Paulo Coelho přináší v Čarodějce z Portobella fascinující a dramatickou zápletku, v níž čtenář odhalí dlouhou tradici, založenou na ženské síle a na lásce.
Athéna má v sobě přirozený dar. Tato adoptivní dcera Libanonky a zámožného podnikatele z Bejrútu přesídlí s rodinou do Londýna krátce poté, co v její zemi vypukne válka. Na univerzitě se seznámí s mužem, který se stane otcem jejího syna, ale potíže, jimž dívka čelí, vedou k rychlému rozpadu jejich manželství. Jako matka nemůže nemyslet na ženu, která jí dala život, a aby pochopila, jak ji mohla po narození opustit, vydává se tuto svou biologickou matku hledat do Rumunska. Cesta však nás nikdy nezavede jen tam, kam jsme zamýšleli jít, a to, co Athéna na této cestě odhalí, změní navždy její život i životy lidí kolem ní.

Čtyři kvartety jsou básnickou meditací o bytí v čase, mnohoznačnou, rafinovaně vystavěnou kompozicí, která patří k vrcholům světové poezie. Ve čtyřech vzájemně propojených oddílech – Burnt Norton, East Coker, The Dry Salvages a Little Giding – se v symbolických obrazech a hojných aluzích na východní i západní myšlení splétají duchovní, filozofická a osobní témata; celou básní přitom prostupuje motiv nezachytitelnosti přítomného okamžiku, který je i není a nemá začátek ani konec.

Martin Hilský (*1943) je přední český anglista a překladatel, profesor anglické literatury na FF UK. Je držitelem mnoha ocenění, mezi nimiž vyniká Cena Josefa Jungmanna, Státní cena za překladatelské dílo či Řád britského impéria. Vedle kompletního díla Williama Shakespeara přeložil a zasvěceným komentářem doprovodil řadu dalších angloamerických velikánů, namátkou D. H. Lawrence, J. Steinbecka, J. M. Syngea – či právě T. S. Eliota.

T. S. Eliot (1888–1965) je mnohými považován za největšího angloamerického básníka 20. století. Jeho básnické a kritické dílo je ztělesněním literárního modernismu, zároveň ovšem vychází z hluboce procítěné, promyšlené a výsostně reflektované literární tradice, sahající přes anglické metafyzické básníky či Dantovu poezii až k velkým starověkým textům. Roku 1948 získal Nobelovu cenu za literaturu.

Touha ovládnout psychotroniku přivedla Lucase k Aš~šádovi. Složil slib, stal se jeho učedníkem, a tím se naprosto vydal do jeho rukou. Emocím, které od začátku byly mezi nimi dvěma, už se nedá uniknout.
Jenže Lucase zároveň přitahuje most v mlhách: össenská cesta larhdökawöarů, po které kráčí celý svůj život a která ho vede úplně jinam, než kde se nachází racionální a logický systém fomalhiwské psychotroniky. Tam už Aš~šádova moc nesahá. Tam je temnota, astrální bytosti a Lodě.
V druhotných myceliálních strukturách Odrodilé se probouzí život, kterého se Církev tak děsí.
Pro Lucase je to výzva. A zároveň tajemství.
Tady je jeho minulost.

Nejnovější publicistická kniha Moje Rusko. Zprávy ze ztracené země známé ruské novinářky a dlouholeté redaktorky a zvláštní zpravodajky listu Novaja gazeta Jeleny Kosťučenkové velmi věrně odráží hlavní autorčiny reportérské zájmy. Většina textů se odehrává v místech, která jsou základním předmětem Jeleniny pozornosti – beznadějně zapomenutá a Bohem i lidmi odstrčené kouty středního Ruska, kde bují především bída, beznaděj, alkoholismus a prostituce. Kniha se tak stává svéráznou kronikou jejího života a profesionální práce posledních zhruba patnácti let.

Výjimečný portrét národa a ženy, která nechce být umlčena.

„Kniha Jeleny Kosťučenkové je důležitým průvodcem po jednadvacátém století. Autorka je příkladem všech reportérských ctností, od fyzické odvahy až po umění citlivě napsat prózu. Rusko, o němž zde vypráví, je Rusko, které bychom měli znát.“
– Timothy Snyder

„Jací jsou dnešní Rusové? A proč jsou takoví? Přečtěte si tuto knihu. Autorka si léta vede deník duše svého národa, s láskou i nenávistí. Vědci tvrdí, že v těle není místo, kde by duše sídlila. Kde se tedy nachází? Autorka chodí po domácnostech a školách, ptá se na lásku a nenávist, na děti a rodiče. Poznáváme, jak vzniká monstrum, které nyní zanechává své stopy na Ukrajině. A jak nutí celý svět bát se budoucnosti.“
– Světlana Alexijevičová, nositelka Nobelovy ceny za literaturu

„Kosťučenková nejenže nachází cestu do samotné temnoty, ale vydává se i do jejích nejčernějších koutů. To, co se z temnoty vynořuje, je její talent. Přečtěte si její knihu. Stojí to za to. “
– Dmitrij Muratov, šéfredaktor listu Novaja gazeta a nositel Nobelovy ceny za mír

„Bystrý, trýznivý text… Autorka se odvážně pouští za hranice Kremlu a jeho státem řízené propagandy. Její novinářská integrita je nezpochybnitelná; nebezpečí, kterým čelí, jsou velmi reálná. Je to živé a dojemné vyprávění.“
– Publishers Weekly

Kniha je v užší nominaci na Magnesii Literu 2024 za překlad.

Usedlost se odehrává na jednom místě, ale v různých dobách.
Začíná v současnosti – žena, která odlehlé rodinné stavení
s pozemky právě zdědila, k nim nemá příliš silný vztah, připadá si tam cizí. Ale jak chodí po vsi a zařizuje vše potřebné, na
každém kroku ji někdo poznává. Jako by ji poznávala snad i samotná země. Pochází zkrátka odsud, z místa, kam v 17. století
přišel vysloužilý voják Matts, založil první políčko a svázal svůj
život se zdejšími tajemnými lesy a močály.
Přes čtyři století sledujeme osudy jedné rodiny na jednom
místě, ale není to tradiční kronika – Usedlost mluví mnoha
hlasy, každý je naprosto originální, má svůj rytmus a poetiku. A nevyprávějí jen lidé: stejnou důležitost může mít i chleba, kámen, ptáci nebo rostliny. Kořeny lidí a lesa se proplétají
v hlubinách země.
Román připomíná, odkud jsme přišli, a vybízí k úvahám o tom,
co po sobě zanecháme budoucím pokolením.

Usedlost, první román Marii Turtschaninoff pro dospělé, byl oceněn prestižní švédskou literární cenou YLE 2022. Tato cena je každoročně udělována nejlepší finsko-švédské knize roku v rámci Helsinského knižního veletrhu a je považována za jedno z nejvýznamnějších ocenění pro finsko-švédské autory.

Vychází ve 20 jazycích!

Vydání knihy podpořila nadace FILI – Finnish Literature Exchange.

Píše se rok 1946. Druhá světová válka skončila. Evropa je v troskách. Miliony lidí sní o štěstí a touží uniknout bolestným vzpomínkám. Čtrnáctiletý Felix je jedním z nich. Co kdyby zkusil žít jinde? Bude Austrálie dobrá volba? Felix doufá v lepší život v zemi nepoznamenané válkou, doufá v lásku a přátelství. Jenže ani tam není v bezpečí. Zabiják, který ho pronásledoval už v Polsku, je přímo posedlý pomstou.
Felix ví, že ničemu tak strašnému dosud nečelil. Možná nepřežije, ale pořád doufá. Možná…
Román Možná přináší příběh o dospívání, sebeuvědomění i rodině, o hledání pravdy i o tom, jak obtížné je vyrovnat se s traumatem a ztrátou.

Pokračování úspěšné série o židovském chlapci Felixovi (Kdysi, Potom, Když, Brzy).

„Příběh plný nebezpečí a zoufalství, ale také odvahy a naděje…“
Guardian

„Bolestně pravdivé.“
The Sunday Times

Po dlouhých šestnácti letech, jež uplynuly od vydání jeho světového bestselleru Cesta, se doyen americké literatury vrátil
na scénu s novým dílem, románovým diptychem. Jeho první část, nazvaná Pasažér, pojednává o peripetiích záchranáře
Bobbyho Westerna, zatímco část druhá, Stella Maris, je věnována jeho sestře Alicii, doktorandce matematiky na Chicagské
univerzitě. Ta se znenadání objeví v nemocnici ve Wisconsinu
se čtyřiceti tisíci dolary v igelitové tašce. Záhy se ukáže, že trpí
paranoidní schizofrenií a že možná v její mentální nestabilitě
hraje určitou roli její bratr Bobby, o němž za žádnou cenu nechce mluvit. Reálný svět, zejména vzpomínky na dětství, se na
plátně, které čtenářům představuje, prolínají s přeludy, premisami a závěry fyziky a filosofie. Příběh, vyprávěný prostřednictvím záznamů z terapeutických sezení, je působivým dovětkem k románu Pasažér a zároveň úchvatnou meditací o pojmech jako Bůh, pravda, zkušenost a lidská existence.

Miloš píše básně. Miloš je zedník. Miloš umí spravit každé hodinky. Miloš žije v šumavské vesnici kousek od hranic s NSR, tedy s Německou spolkovou republikou – a jsou 80. léta 20. století. Každý se snaží protloukat, jak se dá, většinou pod heslem „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Miloš je ovšem jiný než většina jeho sousedů a kamarádů, vyčnívá nad panoptikum chlapíků, kteří večer co večer v hospodě cucají své pivo a opakují stále stejné fórky. Miloš je dobrák, a kdyby nebyl i kus mužského, posmívali by se mu do očí. A pak jedné bouřlivé noci v lese u domu zvaného Pazderna uklouzne po blátě a sjede jako Alenka králičí norou do jiného světa. Není ale ani v kraji divů, ani za zrcadlem, nýbrž… za čárou.
Daniela Šafránková rozvíjí mírně bizarní příběh z dob, kdy naše obýváky zdobily plechovky od coca-coly a okresní estébáci viděli ideovou diverzi i ve fialové krávě.

Poslední jednorožec, slavná kniha Petera S. Beagla plná poetiky, čar a kouzel, v sobě skrývá také spoustu lehce humorného nadhledu, což je natolik neotřelá a pestrá kombinace, že se dodnes po právu těší celosvětové oblibě. Však také v českém překladu Michaela Bronce vychází už potřetí. Hravý a důvtipný jazyk učinil během několika generací z poutavého příběhu jednorožky pátrající po osudech svých ztracených druhů kult. Velkou měrou k tomu přispěl i stejnojmenný animovaný film. Poslední jednorožec je románem pro čtenáře jakéhokoli věku, stačí mít srdce na správném místě a chuť nechat se okouzlit stejně jako miliony čtenářů před vámi.

Za podmanivým názvem knihy Dřevěné oči se skrývá deset esejů, které Carlo Ginzburg publikoval na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Jejich společným jmenovatelem jsou dějiny umění, literární teorie a sémantika. Autor v nich pojednává témata biblická, antická, středověká i raně novověká, vztahy Židů, pohanů a křesťanů. Perspektiva jeho uvažování je nejen italská, ale i evropská, neboť si je vědom skutečnosti, že kultura není nikdy omezena na jedno teritorium, že není izolovaná, ba naopak, je vždy rozkročena nejen do minulosti, ale zároveň i do mnoha blízkých a vzdálených světů. V jednotlivých esejích Ginzburg pojednává o utváření kulturních tradic, jež během staletí podléhají radikálním změnám. V mnoha ohledech je Ginzburgovo myšlení provokativní. Mistrně poukazuje na stereotypy, jichž se jejich hlasatelé nedokáží zbavit, neboť si jich mnohdy nejsou vůbec vědomi. Spolu s tím klade důraz na nejrůznější podoby násilí, jež ovlivňují výchovu a z ní plynoucí omezování myšlenkové a kulturní svobody druhých. Oproti násilí staví intelektuální jedinečnost, jež s oním násilím v dějinách vedla a dodnes vede vyčerpávající, avšak společnost kulturně obohacují boj. Ginzburgovy eseje představují ponor do jeho badatelské dílny a odhalují podstatu jeho uvažování, jež se zrcadlí v jeho nejvýznamnějších monografických dílech, jež patří k prazákladu moderního dějepisectví.

Vydání knihy podpořil Státní fond kultury České republiky.