Povídka Siddhárta napsaná v letech 1919 až 1922 nese podtitul „indická báseň“. Vskutku básnickým jazykem se v ní vypráví příběh bráhmanského syna Siddhárthy, který hledá pravdu a smysl života. Hermann Hesse (1877-1962) si při hledání cesty z myšlenkových a společenských krizí své doby i z krizí vlastních bere na pomoc myšlení Východu. Vedle čínské moudrosti jsou to především prvky hinduismu a zejména buddhismu, k němuž autor dlouhá léta inklinoval. Buddhismus však naprosto nebyl nějakým jeho „vyznáním“ a povídka Siddhártha je dle Hesseho vyjádření výrazem osvobození od svázanosti indickým myšlením. V podstatě zde jde o velmi německé hledání svébytné osobní existence, vlastního já. Nikoli skrze nějakou nauku, ale osobním úsilím. Lidské moudrosti se nelze naučit pomocí doktriny, je nutno k ní dospět vlastním životem.

Nové, přepracované a rozšířené vydání knihy drobných příběhů, úvah, zamyšlení a filozofických postřehů známého a oblíbeného autora s 25 novými příběhy.

Tento román získal svému autorovi věhlas jednoho z nejlepších světových autorů humoristické prózy. Duddy Kravitz, vyrůstající na přelomu 40. a 50. let uprostřed montrealského židovského ghetta, bere za své dědečkovo heslo „Chlap bez půdy je nula“. Při své zarputilé honbě za majetkem se pouští do krkolomných čachrů a podvodů a přes všechny nezdary nikdy neztrácí víru, že jeho sen skutečně stojí za to.

Texasan Dove Linkhorn se na své cestě do hlubin noci propadá mezi ztroskotance, podvodníky, pasáky a šlapky. Algrenovou téměř antropologickou studií života v městské džungli New Orleansu za hospodářské krize se prolínají variace tří úzce propojených motivů: zločinu, chudoby a zoufalství. Román Špacír po divokejch končinách bývá díky notné dávce černého humoru a prvořadé literární kvalitě považován za předchůdce takových knih, jakými jsou Hellerova Hlava 22 nebo Keseyho Vyhoďme ho z kola ven. Popisuje odvrácenou tvář Ameriky ve své klasické podobě. Název románu – A Walk on the Wild Side – značně zpopularizoval Lou Reed, který měl z knihy udělat muzikál, zůstal však jen u názvu a příbuzné tematiky: svou píseň napsal o ztroskotancích z okruhu Warholovy Továrny, čímž Algrenovu knihu aktualizoval.

Písemné a výtvarné záznamy snů jednoho z nejvýznamnějších představitelů české meziválečné kultury – Jindřicha Štyrského (1899–1942). Nepatrné torzo záznamů vyšlo jako soukromý tisk k Novému roku 1941. Teprve až František Šmejkal opatřil roku 1967 původní Štyrského výběr doslovem a připravil ho k tisku (Odeon, 1970). Studiem vlastních snů, spisů Freudových, děl symbolismu, surrealismu či autorů, jakými byli A. Rimbaud, de Sade nebo Lautréamont, se Jindřich Štyrský tehdy snažil pochopit podmínky imaginace (zdroje zla, bolesti, sadismu, soustrasti a naděje obsažené v jediné lidské mysli). Jde o zcela mimořádnou knihu velmi intimního charakteru, která nemá ve světové literatuře z období surrealistické fáze dějin výtvarného umění obdoby. Štyrský zaznamenával své sny v jejich sériovosti, čímž současně splnil jednu z nejdůležitějších podmínek vědecké práce se sny.

Pátý román spisovatele oceněného cenou Magnesia Litera. „Vstupujeme-li do katedrály, vstupujeme do jiné reality – platí zde vyšší zákony a také nároky na naši morálku jsou vyšší. Málokdo dnes cítí v kostele posvátnou bázeň. Ale pod klenbou katedrály i nevěřící smekají čapku a ztišují hlas v očekávání, že se přihodí něco mimořádného.“ Citát nás uvádí do dějiště strašlivých událostí, jež postihnou nejznámější pražský chrám na podzim nejmenovaného roku: na zdech se objevují znamení s rohy, v zamrzlých kropenkách se zrcadlí budoucnost a v relikviářích přibývají čerstvé ostatky neznámého původu. Je jen otázkou času, kdy v chrámu zazní střelba a před Zlatou bránou poprvé zastaví pohřební vůz.
Na tuto knihu volně navazuje román „Santiniho jazyk“ (Argo, září 2005).

´Proč chci zrovna dvojplošník? No protože chci cestovat časem…Chci na sobě cítit vítr, když letím, chci, aby se lidi podívali, aby viděli, aby věděli, že ještě pořád existuje nebe.´ Takto uvádí tuto svou knihu světoznámý autor neobyčejných příběhů. Aby se dostal takzvaně ´do nebe´, vyzkoušel Richard Bach několik letadel, několik časových rovin i několik životů. Zalíbil se mu dvojplošník a letěl na něm z východního pobřeží Ameriky do Kalifornie, přes čtyři tisíce kilometrů, a tento osamocený let zaznamenal nejen jako letecké dobrodružství, ale také nezapomenutelnou cestu k objevení sebe sama.

Pátý román spisovatele oceněného cenou Magnesia Litera. „Vstupujeme-li do katedrály, vstupujeme do jiné reality – platí zde vyšší zákony a také nároky na naši morálku jsou vyšší. Málokdo dnes cítí v kostele posvátnou bázeň. Ale pod klenbou katedrály i nevěřící smekají čapku a ztišují hlas v očekávání, že se přihodí něco mimořádného.“ Citát nás uvádí do dějiště strašlivých událostí, jež postihnou nejznámější pražský chrám na podzim nejmenovaného roku: na zdech se objevují znamení s rohy, v zamrzlých kropenkách se zrcadlí budoucnost a v relikviářích přibývají čerstvé ostatky neznámého původu. Je jen otázkou času, kdy v chrámu zazní střelba a před Zlatou bránou poprvé zastaví pohřební vůz.
Na tuto knihu volně navazuje román „Santiniho jazyk“ (Argo, září 2005).

Páté, rozšířené vydání díla, které spojuje úvod do studia grafologie s aplikací grafologických znalostí na poznávání psychických zvláštností osobnosti.

Dvacátý osmý a závěrečný díl dosud nepřekonané původní české encyklopedie.