novýma očima a poodhaluje něco ze svého procesu uvažování i tvorby. Na jaké židli Fulghum nejraději sedává? O čem si povídá se starou indiánkou? Proč se pořád vrací do Česka? To vše, a ještě mnohem víc se dozvíte v nové knize esejů Roberta Fulghuma.

Již v druhé knize si budete mít možnost připomenout setkání kněze Zbigniewa Czendlika se zajímavými lidmi, které pozval na lanškrounskou faru do oblíbeného pořadu České televize Uchem jehly. Přátelské rozhovory s hosty, kteří ve svém životě a ve své kariéře dosáhli významných úspěchů a jejichž životní zkušenosti mohou být inspirativním vzorem, postupně směřují k duchovnímu rozměru lidského života, který každý ze zpovídaných hostů nachází překvapivě i jinde, než bychom čekali.

Zbigniew Czendlik je římskokatolický kněz polské národnosti působící v České republice. Narodil se 6. září 1964. Dětství prožil v obci Debowiec na polské straně těšínského Slezska. Je známý svým osobitým přístupem k víře, náboženství i křesťanským hodnotám. Dlouho a zřejmě bezúspěšně bychom v české katolické církvi hledali známější a oblíbenější tvář. V médiích se vyjadřuje vtipně, srozumitelně a s nadhledem nejen k náboženským otázkám. Nebojí se šokovat, provokovat a být zcela nekřesťansky nekorektní. Přitom je noblesní, pozorný, překvapivě otevřený a nezkrotně společenský.

Když se v dánském království objeví monstrum a začne požírat místní muže a ženy, zkáza celého národa se zdá být nevyhnutelná… Až dokud z druhého břehu moře nepřipluje na pomoc hrdina Béowulf. Mladý válečník, jehož zdobí kromě nezměrné síly a odvahy také šlechetnost a oddanost. Poradí si tento statný Géat s hrůzostrašnou obludou a uchrání Dány od pohromy?
Hrdinský epos Béowulf stál u zrodu anglické literatury. Již přes tisíc let inspiruje generace autorů, od J. R. R. Tolkiena po hollywoodské scénáristy.
Španělské autorské duo Santiago García a David Rubín nyní přivádí tuto slavnou báseň do 21. století v podobě „vikingského westernu“, grafického románu BÉOWULF.

Jediná sbírka poezie Jiřího Stránského obsahuje verše napsané převážně v padesátých letech, kdy byl autor vězněn v politických lágrech. Jeho verše jsou jedinečným svědectvím o deformovaném a surovém světě za ostnatými dráty v temném období naší historie, ale zároveň, stejně jako všechny jeho prozaické knihy, jsou prodchnuty nadějí a vírou v člověka a láskou k životu. Vlastními slovy autora je to výpověď prozaika, který se v určité situaci musel uchýlit k poezii, neboť na to, co cítil a chtěl říct, próza nestačila.

Michael Ende líčí v Punči přání dobrodružství dvou zvířecích hrdinů, tlustého vypelichaného kocoura Mauricia a revmatického škarohlída havrana Jakuba, kteří se odhodlaně pustí do křížku s černokněžníkem Škodolibem a jeho tetičkou Tyranií: ti dva totiž vaří čarodějný lektvar, po jehož požití se splní veškerá přání – jenže obráceně. Obě popletená stvoření, Mauricio a Kuba, se vrhnou do zdánlivě předem ztraceného úkolu prolomit s pomocí svatého Silvestra účinky čarovného punče a porazit zlé magické síly. Že se jim to nakonec podaří a čtenáři se výtečně baví, není snad ani třeba připomínat. A tak zatímco obě zvířátka, jinak přirození nepřátelé, se spřátelí, čarodějové ztroskotají na své nepřekonatelné nedůvěře.

Punč přání byl ve světě přeložen do více než dvaceti jazyků.

Čerstvě zfilmovaný šestý román Třetí svatba (Het derde huwelijk, 2006) jednoho z nejčtenějších a nejocěňovanějších vlámských spisovatelů je nejspíš aktuálnější než kdy jindy: autor v něm svým bravurním, komickým i podmanivým stylem vykresluje problematiku evropského přistěhovalectví a lidi uvízlé v jejím soukolí.
Stárnoucí a stále více nemohoucí homosexuál Maarten už není ve filmovém byznysu na výsluní, jak býval, před nějakou dobou mu zemřel životní partner a navíc ho tíží dluhy. V této situaci mu kdosi nabídne výhodnou nabídku: když u sebe ubytuje mladou černošku Tamaru a na oko se s ní ožení, aby získala povolení k pobytu, obdrží tučnou sumu. Sám zadavatel této fušky je totiž v hledáčku policie, protože v dobré víře už dvakrát vdavekchtivým ženám z cizích krajů naletěl, a i když tohle má být opravdu láska jako trám, pro belgické orgány je každý jeho další sňatek s cizinkou už předem odsouzený jako fingovaný.
Maarten obývá dům, kdysi secesně zdobný a elegantní, nyní však stejně sešlý jako je jeho majitel. Přitakání bývalého bonvivána finančně lákavé nabídce nevychází jen z obav o jeho materiální zabezpečení – mladá společnice by mohla v domě zastat i lecjakou práci a o chřadnoucího stárnoucího muže se postarat. Soužití takto dvou rozličných charakterů logicky naráží na spoustu peripetií, z nichž Lanoye s humorem sobě vlastním dokáže vykřesat zářivě zábavné jiskry, přesto v jeho líčení obou osamělých lidských osudů je mnoho pochopení pro ty, jimž osud do vínku nedal jen jednoduché výzvy. Na pozadí příběhu, který neodvratně graduje k nečekanému finále, autor velice výstižně líčí upadající slávu kdysi bohaté země a touhy a očekávání, které do ní vkládají ti, jimž kvůli povolení k pobytu stojí za to pokusit se obejít zákon. Stejně bravurně popisuje snahu státních orgánů podobným scénářům zamezit i za cenu nabourání soukromí občanů.

„Lanoy bortí iluze o multikulturních Flandrech a pevnosti Evropě v románu, který místy připomíná komickou burlesku a místy sklouzává ke žlučovité trudomyslnosti, nicméně s jemnocitem pro melodrama popisuje postupný pád hrdiny Maartena Seebregse. Ztělesňuje dvojice Tamara-Maarten rozkol mezi kontinenty? Mnozí čtenáři v tom každopádně vidí konfrontaci mezi vyhořelou Evropou a životem kypící Afrikou.“
(De Morgen)

„V této knize si beru na paškál samozřejmost, s níž smýšlíme o národnostech a hranicích. Imigranti, ale také úředníci jako vymahatelé zákona boří jednu hranici po druhé a zastaví se až v Maartenově ložnici. A Maarten sám ke konci příběhu boří svoji poslední hranici, tu, která definuje jeho nemocné tělo.“
(Tom Lanoye)

Vydání knihy podpořil Fond vlámské literatury.