Proč Alláh stvořil kalašnikov? Kdy se smějí tálibánci, kam se vrací Ježíš a jak se stalo, že věřící židé s pěstěnými pejzy rozjeli byznys s americkým sexuálním symbolem (Kim Kardashianovou)?
Pavel Novotný zvaný Pawluscha už léta cestuje jako novinář na Blízký východ i do Asie. V Egyptě zažil začátek arabského jara a po zatčení dojal agenty tajné policie tak silně, že mu přinesli židli. Na předměstí pákistánského Péšávaru navštívil islámskou školu, kde podle legendy studoval zakladatel Tálibánu. (Prý nestudoval.) Se západními vojáky v Afghánistánu jezdil obrněným vozem a s pýřícím se venkovským duchovním sledoval indické telenovely.
V Izraeli hovořil s veterány, kteří se i v pokročilém věku divili skutečnosti, že v roce 1973 vyhráli válku s Araby. Tak dlouho seděl v kanceláři palestinského ministra zahraničí, až s ním udělal rozhovor (a pak ještě další). Kromě toho zevloval v táboře Muslimského bratrstva v Káhiře a na utajeném místě v Gaze vedl interview s mluvčím Hamásu, od něhož pak slyšel, co už dávno věděl.
Zkušený reportér, vystudovaný religionista, citlivý pozorovatel, ostrovtipný glosátor. Pavel „Pawluscha“ Novotný je už tři dekády nedílnou součástí zahraničního zpravodajství České republiky. Od legendárních počátků v Bosně přes všemožné války napříč východem blízkým i vzdáleným po reportážní cesty napříč Asií a dalšími kontinenty tenhle týpek, s nímž nás k mé radosti pojí přátelství napříč léty, válečnými frontami a hospodami, načerpal ojedinělý mix zkušeností, znalostí a historek. Kniha, kterou Pavel po letech nejen mého naléhání konečně napsal, vše propojila do divokého mixu džihádistického rokenrolu, indických dekoltů za Tálibánu nebo českých islamistů. Vše, co jste o světě islámu chtěli vědět, a báli jste se zeptat, je konečně tu!
Jakub Szántó
Život a příhody Remusovy můžeme považovat za nejpopulárnější dílo kašubského literárního
kánonu. Majkowski tento román napsal ve 20. letech 20. století (poprvé vyšel v době jeho smrti
v roce 1938). Remusovy rytířské příběhy nabízejí pozoruhodnou syntézu regionální tradice a reálií kašubského etnika, obecně považovaného za „pozůstatek“ pomořansko-slovanského osídlení baltského pobřeží. Prvky moderního pohledu na člověka a společnost se zde spojují s elementy kašubské lidové roviny, lokální paměti se zde prolínají s představami o obecných souvislostech
historického rozvoje kašubské společnosti. Majkowski do svého románu začlenil pasáže, motivy
i symboly ze své rané literární tvorby, v níž se postava Remuse či scény z pozdějšího románu začínají objevovat již koncem 19. století. Z obecného hlediska se román pohybuje na pomezí realismu a pozdního novoromantismu a nese v sobě i prvky historismu a politicko-kulturního aktivismu.
Zároveň jsou ale Remusovy příhody i dobrodružným románem a jakýmsi kulturním cestopisem,
v němž rytíř Remus nabývá podoby dona Quijota, i když rozhodně není rytířem smutné postavy.
Nejvýznamnější kašubský román
Jedna z nejoblíbenějších humoristických knih posledního století. Jiskřivý humor, spočívající v jazyce, jeho záludnostech a slovních hříčkách. Autor svou již legendární knihu po obrovském úspěchu vícekrát přepracoval a doplnil o další epizody a postavy, aniž narušil neopakovatelnou atmosféru díla, které baví již několik čtenářských generací. Stejně kreativně pak k dílu přistoupil překladatel Antonín Přidal a mnohé z jeho formulací navždy vešly do slovníku českých čtenářů.
Třída profesora Parkhilla je vskutku pestrá, co student, to osobnost, osud, národnost a ojedinělý přístup ke zvládání zákeřností jazyka, který je nutné si osvojit, aby se dalo v nových podmínkách žít co nejlépe. Profesor Parkhill totiž na newyorské Večerní přípravné škole pro dospělé vyučuje angličtinu přistěhovalce z (nejen, ale převážně) východní Evropy. Po skvělém překladu Pavla Eisnera se k nám vrátil v geniálním překladu Antonína Přidala (byť se v takovém případě spíš než o překladu dá mluvit o spoluautorství) a myšlenkové a jazykové kotrmelce pana Kaplana se tak můžou dostávat do slovníku dalších a dalších generací. Studenti VPŠD možná přicházejí a odcházejí, ale Hyman Kaplan zůstává. Protože pan Kaplan nejen, že má svou třídu rád. Pan Kaplan má STÁLE třídu rád. A je to dobře, protože jen od něj a skrz něj se dozvíme, co je „šivot v klopále“.
Tato kniha je o lidech, kteří se snaží řešit problémy způsobené lidmi, kteří se snaží řešit problémy,“ popisuje autorka svou knihu rozkročenou mezi vědeckou reportáží a cestopisem. Zavede čtenáře mezi vědce, kteří na Islandu mění emise uhlíku v kámen, nebo mezi solární geoinženýry, kteří uvažují o vystřelování malých diamantů do stratosféry s cílem odrážet sluneční paprsky od Země. Podobné extravagantní vědecké projekty zachycují současný posun v myšlení některých klimatologů: ve světě, v němž už není možné nechat přírodu, aby se regenerovala sama, se tytéž technologické zásahy, které naši planetu ohrožují, stávají jedinou nadějí, jak získat více času. Kniha, která umí být současně inspirativní i děsivá, nepostrádá nádech temného humoru, především však představuje originální pohled na éru antropocénu.
Bylo nebylo… jednou v Benátkách v dubnu 1921: Corto Maltese ve snaze rozluštit hádanku, kterou
mu v dopise zaslal jeho přítel spisovatel Frederick Rolfe, známý pod pseudonymem Baron Corvo,
zde pátrá po záhadném talismanu, vzácném smaragdu s magickým nápisem, přičemž se propadne střechou na tajnou schůzi zednářské Velké lóže, zaplete se do šarvátky se skupinkou bojovných
fašistů, je obviněn z vraždy, potkává slavného básníka Gabriela D’Annunzia, novoplatónskou filozofku Hypatii a rabína Melchisedecha. Sugestivní atmosféra nočních Benátek s jejich impozantními
paláci, tajemnými zastrčenými dvorky, všudypřítomnými kočkami, kamennými lvy, a dokonce i Aladinovou lampou dodává Cortovu dobrodružství snový opar báje, ve které však maltský námořník
neztrácí svůj pověstný suchý humor ani všudypřítomnou ironii.
Bylo nebylo… jednou v Benátkách v dubnu 1921: Corto Maltese ve snaze rozluštit hádanku, kterou
mu v dopise zaslal jeho přítel spisovatel Frederick Rolfe, známý pod pseudonymem Baron Corvo,
zde pátrá po záhadném talismanu, vzácném smaragdu s magickým nápisem, přičemž se propadne střechou na tajnou schůzi zednářské Velké lóže, zaplete se do šarvátky se skupinkou bojovných
fašistů, je obviněn z vraždy, potkává slavného básníka Gabriela D’Annunzia, novoplatónskou filozofku Hypatii a rabína Melchisedecha. Sugestivní atmosféra nočních Benátek s jejich impozantními
paláci, tajemnými zastrčenými dvorky, všudypřítomnými kočkami, kamennými lvy, a dokonce i Aladinovou lampou dodává Cortovu dobrodružství snový opar báje, ve které však maltský námořník
neztrácí svůj pověstný suchý humor ani všudypřítomnou ironii.
Vícegenerační sága Davida Enii mapuje příběh jedné palermské rodiny, zejména pak jejích mužských členů, v průběhu padesáti let. Na pozadí vyprávění o talentovaném chlapci Davidu, který stejně jako jeho předkové touží stát se šampionem
v boxu, sledujeme společensko-politický vývoj Sicílie v letech
1942–1992, od válečného konfliktu, přes pouliční potyčky, až
po mafiánské přestřelky, atentáty a bombové útoky.
Před očima se nám odhaluje obraz Palerma plného špíny, násilí, hrubých slov ale i velkých citů, smyslu pro čest a spravedlnost. A přestože ženy stojí v tomto příběhu vždy v pozadí, právě ony jsou hlavními hybatelkami všech osudů.
Román se stal v roce 2012 v Itálii senzací a v roce 2016 ve Francii obdržel cenu ze nejlepší zahraniční román, je zároveň intimním svědectvím o dospívání, první lásce, hlubokém přátelství,
o rodinných vztazích, nadějích i zklamáních.
„Fígl, úskok, úder, ustoupit a pak uštědřit rozhodující zásah. Zábavná jako zápas, rázná jako přímý úder: kniha, která vám vyrazí dech a vrazí ránu do břicha… Enia zasáhne a zanechá stopu.“
– Giorgio Maimone, Gioia
„Pravdivost a jednoduchost… skutečný talent. Zběsilost Eniova psaní souvisí s autenticitou, říká věci tak, jak jsou… Člověk tuší, že v knize je něco prožitého a nesmazatelného, něco pravdivého… Silný román.“
– Vanity Fair
„Styl je tu zásadní, dialogy bleskurychlé, postavy a scény jsou tak živé, jako by čtenář místo čtení knihy sledoval divadelní představení. “
– L’Espresso
Vydání knihy podpořil Italský kulturní institut v Praze.
Přelidněný svět, vlády a vše ostatní ovládají velké reklamní agentury, které rozpoutávají bezohlednou bitvu o největší kšeft lidské historie – o právo kolonizovat Venuši.
Mitch Courtenay, šéftextař jedné z největších reklamních agentur, dostává za úkol získat dobrovolníky pro cestu a život na Venuši. Kdo by se ale dobrovolně vydal do takové pekelné díry dožít svůj život?
Zabití v rámci průmyslové msty se považuje za běžný přestupek, ale zabití bez výstrahy – to je obchodní urážka. Courtenay jen se štěstím uniká pokusům o vraždu, dostane se na jižní pól, na plantáže koncernu Chlorella i na osídlený Měsíc. Osud mu chystá překvapení za překvapením, s tím největším, jak se sluší a patří, nakonec.
Ale než Mitch skončí, budou se stát na palubu vesmírné lodi fronty.
Timur Vermes umí své čtenáře jaksepatří překvapit. Jeho nový román U lze jen těžko srovnávat s autorovými předchozími dvěma knihami, s bestsellerem Už je tady zas nebo drsnou satirou Hladoví a sytí. A co že vlastně znamená to U v názvu? Je to zkratka berlínského metra, U-Bahnu. A přesně a pouze tam se odehrává děj rozsahem nevelké knihy.
Zdánlivě obyčejná situace: Anke Lohmová má za sebou únavnou služební cestu. Už jen pět stanic metra ji dělí od sprchy a čerstvě povlečené postele. V noční podzemce s ní sedí pouze jakýsi nesympatický mladík, a ten příští stanici vystupuje. Ostatně… neměli být už dávno tam? Z obvyklých dvou minut jízdy je najednou pět, pak deset, dvacet, a vlak se řítí stále dál temnotou, bez zastávek… do neznáma.
Originální napínavý příběh vyprávěny v minimalistických větách zní jako zlověstné staccato, jen tu a tam jím probublá Vermesův pověstný sarkastický humor.
„Strhující literární jízda berlínským podzemím a jeho tajemstvími.“ (Jaroslav Rudiš, autor románu Nebe pod Berlínem)
„Autor nezadržitelně vtahuje čtenáře do extravagantního hororového příběhu. Nevhodné pro klaustrofobiky.“ (Hörzu)
Dva dochované cestovní deníky mladých Šternberků z jejich kavalírské cesty, podniknuté počátkem 60. let 17. století, představují mezi podobnými prameny k dějinám cestování v období baroka skutečný unikát. Jsou totiž – až na úvodní latinskou pasáž „muzejního“ deníku – psány dobovou češtinou a navíc jazykem velmi živým a barvitým. Najdeme v nich nejprve popis cesty Václava Vojtěcha do nizozemské Lovaně, kde všichni tři bratři studovali na tamní univerzitě; větší část deníků pak vyplňuje popis zážitků z jejich společné kavalírské cesty po západní Evropě a také druhé cesty, podniknuté již samostatně Ignácem Karlem (oba texty jsou z pera zatím neznámého průvodce či sloužícího mladých hrabat). Deníkům dodává na zajímavosti, že Šternberkové této generace byli v pozdějším životě velmi aktivní na poli kulturním (méně politickém), což platí zejména o mimořádně pozoruhodné osobnosti hraběte Václava Vojtěcha, mimo jiné stavebníka Šternberského paláce na Hradčanech a Trojského zámku.
Vydání knihy podpořilo
Ministerstvo kultury
České republiky