Oceňovaný komentátor a psycholog ve své předchozí knize 12 pravidel pro život nabídl „protilátky proti chaosu“ v našich životech: odvěké pravdy, uzpůsobené pro moderní život plný úzkostí. Ve své nové knize ukazuje, že smysluplného života nedosáhneme, když budeme ignorovat sféru přesahující to, co víme, a bez schopnosti přizpůsobit se neustále se proměňujícímu světu. Přemíra chaosu nás ohrožuje nejistotou, přemíra řádu zase vede k úbytku zvídavosti a tvořivé vitality a hrozí zkostnatělostí a totalitárními rysy. Kniha Řád není všechno nás tedy vyzývá k hledání rovnováhy mezi oběma principy. Autor opět čerpá z hluboké znalosti psychologie, mytologie i popkultury, uvádí také řadu příkladů ze své klinické praxe, a přichází s dvanácti novými principy, které čtenáře vedou k odvážnějšímu, pravdivějšímu, smysluplnému životu. Věnuje se zejména každodenním situacím, v nichž se všichni ocitáme ve společnosti, v zaměstnání i v rodině a manželství; a ukazuje, že cestou k překonání problémů v těchto situacích je pochopení vlastní zodpovědnosti a přijetí aktivní role.

Dlouho očekávané pokračování knihy 12 pravidel pro život, které se po celém světě prodalo více než 5 milionů výtisků.

Nejvlivnější veřejně vystupující intelektuál současného západního světa
New York Times

K popukání zábavné, černým humorem okořeněné dobrodružství (nejen) pro děti.

ADÉLA – divné jméno pro kluka, nemyslíte? A jeho starší sestra ani žádné jméno nemá, říká se jí prostě ADÉLOVA SESTRA. Kdo může být takhle krutý ke svým dětem? Jedině lotr a grobián HUBERT HUBERT! Není divu, že skončí hodně neslavně. To se ovšem setsakramentsky nezamlouvá Hubertovu šéfovi RIALTU GRANDOVI, vůdci bandy Ničičů. Smrt jeho oblíbeného gangstera si někdo pěkně odskáče! A nejspíš to budou Hubertovy děti. Takové bezvýznamné hnidy! Sourozenci mají rázem velký problém. Ještěže mají na své straně bývalé zločinecké duo BEZKOSŤU KARLOSE a KALU OCELOVOU HOLEŇ…

„Kniha je primárně určena dětem a její humor je opravdu mladistvě cool… Má zkrátka švih a grády.“ (Starbust Magazine)

„Krvežíznivé dítě uvnitř vás bude juchat nadšením.“ (BlizzardComedy)

Existuje rozdíl mezi historickou a současnou architekturou? Historická architektura je často vnímána jako samostatná, uzavřená etapa výstavby, ke které máme jako společnost poněkud
ambivalentní vztah. Považujeme ji za součást kulturního dědictví, jejíž ochranu a obnovu svěřujeme specialistům, zároveň její
ochranu často vnímáme jako překážku dalšího rozvoje a uplatnění současných požadavků na užívání domů. Mnozí v ní nehledají příležitost ani inspiraci, namísto její obnovy volí jednodušší
cestu k současným, často mnohem méně osobitým a kvalitním
formám. Tato kniha je stručným shrnutím zkušeností z přípravy
a realizace téměř stovky projektů rekonstrukcí, obnovy a dostaveb památkově chráněných staveb, souborů a území, převážně
na půdorysu Pražské památkové rezervace a v památkových
zónách nebo areálech ve středních Čechách. Je příspěvkem
k dialogu o hledání podstaty, kvality a hodnot architektury jako
takové, bez ohledu na to, v které době byla vytvořena. Ostatně, také termín „historická architektura“ je podle autora relativní. Pravděpodobně každý architekt se totiž dožije toho, že jeho
práce, kdysi současná a aktuální, je posuzována měřítkem času
a srovnávána se stavbami o mnoho staršími i mladšími.

Padesátá léta v Československu byla dobou děsivého komunistického teroru, který znejistil mezilidské vztahy. Mnohdy nebylo vůbec jasné, komu lze a komu nelze věřit. Tuto chorobnou atmosféru jedinečným způsobem zachytila Zdena Salivarová ve svém románu Honzlová. Začala jej psát v Praze, dokončila až po své emigraci v Torontu (1. vydání vyšlo v roce 1972).
Krátký časový úsek jednoho léta v sobě koncentruje směšně tragický příběh, okořeněný bizarními vzpomínkami a syrovou mluvou. Kniha je autentická, protože autorka si reálie nevymýšlí, ale přetavuje osobní zkušenosti, danou historickou epochu popisuje sugestivně a živě. Jde o literaturu, která patří do knihovny všech, kdo chtějí poznat naši historii a dotknout se mentality zlomeného času.

Kniha patří k tomu nejlepšímu, co v české literatuře druhé poloviny 20. století bylo napsáno.

„Je to zvláštní… Zabiju muže, a většina lidí to chápe a odpustí mi. Miluju muže, a mnozí to naopak považují za neodpustitelný hřích, který ze mě dělá špatného člověka. I když jsem neskončil za mřížemi, byl jsem přesto skoro celý svůj život ve vězení.“

Reinhard Kleist je českým čtenářům znám mj. svými komiksy „Johnny Cash: I see a darkness“ nebo „Nick Cave: Mercy On Me“. Ve svém novém životopisném komiksu „Knock Out!“ vypráví příběh boxera Emile Griffitha, který roku 1962 v zápase o titul mistra světa knokautoval Bennyho Pareta tak tvrdě, že dotyčný upadl do kómatu a o několik dní později v nemocnici zemřel. Byla to první smrt boxera víceméně v přímém přenosu, hrůzný závěr sledovaly miliony televizních diváků. Proč k tomu došlo? Emile Griffith nastupoval do ringu jako zkušený mistr světa. K boxu tohoto přistěhovalce z karibského ostrova Svatého Tomáše přivedl jeho nadřízený – majitel kloboučnické firmy. Griffith byl sportovně nadaný, rozhodně ale nepatřil k typickým boxerům. Raději by hrál stolní tenis, jenže tam jako černoch neměl šanci na úspěch. Box ovšem byla jiná káva, v něm se černoši prosadit dokázali, protože zapadali do představy majoritní bělošské populace o „černém rváči z džungle“. Co naopak budilo velké rozpaky, byla Griffithova záliba v módním návrhářství. A pak tu byla jeho sexuální orientace. Ne nadarmo si boxerův dlouholetý trenér Gil Clancy občas povzdechl: „Teplej černej boxer, co dělá do dámský módy! Co horšího mě ještě čeká?!“ Kvůli své jinakosti musel Emile neustále čelit urážkám a posměšným poznámkám. Neodpustil si je ani Benny Paret v průběhu osudného zápasu. Pohár trpělivosti, vypjatá atmosféra, pokřiky diváků vykonaly své…

Trefa do černého!
Timur Vermes pro Spiegel Online

Kdybychom Kleistovo dílo hodnotili boxerskou terminologií, řekli bychom:
skvělá práce nohou a ani o gram navíc.
Der Tagesspiegel

„Příběh se čte jako napínavá, mimořádně živá detektivka.“
(NDR Info)

„Kleistovo vylíčení boxerova tragického osudu je nabité emocemi a nikoho nešetří.“
(Deutschlandfunk Kultur)

Vydání knihy podpořil Goethe Institut.

Připojte se k autorovi C. A. Pickoverovi a prozkoumejte s ním 250 nejzajímavějších milníků ve vývoji medicíny za posledních 12 000 let. Vedle nečekaných výkonů, jako je úspěšná trepanace lebky v prehistorických časech nebo používání kokainu jako lokálního anestetika, se seznámíme s pestrou řadou témat: Hippokratova přísaha, biologické zbraně, klonování člověka, celková anestezie, transplantace obličeje, zážitky na prahu smrti, nebo role válek a násilí ve vývoji medicíny. Dočteme se i o díle mnoha vynikajících lékařů, kteří posunuli vývoj medicíny vpřed, například o největším chirurgovi francouzské renesance Ambroisu Parém nebo rakouském zakladateli psychoanalýzy Sigmundu Freudovi. Kniha je řazena chronologicky, ke každému milníku najdeme stručné shrnutí, odkazy na související kapitoly a celostránkový obrázek, který danou událost vystihuje.

Konání jednotlivé lidské bytosti je něčím nepředvídatelným – reakce lidských davů je však možné podrobit statistickému zpracování. Čím větší dav, tím větší přesnosti lze dosáhnout. A početnost lidských mas, se kterými Nadace pracuje, se rovná počtu obyvatel všech milionů obydlených světů. Seldonův plán leží v troskách – a s ním i impérium Nadace. Na Mezka, mutanta netušených psychických schopností, nestačily ani rovnice nejnadanějšího matematika všech dob. Vše však ještě není ztraceno: kdesi na druhém konci Galaxie se skrývá Druhá Nadace, v níž se i přes dlouhá století barbarství měly zachovat veškeré vědomosti lidstva. Mezkovi se Druhou Nadaci napoprvé nepodařilo najít. Teď si je jistý, že napodruhé to již vyjde. Osud lidstva spočívá v rukou Arkadie Darellové, čtrnáctileté dívky obtížené hrozným tajemstvím. A zatímco se vědci Druhé Nadace připravují na rozhodující střetnutí s Mezkem, zástupci přemožené První Nadace se vydávají do vesmíru na beznadějnou cestu. I oni chtějí přispět ke zkáze Druhé Nadace – dřív, než ona zničí je!Vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Triton.

Všechny děti jednou určitě svému nejbližšímu dospělákovi položí zvídavou otázku: A jakpak se dostalo to miminko mamince do bříška? Neošívejte se rozpaky, přestaňte rudnout a hledat vytáčky. Anna Fiskeová svou knihou odpoví zábavně a srozumitelně za vás. Téma staré jako lidstvo samo autorka pojednala pěkně od začátku, věcně, názorně a s humorem; vypomáhá si nejen slovem, ale i skvělými ilustracemi.

Vydání knihy podpořila Nadace norské literatury v zahraničí NORLA.

Životopis Jan Žižka vznikl v intelektuálně výbušné atmosféře roku 1968, vydán byl ale až po sovětské invazi. Na Žižkově
biografii je nejpřínosnější, jak autor pojímá jeho osobnost. Není
tolerantním utrakvistou, neuznává koexistenci různých pravd
či různých přístupů k poznání Boha.
Koná a chová se přímočaře. Poznaná víra má platit pro každého, pro posledního vojáka stejně jako pro vojevůdce. Žižka je přitom především voják,
jenž vyžaduje poslušnost a disciplínu. Veškeré úchylky od pravé víry tvrdě trestá. Zároveň však zůstává šlechticem, jenž ctí
uspořádání světa, daného od Boha, do společenských stavů
a řádů. V politické rovině však Žižka nebyl takovým radikálem
jako ve věcech víry. Velmi dobře věděl, že musí činit kompromisy a přizpůsobovat se odlišným názorům spřízněných stran.
Možná toužil po sjednocení země, po řádu, jenž by odpovídal
jeho představám, zároveň si ale uvědomoval faktickou nedosažitelnost této mety. V tom se patrně lišil od Jana Husa, s nímž
ho naopak spojovala omezená tolerance k názorům druhých.

Román Pavly Horákové nabízí pozoruhodný dialog dvou vyprávěcích hlasů, které dělí více než sto let: z naší přítomnosti se ozývá učitelka Anežka, která se snaží vyznat ve vlastních zmatcích i ve zmatené době, a přitom přemýšlí nad rukopisnými paměťmi moravské venkovanky Kateřiny, svérázné, sebevědomé ženy, která nedostatek formálního vzdělání vynahrazuje vrozenou bystrostí a vnímavostí. Mezi mnoha tématy, jež obě roviny vyprávění spojují, vyniká jedno: fascinace, kterou obě ženy pociťují tváří v tvář Vídni, tomuto zvláštnímu amalgámu světáctví a provincialismu, hektické současnosti a nostalgie po nenávratně uplynulé minulosti, cizího a důvěrně známého – a svého času také druhému největšímu českému městu. Kateřina pobývala ve Vídni v roce 1912, tedy v době, kdy sláva pyšné císařské metropole vrcholila. V roce 2020 se do Vídně v jejích stopách vydává Anežka, aby se o své předchůdkyni dozvěděla víc. Přitom zjišťuje, jak pevně provázané jsou dějiny českých zemí a Rakouska, objevuje skutečnosti, o nichž se u nás příliš nemluví, či dokonce mluvit nesluší, do toho řeší svůj milostný život, a jakoby mimoděk přichází na to, kým vlastně je – a kým by chtěla být – ona sama.