I dvě stě let po svém narození zůstává Charles Baudelaire jedním z nejčtenějších a nejobdivovanějších básníků. V Yslairově komiksu se ovšem na jeho život díváme optikou Jeanne Duvalové, té, kterou miloval i nenáviděl nejvíc. O Jeanne ve skutečnosti nevíme prakticky nic: neznáme její pravé jméno, nevíme, kdy se narodila ani kdy zemřela, nemáme žádný z jejích dopisů. Zůstalo jen pár svědectví, několik portrétů od samotného Baudelaire a samozřejmě básně, k nimž ho inspirovala. Přesto se díky Yslairovi dovedeme vcítit do této vzývané a opovrhované ženy, „černé Venuše“, jež musela čelit misogynii i rasismu své doby. Před očima nám tu ve fascinujících kresbách a s množstvím pečlivě rešeršovaných detailů vyvstává nejen tragický milostný příběh Jeanne a Charlese, nýbrž také okolnosti vzniku Květů zla a bohémské a umělecké, ale i revoluční prostředí Paříže kolem poloviny 19. století.

Vydání knihy podpořil Francouzský institut v Praze

Vztah matky a dcery. Dobré rady, výčitky a láska. Trochu nezdravá. Ale ta máma měla dítě jako mladá („litovala, že ukončila studium, ne těhotenství“) a nestačila sama dospět, pak
onemocněla – a odešla dřív, než zestárla. Její dcera píše vyznání jazykem písniček, sociálních sítí, příběhů, citátů. Vypráví
o prázdném místě po blízkém člověku, o smutku v době a společnosti, která je raději mladá, veselá a zdravá a neví si úplně
rady s umíráním. Za to samozřejmě můžou matky. I tady bychom mohli vypočítat spoustu chyb: trochu moc pije, nevychází s penězi a taky s muži, i když ji přitahují, obléká se vyzývavě
a není důsledná ve výchově. Jenže milujeme jen dokonalé matky? Při čtení je dovoleno smát se i brečet.

Přiznávám, že jsem dlouho nečetl polskou (a nejen
polskou) beletrii, která by byla tak dojemná,
nekompromisní a originální.
Jerzy Doroszkiewicz, tok.fm

Originalita a jedinečnost autorčiných příběhů
spočívá v bystrosti pozorování, v černém humoru
a v podvratné síle jazyka a obrazotvornosti.
Justyna Sobolewska, Polityka

„Významově bohaté čtení, prosté banalit. Bez patosu, lži (alespoň té rozpoznatelné) a autocenzury.“
– Katarzyna Chudzik, ofeminin.pl

„Silný, jedinečný literární hlas. Upřímný a potřebný, který nás učí o bezpodmínečné lásce až do konce života.“
– Jerzy Doroszkiewicz, poranny.pl

Druhý díl dvousvazkového výboru z rozsáhlé korespondence významného římského státníka, řečníka a filozofa Marka Tullia Cicerona, mj. s Caesarem či M. Antoniem umožňuje poznat atmosféru a poměry římského státu na sklonku republiky (65-43 př. n. l.)

Dochovaná korespondence významného římského řečníka, politika, spisovatele, a v neposlední řadě vrcholného stylisty, Marka Tullia Cicerona (106–43 př. n. l. byla objevena italskými humanisty ve 14.–15. století. Obsahuje téměř 900 dopisů a coby „živá“ korespondence, neurčená primárně pro veřejnost má nesmírný historický význam. Cicero si dopisoval s množstvím předních římských osobností, které spolutvořily dějiny, příp. i kulturu posledních desetiletí římské republiky (Gneus Pompeius, Gaius Iulius Caesar či Marcus Antonius). Dopisy často velmi detailně prezentují jeho pohled na události a jednající osobnosti, živě (i humorně) vykreslují atmosféru doby, vyjadřují Ciceronovy úvahy a nálady a nabízejí zprávy o jeho rodinných poměrech i širokých kulturních zájmech. Tato korespondence je tak pro římské prostředí jedinečným zdrojem informací jak pro „velkou politiku“, tak pro drobné mezilidské vztahy. Právě díky ní je Ciceronova doba pro nás nejlépe známým obdobím celých starověkých dějin. První díl výboru obsahuje kolem 230 dopisů z let 65–50 př. n. l. (druhý obdobně rozsáhlý svazek zahrne dopisy z let 49–43 př. n. l. a vyjde pravděpodobně v roce 2020).

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Patrně nejslavnější dílo jednoho z nejlepších francouzských
komiksových tvůrců je ve světě komiksu tím, čím je první světové válce (i válce obecně) Na západní frontě klid nebo Barbussův Oheň. Jacques Tardi, kterému o „Velké válce“ v raném
dětství vyprávěli prarodiče, o ní napsal a nakreslil řadu děl, ve
kterých ale na rozdíl od románů využívá toho, že se může víc
opřít o obrazovou stránku. Tady nečekejte žádné hlavní hrdiny,
kompozici, jednotu místa a děje, zápletky, nic podobného: zato
syrovou chuť strachu, smrti a bezmoci, jakou se v podobné naléhavosti podařilo ze zákopů první světové války do našeho
světa přenést málokomu.

Proslulý francouzský komiksový tvůrce Jacques Tardi je první světovou válkou přímo posedlý celý život a věnoval jí řadu děl. To byla zákopová válka je jistě tím nejlepším. Není divu, že svým obdivem nešetřili další mistři historického a reportážního komiksu Joe Sacco nebo Art Spigelman. Čím je totiž Maus pro druhou světovou válku, tím je tento komiks pro tu první.
Nečekejte žádné „velké dějiny“ ani strategii a rozmáchlé historické fresky; ohniskem Tardiho zájmu je přímý, surový, ničím nepřikrášlený prožitek obyčejných lidí polapených v pekle zákopové války.

První svazek souboru O renesanci spojuje dvě klasické knihy esejů o renesančním umění. V první z nich, pojmenované Norma a forma, je shromážděno jedenáct studií věnovaných zásadním otázkám stylu, vkusu, patronace, pracovních metod a teorií umění, které autor vykládá se svou příznačnou erudicí a srozumitelností. Tyto eseje jsou povinnou četbou pro všechny, kdo se o renesanci zajímají, a bezpochyby budou přínosem pro každého, kdo si přeje lépe se orientovat v jedné z nejtvořivějších etap západního umění. Druhou část knihy zaujímá soubor Symbolické obrazy, v němž se E. H. Gombrich věnuje stěžejnímu tématu symbolického zobrazování. Knihu otevírá badatelský úvod o „Cílech a omezeních ikonologie“, po kterém následují podrobné studie o Botticellim, Mantegnovi, Rafaelovi, Poussinovi a dalších. Svazek uzavírá rozsáhlé pojednání o filozofických přístupech k symbolice, které ukazuje, že myšlenky, které zaměstnávaly renesanční filozofy, jsou živé dodnes. Stejně jako v případě Normy a formy jde o soubor nezbytný pro všechny, kdo se zabývají renesančním uměním a myšlením; je to práce, která napomáhala utváření vědní disciplíny dějiny umění. A jelikož se zde autor neustále zabývá problematikou norem, hodnot a metod, jde zároveň o úvod k fundamentálním otázkám spojeným s interpretací obrazů obecně.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Symetrická kompozice románu Václava Vokolka Krajiny zjevení je inspirována středověkými tabulovými oltáři: střed knihy tvoří hlavní výjev, podstatný střed díla, základní téma odehrávající se v roce 1849. Levá a pravá strana jsou tvořeny dvěma křídly se současnými výjevy. Jednotlivé epizody knihy, které se odehrávají v současnosti, jsou se středem propojeny nesčetnými nitkami nečekaných souvislostí. Aby čtenář onu symetrii nahlédl, musí se vydat na cestu mezi krajinami zázračných zjevení: děj se proto odehrává ve středočeských Celích, v bývalém vojenském prostoru v Milovicích, v italském Bolzanu a v imaginárním americkém městečku Twin Peaks Davida Lynche. Zdánlivě vzdálené krajiny spojuje jediné – možnost zázraku uprostřed drtivé reality.
Hlavním příběhem, umístěným ve středu pomyslného oltáře, je skutečná událost, která se odehrála roku 1849 v Mcelích u Nymburka. Třem dívkám se tu opakovaně zjevila Matka Boží,
rozmlouvala s nimi, zjevila jim údajně mnohá tajemství. Celou situaci zaznamenal místní kostelník; zázračné zjevení mělo v regionu značnou odezvu, konaly se poutě, byl vydán poutní obrázek; církev se ovšem od zázraku záhy zcela distancovala a úřady rezolutně zakročily. Dívky byly označeny za podvodnice a na zázrak se zapomnělo. Nikomu se nehodil. Za několik let ovšem došlo prakticky se stejnými kulisami a osobami k zázraku v Lourdech…
Z těchto a dalších historických faktů autor vychází, jeho cílem však není objasnit historickou událost, ta je mu pouze prostředkem k rozehrání nečekaných dějů. Hlavní hrdina románu Jakub Choc chce realizovat televizní dokument o zapomenutém zázraku, získává informace, zaplétá se do děje a stává se jeho součástí. Příběh se stává labyrintem, v jehož středu místo Mínotaura čeká další zjevení.
Václav Vokolek se v Krajinách zjevení nesnaží otázky zodpovídat, nýbrž klást, a přitom ukázat, že nic není zapomenuto. Že propojit minulost se současností je v krajině zjevení snadnější, než se zdá. A že vždy prožíváme daleko více, než tušíme.

Vydání knihy podpořilo
Ministerstvo kultury České republiky.

Vincent pracuje jako barmanka v hotelu Caiette, pětihvězdičkovém úkrytu ze skla a dřeva na ostrově Vancouver, kam se dá dostat jedině na člunu. Ve chvíli, kdy jí majitel hotelu dá spolu se spropitným i svou vizitku, se její život otočí o sto osmdesát stupňů. Nebude to poprvé ani naposledy. A také nebude jediná. Ten den zasáhne do života i jejímu nevlastnímu bratru Paulovi (závislému často na drogách, ale vždycky na hudbě) nebo vysoce postavenému manažeru lodní logistiky Leonovi. O třináct let později na jedné lodi jejich příběhy vyvrcholí. Ale možná je to jen další začátek. Protože časy, místa a děje tvoří síť, v níž se postavy setkávají. Ať jsou živé, nebo mrtvé.

„Okouzlující kniha, stejně výjimečná – a aktuální – jako ta předchozí… Ve Vincent a Paulovi stvořila Emily Mandelová dvě z nejpozoruhodnějších postav současné Americké prózy. (…) Od začátku do konce je to napsané skvěle, stejně tak jako Stanice 11. Mandelová se nepředvádí, její styl je vždy elegantní a se svými postavami soucítí, avšak nelituje je. Skleněný hotel je mistrovské dílo, stejně dobré – ne-li lepší – než předchozí román.“ NPR

„Mandelová umí utkat realismus z nereálných situací. Své území má vytýčené tam, kde se setkává všední s nevšedním, kde obyčejní lidé zůstávají v úžasu stát a říkají si, jak to mohlo dojít až sem. To ona vypráví naše příběhy z jiných časových rovin. (…) Mandelové román mimo jiné ukazuje, že se každý člověk může vydat po zdánlivě nekonečném množství cest.“ The New Yorker

„Emily St. John Mandelová chce ve svém vyprávění nahlédnout do co nejvíce oken. Podívejte se zblízka – postavy přecházejí z jednoho okna do druhého, témata se v nich odrážejí a lámou… Ale nejsou to těžkopádně filozofické romány, nýbrž příběhy vyrůstající ze závažných otázek; Mandelová si dává záležet jak na ději, tak na charakteristice postav… Ty jsou překvapivě propojeny v rámci jednotlivých románů i napříč mezi nimi. Čtenář může s potěšením rozplétat vlákna, uzlíky a smyčky… A i když je tam hodně skla, leccos zůstává neprůhledné. Proto se Mandelové romány tak dobře čtou, jsou to pečlivě vystavěná strhující dobrodružství. Neříkejte, že se tam někdy podíváte. Zavolejte. Udělejte si rezervaci. Pokochejte se výhledem ze Skleněného hotelu. Přeju vám hezký pobyt.“ Chicago Review of Books

„Celým románem prostupuje pomíjivost… Když do sebe jednotlivé kousky začnou zapadat, je to vzrušující…“ Associated Press

Tove Janssonovou není třeba dlouze představovat, její muminní dobrodružství zná snad každý. V tomto svazku však přinášíme dvě prózy určené nikoli dětem, ale dospělým. Ač mají obě autobiografický nádech, perspektivou se dozajista liší, vždyť Dcera sochaře popisuje kouzelné dětství prožívané v kruhu rodinném, zatímco Fair play míří spíš k opačnému konci života a líčí dlouholetý vztah dvou přítelkyň. Přesto mají hodně společného – umělecké prostředí v Helsinkách, okouzlení magickou severskou přírodou a mořem a také přátelství, laskavost i lásku.

Vydání knihy podpořila nadace FILI – Finnish Literature Exchange

Tato kniha, která získala autorovi mimořádnou popularitu, je podrobným líčením jeho pěší pouti do Santiaga de Compostela a zhodnocením získané duchovní zkušenosti. Po stopách středověkých poutníků se Paulo pod vedením učitele a přítele Petra vypravil, aby našel meč, který mu byl při slavnostním rituálu jednoho esoterického řádu pro přílišnou pýchu a posedlost zázraky odepřen a ukryt kdesi na svatojakubské cestě. Během náročných zkoušek, s jejichž pomocí poutník jednotlivé úseky cesty za ztraceným mečem zdolává, se vyvíjí i složitý vztah učedníka a mistra ve vzájemném dávání a přijímání.

Tento svazek nabízí erudovanou a přitom široce přístupnou teorii dekorativních umění. Gombrich zkoumá univerzálně lidský sklon hledat v prostoru a čase řád, který se projevuje v dětských hrách, v poezii, hudbě či architektuře, ale právě i v dekorativních uměních. Kniha svým pojetím navazuje na Umění a iluzi, která přinesla originální teorii obrazového znázorňování. I tentokrát jde fascinující a inspirativní úvahy o umění, přírodě, lidské psychologii a tom, jak náš mozek zpracovává podněty z vnějšího prostředí.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.