Jedenáct vzpomínek na konec války v západních Čechách, jak je zachytili studenti Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity.

O konci války v západních Čechách vyšlo za posledních třicet let mnoho knih, které toto téma nahlédly v nejrůznějších souvislostech. My jsme ze svědectví pamětníků zaznamenaných v databázi Paměť národa vybrali rozmanité střípky, které skládají křehkou mozaiku, jež nemá být kronikou plnou faktů.

Položili jsme vedle sebe vzpomínky z Plzně i z venkova. Čechů i amerických a belgických vojáků. A nezůstalo jen u vzpomínek na poslední dny války. Naopak: koncem války to vlastně jen začíná. Kinematograf paměti se točí dál a přidává střípky z let padesátých, šedesátých i osmdesátých.

To vše jsme pak vložili do rukou mladé generace a nakreslení komiksů svěřili studentům Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity. A tak si přes časovou propast tří čtvrtin století podali ruce dnešní a tehdejší mladí lidé. Propojili jsme včerejšek se zítřkem.

Komiksy vytvořili studenti ateliéru Komiks a ilustrace pro děti Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v Plzni pod vedením Marie Kohoutové: Kateřina Buriánková, Lucie Dynterová, Katsiaryna Karolik, Lenka Košutová, Lachasso Nguyen, Ondřej Malina, Tomáš Pánek, Katarína Rybárová, Karolína Vilímovská, Tomáš Vrba, Philip Ward.

Tatínek a moře je poslední kniha, kterou Tove Janssonová o muminech napsala. Už od samého začátku je jiná než ostatní — rodina (tatínek, maminka, muminek a malá Mia) opustí údolí a odpluje na nehostinný ostrov, kde se tatínek chce stát strážcem majáku. Tentokrát ale nepůjde jen o nebezpečí a hrozící katastrofy, před nimiž jinak skýtá ochranu rodinná pohoda a harmonie. Tentokrát se se vším musí každý poprat sám za sebe. Všichni členové rodiny, až na malou Miu, která vše s pobavením pozoruje, zažívají soukromé příběhy plné úzkosti, pocitu vlastní nedostatečnosti i špatného svědomí. Zapomeňte na Starce a moře, zde přichází tatínek, který se s krutým a nezkrotným živlem musí utkat sám — ale hezky nápaditě, po muminím.

New York po roce 1900. Mladá dívka, fascinovaná vzácnými
knihami, si zahrává s osudem a šplhá po společenském žebříčku vzhůru. Pod falešným jménem Belle da Costa Greene,
pro přátele prostě Belle Greene, se stává ředitelkou pohádkové knihovny magnáta J. P. Morgana a miláčkem mezinárodní
aristokracie. Ve skutečnosti je to podvodnice. Podvádí všechny a ve všem, žije v neustálé lži a přetvářce, neboť tato oslnivá
dáma, vážená a uznávaná odbornice v elitním prostředí bibliofilů a nejlépe placená žena v USA, skrývá z pohledu striktně
rasistické společnosti strašlivé tajemství. Ačkoli vypadá jako
běloška, ve skutečnosti je Afroameričanka. Navíc je dcerou
slavného černošského aktivisty, který její snahu skrýt svůj původ považuje za neodpustitelnou zradu. Společnost, jež více
či méně oficiálně uplatňuje „one-drop rule“, zákon, který označuje za černocha kohokoliv, kdo má v sobě byť jedinou „kapku
černošské krve“, je ale ještě nemilosrdnější. Hrdinka knihy Belle
da Costa Greene zemřela v roce 1950 a své tajemství by si vzala do hrobu, nebýt kufru plného dokumentů na jedné půdě.

Vydání knihy podpořil Francouzský institut v Praze a Centre National du Livre.

Ústřední událostí románu je obsazení konstantinopolské
Osmanské banky, které provedla 26. srpna 1896 skupina arménských revolucionářů, aby upozornila svět na masakrování
arménského obyvatelstva v Osmanské říši. V ději se proplétají
osudy socialisticky a anarchisticky naladěných vzbouřenců,
švýcarského dobrodruha a bankovního lupiče, jenž s nimi
sympatizuje, potrhlého, senilnějícího a surově bezohledného
sultána a představitelů evropských mocností, které se snaží
využít dění ve prospěch vlastních záměrů.

Dramatický příběh přepadení banky v Konstantinopoli,
napsaný na základě skutečné události.

Zoufalý odpor Arménů proti vyhlazovací politice Turecka.

Klasické dílo moderní literární vědy a obecně jeden z nejlepších světových textů zabývajících se estetikou literatury. Autorovy teoretické vývody vyplývají přímo z mistrných literárních
rozborů, v nichž Auerbach osvědčil udivující znalost materiálu,
nápaditost, mnohostrannost hledisek i jemnost nuancování.
Jednotnou koncepci knihy vytváří její klíčový pojem – pojem
stylové roviny.
Předmětem zkoumání Auerbachových stylových analýz a z nich vycházejících interpretací jsou rozličné
formy zpodobňování lidských dějů v západoevropských literaturách. Auerbach své argumenty zakládá na hloubavé, osvětlující četbě klíčových pasáží z primárních textů. Jeho cílem bylo
ukázat, jak literatura od antiky až po dvacáté století postupovala ke stále naturalističtějším a demokratičtějším formám zobrazení. Již při prvním vydání v roce 1946 vzbudila práce značný
ohlas u filologické veřejnosti. Pro mnoho čtenářů z akademické obce i mimo ni patří Mimesis k nejlepším dílům literární kritiky, jaká kdy byla napsána.

Monumentální počin v oblasti literární kritiky a obecně jeden z nejlepších světových textů zabývajících se estetikou literatury.

Uzdravená Šárka, bojovnice v řadách husitského vojska, vypomáhá jako sanytrník. Jezdí městem a sbírá lidské výkaly, aby
z nich vyráběla surový krystalický ledek (dusičnan draselný),
základní surovinu pro výrobu černého střelného prachu. Jako
nová posila husitů se na scéně objevují adamité, hnutí tvořené
zcela nahými muži a ženami. Šárka se znovu setkává se svou
starou přítelkyní Gabrielou, která se mezitím k novému hnutí přidala a pozve Šárku na adamitskou mši. Šárku zde ohromí
pohled na věřící v transu oddávající se bezuzdným orgiím. Žižka se začíná mít před jinověrnými adamity stále více na pozoru.

Paulo Coelho přináší v Čarodějce z Portobella fascinující a dramatickou zápletku, v níž čtenář odhalí dlouhou tradici, založenou na ženské síle a na lásce.
Athéna má v sobě přirozený dar. Tato adoptivní dcera Libanonky a zámožného podnikatele z Bejrútu přesídlí s rodinou do Londýna krátce poté, co v její zemi vypukne válka. Na univerzitě se seznámí s mužem, který se stane otcem jejího syna, ale potíže, jimž dívka čelí, vedou k rychlému rozpadu jejich manželství. Jako matka nemůže nemyslet na ženu, která jí dala život, a aby pochopila, jak ji mohla po narození opustit, vydává se tuto svou biologickou matku hledat do Rumunska. Cesta však nás nikdy nezavede jen tam, kam jsme zamýšleli jít, a to, co Athéna na této cestě odhalí, změní navždy její život i životy lidí kolem ní.

Čtyři kvartety jsou básnickou meditací o bytí v čase, mnohoznačnou, rafinovaně vystavěnou kompozicí, která patří k vrcholům světové poezie. Ve čtyřech vzájemně propojených oddílech – Burnt Norton, East Coker, The Dry Salvages a Little Giding – se v symbolických obrazech a hojných aluzích na východní i západní myšlení splétají duchovní, filozofická a osobní témata; celou básní přitom prostupuje motiv nezachytitelnosti přítomného okamžiku, který je i není a nemá začátek ani konec.

Martin Hilský (*1943) je přední český anglista a překladatel, profesor anglické literatury na FF UK. Je držitelem mnoha ocenění, mezi nimiž vyniká Cena Josefa Jungmanna, Státní cena za překladatelské dílo či Řád britského impéria. Vedle kompletního díla Williama Shakespeara přeložil a zasvěceným komentářem doprovodil řadu dalších angloamerických velikánů, namátkou D. H. Lawrence, J. Steinbecka, J. M. Syngea – či právě T. S. Eliota.

T. S. Eliot (1888–1965) je mnohými považován za největšího angloamerického básníka 20. století. Jeho básnické a kritické dílo je ztělesněním literárního modernismu, zároveň ovšem vychází z hluboce procítěné, promyšlené a výsostně reflektované literární tradice, sahající přes anglické metafyzické básníky či Dantovu poezii až k velkým starověkým textům. Roku 1948 získal Nobelovu cenu za literaturu.

Touha ovládnout psychotroniku přivedla Lucase k Aš~šádovi. Složil slib, stal se jeho učedníkem, a tím se naprosto vydal do jeho rukou. Emocím, které od začátku byly mezi nimi dvěma, už se nedá uniknout.
Jenže Lucase zároveň přitahuje most v mlhách: össenská cesta larhdökawöarů, po které kráčí celý svůj život a která ho vede úplně jinam, než kde se nachází racionální a logický systém fomalhiwské psychotroniky. Tam už Aš~šádova moc nesahá. Tam je temnota, astrální bytosti a Lodě.
V druhotných myceliálních strukturách Odrodilé se probouzí život, kterého se Církev tak děsí.
Pro Lucase je to výzva. A zároveň tajemství.
Tady je jeho minulost.

Nejnovější publicistická kniha Moje Rusko. Zprávy ze ztracené země známé ruské novinářky a dlouholeté redaktorky a zvláštní zpravodajky listu Novaja gazeta Jeleny Kosťučenkové velmi věrně odráží hlavní autorčiny reportérské zájmy. Většina textů se odehrává v místech, která jsou základním předmětem Jeleniny pozornosti – beznadějně zapomenutá a Bohem i lidmi odstrčené kouty středního Ruska, kde bují především bída, beznaděj, alkoholismus a prostituce. Kniha se tak stává svéráznou kronikou jejího života a profesionální práce posledních zhruba patnácti let.

Výjimečný portrét národa a ženy, která nechce být umlčena.

„Kniha Jeleny Kosťučenkové je důležitým průvodcem po jednadvacátém století. Autorka je příkladem všech reportérských ctností, od fyzické odvahy až po umění citlivě napsat prózu. Rusko, o němž zde vypráví, je Rusko, které bychom měli znát.“
– Timothy Snyder

„Jací jsou dnešní Rusové? A proč jsou takoví? Přečtěte si tuto knihu. Autorka si léta vede deník duše svého národa, s láskou i nenávistí. Vědci tvrdí, že v těle není místo, kde by duše sídlila. Kde se tedy nachází? Autorka chodí po domácnostech a školách, ptá se na lásku a nenávist, na děti a rodiče. Poznáváme, jak vzniká monstrum, které nyní zanechává své stopy na Ukrajině. A jak nutí celý svět bát se budoucnosti.“
– Světlana Alexijevičová, nositelka Nobelovy ceny za literaturu

„Kosťučenková nejenže nachází cestu do samotné temnoty, ale vydává se i do jejích nejčernějších koutů. To, co se z temnoty vynořuje, je její talent. Přečtěte si její knihu. Stojí to za to. “
– Dmitrij Muratov, šéfredaktor listu Novaja gazeta a nositel Nobelovy ceny za mír

„Bystrý, trýznivý text… Autorka se odvážně pouští za hranice Kremlu a jeho státem řízené propagandy. Její novinářská integrita je nezpochybnitelná; nebezpečí, kterým čelí, jsou velmi reálná. Je to živé a dojemné vyprávění.“
– Publishers Weekly