Skandální odhalení, nebo mystifikace? Provokace, nebo skutečnost? Autobiografie, nebo fikce?

Spisovatelka Sylvie Novak se na prahu padesátky ohlíží za svou úspěšnou kariérou angažované autorky a reflektuje svůj komplikovaný osobní život. Ve vzpomínkách se často vrací k dávnému iniciačnímu vztahu s výrazně starším spisovatelem. Zkrátka bilancuje minulost. A pak je tu přítomnost:
harcování se po besedách s novou knihou feministických esejů, viditelné stárnutí a s ním přicházející syndrom „ženské neviditelnosti“, proti kterému Sylvie bojuje po svém. Ale především je tu dcera Judita, která se vůči své matce nevybíravě vymezuje a nakonec proti ní vytáhne i kartu nejvyšší…

Na pozadí nejrůznějších myšlenkových stereotypů, těžko překlenutelných generačních rozdílů či rozličných podob společenského aktivismu sledujeme popis jednoho zápasu.

„Skvěle mířený výstřel do vlastních řad. Drsná, zraňující a především vůči sobě nelítostná zpověď hrdinky – stárnoucí intelektuálky, matky dvou dětí, milenky mnoha mužů. Je vyslovená jedním dechem. A tak se taky čte.“
(Alena Machoninová – rusistka)

„Může si žena po dvaceti letech uvědomit, že se stala obětí Me Too? Anebo se člověk musel narodit do příslušné Me Too generace? Mimořádný román o kulturních válkách v naší každodennosti.“
(Tereza Matějčková – filosofka)

„Minulost nepřepíšeme, zato ona neustále neodbytně přepisuje nás. Petra Hůlová napsala knihu rozčarování a smíření vášnivého feminismu, který doběhl čas fyziologie těla.“
(Petr Fischer – kritik a publicista)

„V Nejvyšší kartě Petry Hůlové máme možnost prožít střídání generací jako křížové tažení té nastupující, jež přichází v zaslepeném amoku odsoudit tu odcházející.“
(S.d.Ch. – dramatik filmových scénářů).

Tato kniha je o lidech, kteří se snaží řešit problémy způsobené lidmi, kteří se snaží řešit problémy,“ popisuje autorka svou knihu rozkročenou mezi vědeckou reportáží a cestopisem. Zavede čtenáře mezi vědce, kteří na Islandu mění emise uhlíku v kámen, nebo mezi solární geoinženýry, kteří uvažují o vystřelování malých diamantů do stratosféry s cílem odrážet sluneční paprsky od Země. Podobné extravagantní vědecké projekty zachycují současný posun v myšlení některých klimatologů: ve světě, v němž už není možné nechat přírodu, aby se regenerovala sama, se tytéž technologické zásahy, které naši planetu ohrožují, stávají jedinou nadějí, jak získat více času. Kniha, která umí být současně inspirativní i děsivá, nepostrádá nádech temného humoru, především však představuje originální pohled na éru antropocénu.

Bylo nebylo… jednou v Benátkách v dubnu 1921: Corto Maltese ve snaze rozluštit hádanku, kterou
mu v dopise zaslal jeho přítel spisovatel Frederick Rolfe, známý pod pseudonymem Baron Corvo,
zde pátrá po záhadném talismanu, vzácném smaragdu s magickým nápisem, přičemž se propadne střechou na tajnou schůzi zednářské Velké lóže, zaplete se do šarvátky se skupinkou bojovných
fašistů, je obviněn z vraždy, potkává slavného básníka Gabriela D’Annunzia, novoplatónskou filozofku Hypatii a rabína Melchisedecha. Sugestivní atmosféra nočních Benátek s jejich impozantními
paláci, tajemnými zastrčenými dvorky, všudypřítomnými kočkami, kamennými lvy, a dokonce i Aladinovou lampou dodává Cortovu dobrodružství snový opar báje, ve které však maltský námořník
neztrácí svůj pověstný suchý humor ani všudypřítomnou ironii.

Bylo nebylo… jednou v Benátkách v dubnu 1921: Corto Maltese ve snaze rozluštit hádanku, kterou
mu v dopise zaslal jeho přítel spisovatel Frederick Rolfe, známý pod pseudonymem Baron Corvo,
zde pátrá po záhadném talismanu, vzácném smaragdu s magickým nápisem, přičemž se propadne střechou na tajnou schůzi zednářské Velké lóže, zaplete se do šarvátky se skupinkou bojovných
fašistů, je obviněn z vraždy, potkává slavného básníka Gabriela D’Annunzia, novoplatónskou filozofku Hypatii a rabína Melchisedecha. Sugestivní atmosféra nočních Benátek s jejich impozantními
paláci, tajemnými zastrčenými dvorky, všudypřítomnými kočkami, kamennými lvy, a dokonce i Aladinovou lampou dodává Cortovu dobrodružství snový opar báje, ve které však maltský námořník
neztrácí svůj pověstný suchý humor ani všudypřítomnou ironii.

Vícegenerační sága Davida Enii mapuje příběh jedné palermské rodiny, zejména pak jejích mužských členů, v průběhu padesáti let. Na pozadí vyprávění o talentovaném chlapci Davidu, který stejně jako jeho předkové touží stát se šampionem
v boxu, sledujeme společensko-politický vývoj Sicílie v letech
1942–1992, od válečného konfliktu, přes pouliční potyčky, až
po mafiánské přestřelky, atentáty a bombové útoky.
Před očima se nám odhaluje obraz Palerma plného špíny, násilí, hrubých slov ale i velkých citů, smyslu pro čest a spravedlnost. A přestože ženy stojí v tomto příběhu vždy v pozadí, právě ony jsou hlavními hybatelkami všech osudů.
Román se stal v roce 2012 v Itálii senzací a v roce 2016 ve Francii obdržel cenu ze nejlepší zahraniční román, je zároveň intimním svědectvím o dospívání, první lásce, hlubokém přátelství,
o rodinných vztazích, nadějích i zklamáních.

„Fígl, úskok, úder, ustoupit a pak uštědřit rozhodující zásah. Zábavná jako zápas, rázná jako přímý úder: kniha, která vám vyrazí dech a vrazí ránu do břicha… Enia zasáhne a zanechá stopu.“
– Giorgio Maimone, Gioia

„Pravdivost a jednoduchost… skutečný talent. Zběsilost Eniova psaní souvisí s autenticitou, říká věci tak, jak jsou… Člověk tuší, že v knize je něco prožitého a nesmazatelného, něco pravdivého… Silný román.“
– Vanity Fair

„Styl je tu zásadní, dialogy bleskurychlé, postavy a scény jsou tak živé, jako by čtenář místo čtení knihy sledoval divadelní představení. “
– L'Espresso

Vydání knihy podpořil Italský kulturní institut v Praze.

Přelidněný svět, vlády a vše ostatní ovládají velké reklamní agentury, které rozpoutávají bezohlednou bitvu o největší kšeft lidské historie – o právo kolonizovat Venuši.
Mitch Courtenay, šéftextař jedné z největších reklamních agentur, dostává za úkol získat dobrovolníky pro cestu a život na Venuši. Kdo by se ale dobrovolně vydal do takové pekelné díry dožít svůj život?
Zabití v rámci průmyslové msty se považuje za běžný přestupek, ale zabití bez výstrahy – to je obchodní urážka. Courtenay jen se štěstím uniká pokusům o vraždu, dostane se na jižní pól, na plantáže koncernu Chlorella i na osídlený Měsíc. Osud mu chystá překvapení za překvapením, s tím největším, jak se sluší a patří, nakonec.

Ale než Mitch skončí, budou se stát na palubu vesmírné lodi fronty.

Timur Vermes umí své čtenáře jaksepatří překvapit. Jeho nový román U lze jen těžko srovnávat s autorovými předchozími dvěma knihami, s bestsellerem Už je tady zas nebo drsnou satirou Hladoví a sytí. A co že vlastně znamená to U v názvu? Je to zkratka berlínského metra, U-Bahnu. A přesně a pouze tam se odehrává děj rozsahem nevelké knihy.
Zdánlivě obyčejná situace: Anke Lohmová má za sebou únavnou služební cestu. Už jen pět stanic metra ji dělí od sprchy a čerstvě povlečené postele. V noční podzemce s ní sedí pouze jakýsi nesympatický mladík, a ten příští stanici vystupuje. Ostatně… neměli být už dávno tam? Z obvyklých dvou minut jízdy je najednou pět, pak deset, dvacet, a vlak se řítí stále dál temnotou, bez zastávek… do neznáma.

Originální napínavý příběh vyprávěny v minimalistických větách zní jako zlověstné staccato, jen tu a tam jím probublá Vermesův pověstný sarkastický humor.

„Strhující literární jízda berlínským podzemím a jeho tajemstvími.“ (Jaroslav Rudiš, autor románu Nebe pod Berlínem)

„Autor nezadržitelně vtahuje čtenáře do extravagantního hororového příběhu. Nevhodné pro klaustrofobiky.“ (Hörzu)

Dva dochované cestovní deníky mladých Šternberků z jejich kavalírské cesty, podniknuté počátkem 60. let 17. století, představují mezi podobnými prameny k dějinám cestování v období baroka skutečný unikát. Jsou totiž – až na úvodní latinskou pasáž „muzejního“ deníku – psány dobovou češtinou a navíc jazykem velmi živým a barvitým. Najdeme v nich nejprve popis cesty Václava Vojtěcha do nizozemské Lovaně, kde všichni tři bratři studovali na tamní univerzitě; větší část deníků pak vyplňuje popis zážitků z jejich společné kavalírské cesty po západní Evropě a také druhé cesty, podniknuté již samostatně Ignácem Karlem (oba texty jsou z pera zatím neznámého průvodce či sloužícího mladých hrabat). Deníkům dodává na zajímavosti, že Šternberkové této generace byli v pozdějším životě velmi aktivní na poli kulturním (méně politickém), což platí zejména o mimořádně pozoruhodné osobnosti hraběte Václava Vojtěcha, mimo jiné stavebníka Šternberského paláce na Hradčanech a Trojského zámku.

Vydání knihy podpořilo
Ministerstvo kultury
České republiky

První a nejdojemnější kapitola fiktivního Kerouacova životopisu, „Duluozovy legendy“, kterou psal v podstatě celý život, protože látkou i palivem jeho psaní vždy byly vlastní, intenzivně prožívané zkušenosti. Vize Gerarda jsou tím, co si Jack Kerouac – či jeho prozaické alter ego Duluoz – pamatuje o svém bratrovi Gerardovi; je to sled výjevů, vizí či vidění, detailů přetvořených v básnickou pravdu, střípků viděných očima dítěte, matných vzpomínek na milovanou, důvěrně blízkou, andělskou bytost, kterou odvedla z jeho života smrtelná choroba, když bylo Gerardovi devět let a Jackovi pouhé čtyři roky. Knihu napsal Kerouac během dvou týdnů v roce 1956, ve stejném roce, kdy rozepsal Anděly zoufalství a dokončil Tristessu, a jako by v ní utíkal ke vzpomínkám na dětskou čistotu a nevinnost, na šťastná léta prožitá po boku milujícího a milovaného bratra, kterého vidí jako svého prvního učitele.

Román, který začíná i končí těžko vysvětlitelným úmrtím a v němž se projevuje autorčin někdy až zlomyslný smysl pro humor, tak typický pro její sbírku povídek Loterie. Rodina Halloranových žije v Halloranském sídle, postaveném otcem tetičky Fanny. Jeho duch se však jedné noci zjeví s oznámením, že nastává konec světa a ušetřeni budou právě jen obyvatelé sídla. Jenomže před nedávnem zemřel hlavní dědic Lionel Halloran — a jeho matka Orianna se rozhodla všechny příbuzné z domu vystrnadit…

Romány Sluneční hodiny nebo Vždycky jsme chtěli bydlet v zámku jsou dnes považovány za speciální, těžko zařaditelnou, mezižánrovou, originální literární klasiku.

„Jako byste se odhodlali vstoupit do mysli šílence; po chvíli začne přeskakovat i vám.“
Stephen King

„Příběhy Shirley Jacksonové patří k těm nejstrašidelnějším, jež kdy byly napsány.“
Donna Tarttová