Tato práce je příspěvkem k historii poválečné československé zahraniční politiky a analýze vztahu československého státu a poválečného Německa bezprostředně po skončení 2. světové války. Současně doplňuje historiografické bádání o německé otázce po válce z pohledu malých evropských národů. K přednostem Kučerovy studie patří široká tematizace poválečných československo-německých vztahů, která nezahrnuje pouze otázky vyhnání a nuceného odsunu německé menšiny z Československa, ale současně i problémy stabilizace poválečného československého státu a jeho nároků vůči Německu.

Otřepaná pravda říká, že se na našich středních školách nevyučuje filozofie, ale dějiny filozofie. Potom se nelze divit, že se filozofie stává synonymem sousloví „vznešená nuda“. Tak tomu ale být rozhodně nemusí, vždyť filozofie je především uměním klást dobré otázky, jako například: Jak člověk vlastně pozná, že jeho rodiče nejsou čistě virtuální? Proč existuje vesmír? Měl bych jíst maso? Pokud navíc tyto otázky dokážete podat vtipnou, dialogickou, přímo sokratovskou formou, pak se vám může podařit zaujmout nejen dvanáctiletého puberťáka, ale vlastně kohokoli, kdo má čas zamyslet se nad nesamozřejmostí světa kolem nás.

Svět D. L. Stonea mnohým čtenářům připomene knihy u nás známého T. Pratchetta. I v jeho světě žijí trpaslíci, přihlouplí barbaři, čarodějové, skřítci i věštci a první kniha kronik líčí velmi netradičním způsobem pověst o krysaři. Na Dieka Vustapu sestoupí v jeho rodné vesničce kouzlo a z hocha se stává magický Pištec. V hlavním městě Choroblátska, v Tuposvědi, se přemnoží krysy. Město je poměrně chudé, ale když městská rada navrhne najmout na vyhubení obtížných hlodavců barbarské žoldnéře, vévoda Vandr Modeset souhlasí. V síti trubadúrů však uvázne i Diek a přiběh se začíná rozvíjet ve stylu bláznivých grotesek. Dobrodruh Pahýl, nerozlučná dvojice žoldnéřů – trpaslík Gordo Zlatobřit a obrovský barbar Sten Zubovrz – nebo miniskřítek Miklík, ti všichni v něm hrají svou roli…

Může být vymizení dinosaurů před 65 miliony let stále považováno za jednu z velkých záhad historie živého světa? Všechno ukazuje, že dinosauři se spolu s dalšími druhy stali oběťmi celosvětové ekologické katastrofy, kterou na rozhraní křídy a terciéru vyvolala srážka obrovského meteoritu se Zemí. Osvětlení této srážky a jejího vlivu na biosféru nás vede k úvahám o roli kosmických i jiných katastrof v dějinách Země a jejích obyvatel. Vždyť otázku vymizení druhů si paleontologové kladou už přes dvě stě let. Teprve v posledních dvaceti letech se však zejména díky výzkumům o konci dinosaurů prosadil koncept hromadného vymírání, který předpokládá velké krize, jež zdecimovaly živý svět a pozměnily jeho vývoj.

Akutagawa je považován za nejlepšího japonského spisovatele období po první světové válce. Napsal asi sto čtyřicet povídek prodchnutých humorem a jemnou ironií. Látku čerpal z historického materiálu, zvláště ze sbírek z doby Heian (794-1185). Námět k mnoha povídkám (Rašómon, Nos, V houštině) pochází ze sbírky Kondžaku monogatari z druhé poloviny jedenáctého či z počátku dvanáctého století, v níž jsou příběhy vyprávěny velmi stručně, jsou vlastně jen faktickým záznamem neobyčejné, zajímavé události či děje. Akutagawa do tohoto historického materiálu vložil moderní psychologický rozbor postav, zdůvodnil motivaci jejich jednání a zhuštěnou zkratkou navodil náladu přírody. V Akutagawových povídkách najdeme groteskní a fantastické náměty i témata křesťanských a buddhistických.

Portrét geniálního vědce, který se věnuje jak jeho převratným myšlenkám, tak jeho osobnosti a životu. Rok 2005 je světovým rokem fyziky. Právě před sto lety totiž vyšly tři převratné články Alberta Einsteina. Podívejme se tedy společně na život a dílo tohoto velikána moderní vědy, jenž se nebál pochybovat o tom, co jiní měli za samozřejmé. Díky této knize pochopíme nejen hlavní fyzikální představy, jež Einsteina přivedly k velkolepým objevům, ale dozvíme se zde též řadu zajímavostí z jeho osobního života. S úžasem sledujeme příběh člověka, jenž sotva dokončil speciální teorii relativity, okamžitě si určil další nebetyčný cíl – pochopit gravitaci. Když i zde uspěl, upřel nakonec pozornost k hledání sjednocené teorie pole. Většina jeho myšlenek předběhla dobu o celá desetiletí – dodnes přinášejí fyzikům Nobelovy ceny. Einstein, jenž přes ohromující popularitu zůstal skromným a vlídným člověkem, může být i dnes vzorem každému z nás.

Chytré, ironické a často smutné fejetony o věcech, které se týkají každého z nás.
„Psát v novinách o věcech na hranici mezi veřejným a soukromým není snadná práce. Česká žurnalistika postavená na osobním zážitku a názorech většinou upadá do rozšafného rozkládání a k smrti nudí po pár kouscích. U Terezy Brdečkové to ale neplatí. Díky talentu a schopnosti vidět věci neotřele je ve svých zprávách o světě geniální: kdo přečte první větu, je chycen a utrhne oči až se závěrečným rozuzlením.“ (Ivan Lamper)

Všichni víme, že ruce lékařů přinášejí úlevu od nemocí a strádání. Někdy však také přinášejí smrt. Evropská společnost v polovině 19. století je již ve všech ohledech společností moderní, podobná té naší. Ve všech – možná až na jeden. Ve špatných letech umírá při porodu každá šestá matka, a v těch lepších každá dvacátá. A důvod? Lékaři si odmítají mýt ruce. Šokující příběh jedné z nejostudnějších epizod historie lékařské vědy nás zavádí do evropských nemocnic ve 40. a 50. letech 19. století, zejména do Všeobecné nemocnice ve Vídni, kde tehdy pracoval mladý lékař maďarského původu Ignác Semmelweiss. Odmítl se smířit s kuriózními, ve své tragičnosti až směšnými vysvětleními metly tehdejších nemocnic – horečky omladnic, jaká předkládaly největší kapacity tehdejší medicíny, a přímočarou analýzou prostých pozorování našel skutečnou příčinu. Tolik k dobrým zprávám. Proč trvalo medicíně desítky let, než jeho jasné a logické vysvětlení přijala? Proč musely zbytečně zemřít tisíce matek? O tom vypráví strhující příběh profesora chirurgie z Yaleovy univerzity a autora několika populárně naučných publikací (česky Jak lidé umírají a Lékařství v průběhu staletí).

Humor a satira mají v ruské literatuře od dob Krylova, Puškina, Gogola či Saltykova-Ščedrina své nezastupitelné místo a taky svou svébytnou východoslovanskou chuť. Sborník Nic k smíchu představuje hned tři výrazná jména – A.P. Čechova, A. T. Averčenka a M. M. Zoščenka. Deset tématicky uspořádaných triád (tedy vždy Čechov-Averčenko-Zoščenko) vytváří zajímavý živočichopis běžných i méně běžných Rusů z konce impéria carského a naopak počátku ještě roztodivnějšího impéria komunistického. Sborník zároveň zachycuje zhruba půlstoletou etapu vývoje ruského literárního humoru.

První české vydání knihy, která patří ke klasickým textům zabývajících se touto disciplínou. Profesor Cheng byl přímým žákem slavného Jang Čeng-Fua a díky svému tvůrčímu přístupu k tradici se stal jedním z nejvýznamnějších mistrů tchaj-ťi 20. století. Podstatnou měrou také přispěl k rozšíření tchaj-ťi čchüan na západ, zvláště do USA, kde dlouhodobě působil.
Jeho text se zabývá především hlavními principy, konkrétní provedení forem je pak demonstrováno samotným autorem na unikátní řadě fotografií. Tato kniha by neměla chybět v knihovničce žádného vážnějšího zájemce o tchaj-ťi.