Může být vymizení dinosaurů před 65 miliony let stále považováno za jednu z velkých záhad historie živého světa? Všechno ukazuje, že dinosauři se spolu s dalšími druhy stali oběťmi celosvětové ekologické katastrofy, kterou na rozhraní křídy a terciéru vyvolala srážka obrovského meteoritu se Zemí. Osvětlení této srážky a jejího vlivu na biosféru nás vede k úvahám o roli kosmických i jiných katastrof v dějinách Země a jejích obyvatel. Vždyť otázku vymizení druhů si paleontologové kladou už přes dvě stě let. Teprve v posledních dvaceti letech se však zejména díky výzkumům o konci dinosaurů prosadil koncept hromadného vymírání, který předpokládá velké krize, jež zdecimovaly živý svět a pozměnily jeho vývoj.

Akutagawa je považován za nejlepšího japonského spisovatele období po první světové válce. Napsal asi sto čtyřicet povídek prodchnutých humorem a jemnou ironií. Látku čerpal z historického materiálu, zvláště ze sbírek z doby Heian (794-1185). Námět k mnoha povídkám (Rašómon, Nos, V houštině) pochází ze sbírky Kondžaku monogatari z druhé poloviny jedenáctého či z počátku dvanáctého století, v níž jsou příběhy vyprávěny velmi stručně, jsou vlastně jen faktickým záznamem neobyčejné, zajímavé události či děje. Akutagawa do tohoto historického materiálu vložil moderní psychologický rozbor postav, zdůvodnil motivaci jejich jednání a zhuštěnou zkratkou navodil náladu přírody. V Akutagawových povídkách najdeme groteskní a fantastické náměty i témata křesťanských a buddhistických.

Portrét geniálního vědce, který se věnuje jak jeho převratným myšlenkám, tak jeho osobnosti a životu. Rok 2005 je světovým rokem fyziky. Právě před sto lety totiž vyšly tři převratné články Alberta Einsteina. Podívejme se tedy společně na život a dílo tohoto velikána moderní vědy, jenž se nebál pochybovat o tom, co jiní měli za samozřejmé. Díky této knize pochopíme nejen hlavní fyzikální představy, jež Einsteina přivedly k velkolepým objevům, ale dozvíme se zde též řadu zajímavostí z jeho osobního života. S úžasem sledujeme příběh člověka, jenž sotva dokončil speciální teorii relativity, okamžitě si určil další nebetyčný cíl – pochopit gravitaci. Když i zde uspěl, upřel nakonec pozornost k hledání sjednocené teorie pole. Většina jeho myšlenek předběhla dobu o celá desetiletí – dodnes přinášejí fyzikům Nobelovy ceny. Einstein, jenž přes ohromující popularitu zůstal skromným a vlídným člověkem, může být i dnes vzorem každému z nás.

Chytré, ironické a často smutné fejetony o věcech, které se týkají každého z nás.
„Psát v novinách o věcech na hranici mezi veřejným a soukromým není snadná práce. Česká žurnalistika postavená na osobním zážitku a názorech většinou upadá do rozšafného rozkládání a k smrti nudí po pár kouscích. U Terezy Brdečkové to ale neplatí. Díky talentu a schopnosti vidět věci neotřele je ve svých zprávách o světě geniální: kdo přečte první větu, je chycen a utrhne oči až se závěrečným rozuzlením.“ (Ivan Lamper)

Všichni víme, že ruce lékařů přinášejí úlevu od nemocí a strádání. Někdy však také přinášejí smrt. Evropská společnost v polovině 19. století je již ve všech ohledech společností moderní, podobná té naší. Ve všech – možná až na jeden. Ve špatných letech umírá při porodu každá šestá matka, a v těch lepších každá dvacátá. A důvod? Lékaři si odmítají mýt ruce. Šokující příběh jedné z nejostudnějších epizod historie lékařské vědy nás zavádí do evropských nemocnic ve 40. a 50. letech 19. století, zejména do Všeobecné nemocnice ve Vídni, kde tehdy pracoval mladý lékař maďarského původu Ignác Semmelweiss. Odmítl se smířit s kuriózními, ve své tragičnosti až směšnými vysvětleními metly tehdejších nemocnic – horečky omladnic, jaká předkládaly největší kapacity tehdejší medicíny, a přímočarou analýzou prostých pozorování našel skutečnou příčinu. Tolik k dobrým zprávám. Proč trvalo medicíně desítky let, než jeho jasné a logické vysvětlení přijala? Proč musely zbytečně zemřít tisíce matek? O tom vypráví strhující příběh profesora chirurgie z Yaleovy univerzity a autora několika populárně naučných publikací (česky Jak lidé umírají a Lékařství v průběhu staletí).

První české vydání knihy, která patří ke klasickým textům zabývajících se touto disciplínou. Profesor Cheng byl přímým žákem slavného Jang Čeng-Fua a díky svému tvůrčímu přístupu k tradici se stal jedním z nejvýznamnějších mistrů tchaj-ťi 20. století. Podstatnou měrou také přispěl k rozšíření tchaj-ťi čchüan na západ, zvláště do USA, kde dlouhodobě působil.
Jeho text se zabývá především hlavními principy, konkrétní provedení forem je pak demonstrováno samotným autorem na unikátní řadě fotografií. Tato kniha by neměla chybět v knihovničce žádného vážnějšího zájemce o tchaj-ťi.

Humor a satira mají v ruské literatuře od dob Krylova, Puškina, Gogola či Saltykova-Ščedrina své nezastupitelné místo a taky svou svébytnou východoslovanskou chuť. Sborník Nic k smíchu představuje hned tři výrazná jména – A.P. Čechova, A. T. Averčenka a M. M. Zoščenka. Deset tématicky uspořádaných triád (tedy vždy Čechov-Averčenko-Zoščenko) vytváří zajímavý živočichopis běžných i méně běžných Rusů z konce impéria carského a naopak počátku ještě roztodivnějšího impéria komunistického. Sborník zároveň zachycuje zhruba půlstoletou etapu vývoje ruského literárního humoru.

Pokračování slavného románu žánru gotiko-fantasy, v němž se ukáže, že ani všemi mastmi mazaný rebel nedokáže zlomit sílu prastaré tradice.
Druhý díl trilogie Gormenghast rozvíjí sled událostí po té, co se nenápadnévlády nad hraběcím hradem pomalu ale jistě ujímá plebejský samozvanec Koncíř. Ještě mu zbývá odstranit několik nepohodlných dvořanů, a on je skutečně jednoho po druhém úspěšně likviduje. Jenomže tak dlouho se chodí s dýkou pro moc, až se čepel ulomí, a prohnanému Koncířovi nakonec vrtkavá štěstěna přestává přát. Po tragickém skonu mladé Fuchsie vzbouří její matka veškeré poddanstvo a vytáhne do války proti uzurpátorovi. Ale nástupce trůnu Titus, s hamletovskými pochybnostmi v hlavě a nešťastnou láskou v srdci si umíní, že proradného zabijáka Koncíře musí dostat sám, ať ho to stojí třeba holý život.

Sníh, kdysi nepřekonatelná překážka, na půl roku přerušující jedinou cestu z Andorry do Francie, je leitmotivem novely, v níž je minulost dříve chudé, zapomenuté země v Pyrenejích konfrontována se současným blahobytem miniaturního státu. Ztělesněním dávných světů je babička Agnès, přesazená ze staré venkovské usedlosti do moderního bytu v hlavním městě Andorry, a její vnuk Eugeni, který si pro ni jednou týdně najde čas a hledá u ní kořeny svého rodu a ztracenou minulost, kterou jako dítě ještě zažil. Půvab Morellova vyprávění spočívá v tom, že oba protagonisté spolu nevedou dialog, nýbrž si v duchu promítají svoje setkání, vzpomínají na ně a připravují si, o čem budou příště hovořit. Záměrně neuspořádaný tok vyprávění tvoří zdánlivě nepřehlednou mozaiku, kterou čtenář vidí vcelku teprve ve chvíli, kdy zavírá knihu. Sníh už není protivný; je blahodárný, vítaný. Otázky však zůstávají: co bylo nebo je lepší? Neztrácíme v honbě za blahobytem a pohodlím svoji identitu, jsme snad teď šťastnější?
Kniha Protivný sníh byla odměněna prestižní katalánskou literární Cenou Karla Velikého 1999.

Další soubor Singerových brilantních povídek. Autor na minimální ploše svým nezaměnitelným stylistickým uměním vykresluje portréty postav a postaviček, které zalidňují scénu židovského štetlu. Vybaven dokonalou znalostí lidských povah i osobní zkušeností s životem v tomto prostředí předvádí lidskou komedii nesenou lidskými slabostmi i vášněmi, touhou po druhém člověku i po Bohu, pozemským plahočením i směřováním k věčnosti.