Kniha Mýty Západu původně vyšla v roce 1964 jako třetí svazek monumentální čtyřdílné série Masky bohů a stejně jako nová vydání předchozích dílů, Primitivní mytologie a Orientální mytologie, i tato kniha začleňuje aktuální poznatky z archeologie, antropologie a psychologie.
V tomto svazku autor sleduje mytologické základy západních náboženství a proměnu, k níž došlo při přechodu od mytologií zaměřených na ženský princip k patriarchálním náboženským systémům. Ukazuje, jak kdysi ústřední postavení plodné bohyně Země – matky a dárkyně života – postupně nahradily kulty mužských božstev spojených s mocí, válkou a zákonem. Autor zde zkoumá mytologické kořeny judaismu, křesťanství, islámu a zoroastrismu a sleduje jejich vzájemné ovlivňování v průběhu dějin.

Po třech letech života, práce a cestování v Uzbekistánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Kyrgyzstánu napsala Nikola Hrušková osobitý deník, který přibližuje realitu v dnešní Střední Asii. Zachycuje každodenní situace a interakce s místními i naplňování cestovatelských snů při projíždění Pamírského traktu, putování uzavřeným Turkmenistánem, zobrazuje tragédii vysychání Aralského jezera nebo všechny ty pestrobarevné orientální bazary a jejich (nejen) gastronomickou nabídku.

Díky osobním zkušenostem a vztahům zprostředkuje čtenářům vhled do nelehkého života žen, smýšlení společnosti, významu náboženství a rodiny. Nechybí návštěvy významných historických míst Hedvábné stezky od Samarkandu až po Chivu, a také nablýskaných metropolí. Snaží se přiblížit osudy otevřených a sdílných lidí a ukázat více do hloubky, jaká je dnešní společnost a život ve Střední Asii, pro nás Evropany často tak naprosto odlišné a nepochopitelné.

Tři komiksové příběhy podle skutečných událostí. Tři příběhy žen, které se nikdy nesetkaly, a přece jejich životy spojuje podobná zkušenost – pracovní lágr. Franciska se během nuceného nasazení narodila. Její polská matka a český otec se do sebe zamilovali na tom nejpodivnějším místě — v továrně na munici, kde byli oba nuceně nasazeni. Jarmila se chtěla otrocké práci pro nacistickou říši vyhnout, ale nakonec do Německa odjela, aby se v táboře Sackisch skryla před gestapem. Spolupracovala totiž jako spojka s odbojovou skupinou, kterou nacisté odhalili. A Helena musela na otrocké práce nastoupit poté, co ji s rodiči, sourozenci a babičkou uvěznili v židovském ghettu ve volyňském Ostrožci. Z rodiny přežila jediná.

Kniha ale nevypráví jen o ubíjejících dnech, které tyto ženy a jejich rodiny trávily v továrnách, na polích pod dohledem strážných. Vypráví i o tom, co jim válka vzala, s jakými vzpomínkami a s jakou bolestí je vrhla zpět do světa. A spolu s nimi zhruba dalších
400 až 450 tisíc Čechů, českých Židů a Romů, kteří museli odjet do nacistické říše jako levná pracovní síla a jako vězni zajateckých a koncentračních táborů.

Klasická Wollheimova úvaha o umění zvažuje zásadní otázky, které se týkají reprezentace, výrazu, stylu, významu umělcova záměru a historické povahy umění. Přestože text vyšel poprvé v roce 1968, je dodnes vnímavým a podmanivým uvedením do filosofických otázek spojených s uměleckými díly a s klíčovou úlohou, jakou hrají v naší kultuře a společnosti. Díky autorově porozumění teorii umění, kritice, vnímání a povaze estetické hodnoty je tato práce jedním z nejvlivnějších děl o estetice, která se ve dvacátém století objevila.

Guillaume, Catherine a jejich malá dcerka Élisabeth roku 1886 opustí rodnou Francii, nasednou na parník a vydají se do vysněného New Yorku. Jejich sen o svobodě se však brzy promění v noční můru – a malá Élisabeth nakonec zůstane opuštěná uprostřed amerického velkoměsta. Náhoda ji svede dohromady s bohatými manželi Woolworthovými, kteří se osamělé dívenky ujmou. Élisabeth, od nynějška Lisbeth Woolworthová, vyrůstá hýčkaná jako princezna. V den svých šestnáctých narozenin se ale dozvídá pravdu o svém původu a začne umanutě pátrat nejen po tom, co přesně se stalo, ale i po své rodině na starém kontinentě. Nečekají ji však pouze radostná shledání…
Romantická sága o dospívání, zrání, hledání identity v prudce se měnícím světě mezi Amerikou a Evropou a o tom, co vlastně znamená slovo rodina.

Tramwaj Cafe je kavárna v polském Těšíně a zároveň místo, kde se sbíhají všechny nitky související s dalším brutálním zločinem, který musí vyřešit Roman Saran, major ostravské kriminálky, a jeho tým.
Jak spolu souvisí hlava mrtvé dívky nalezená před několika měsíci na ostravském nábřeží a zmizelý fotograf pornografických aktů Josef Bielica? Proč fotografova manželka žádá o pomoc Romanova nejbližšího kamaráda Marka Hotu, ale o policii nechce ani slyšet? Má to něco společného se šuškandou, že Bielica se zapletl s ruskojazyčnou mafií? Roman Saran si tentokrát musí poradit nejen se zločinci a netrpělivými nadřízenými, ale i s pubertální dcerou, a tím pádem definitivně vyřešit svůj vztah s pražskou policistkou Ninou.

Po devítileté odmlce od vydání sbírky Volné verše, nominované na cenu Magnesia Litera, přichází Ondřej Hanus s novou, kompozičně sevřenou knihou, která jako by se zároveň vracela ke kořenům jeho poetiky. Účaří navazuje na autorovu práci s jeho erbovní formou sonetu, která obepíná zhruba třetinu básní sbírky, a s využitím principů symetrie a kontrastu buduje celek na napětí mezi rozpadem a řádem, volností a (s)vázaností, bolestí a něhou. Podobně jako sbírka Výjevy, za kterou autor obdržel Cenu Jiřího Ortena, je Účaří symetricky rozděleno do dvou zrcadlově komponovaných částí a sleduje pohyb od výchozího bodu k lyrické pointě, od vzdoru k tichému smíření, od úzkosti k útěšnosti. Tematizuje přitom jak mezní zkušenosti těla a paměti, tak samotnou možnost poezie, jazyka a rytmu jako prostorů uchování i překročení. V koncentrovaném, obrazově naléhavém jazyce se zde setkává existenciální reflexe s potřebou a hledáním řádu – a právě z tohoto pnutí se rodí Hanusova dosud nejtišší a zároveň vnitřně nejvyhrocenější sbírka.

Autorem obálky a ilustrací je malíř a básník Matěj Lipavský. Souběžně se sbírkou vychází také stejnojmenné hudební album, na němž vybrané básně zhudebnil Jan Hoskovec alias Razumikhin (razumikhin.bandcamp.com).

Na začátku knihy se dozvídáme o záhadném a děsivém konci jedné vědecké expedice – konci tajemně provázaném s budoucími událostmi a s manipulativními praktikami tajemné státní agentury známé jako Centrála.
O mnoho let později se materiály ohledně expedice dostanou do rukou agenta Centrály Jima a podivný dojem, který z materiálů má ještě zesílí, když se ocitne v terénu na takzvaném Zapomenutém pobřeží. S mladou a nezkušenou kolegyní postupně zjišťuje, že má co do činění nejen se skupinou nebezpečných podivínů zkoumajících paranormální jevy, ale že se v okolí znovu pohybuje tajemný Renegát, zodpovědný za tragický osud oné dávné expedice.
Příběh vrcholí vysláním první výpravy do Oblasti X, za tajemnou bariéru, která někdejší Zapomenuté pobřeží odřízla od okolního světa. Očima elitního, ale výstředního agenta sledujeme, jak se dobře vycvičený tým pokouší v nejisté, proměnlivé krajině nalézt „vypínač“, který by území navrátil
jeho dřívější podobu. Jenomže Oblast X tak či onak vstřebá a poznamená vše, co její hranice překročí…

Deset let od prvního vydání Anihilace, Autority a Adaptace, děsivé i poetické trilogie o tajemné Oblasti X, nás autor zve na další neočekávanou výpravu.

Dějepisectví jako výzva je výsledkem výzkumů, publikovaných během posledních šesti let, výrazně ovlivněných dobou covidovou. Eseje a studie zde uveřejněné se zaobírají problémy, koncentrovanými do tří tematických celků: sociální dějiny, historická paměť a politika paměti a osobnosti středoevropské historiografie 50.-80. let 20. století. Vedle analytických studií, věnovaných genezi tak významných pojmů, jakými jsou táborský komunismus, buržoasní revoluce či chudí a bohatí, autor kriticky zkoumá vědecký přínos tří významných českých historiků (Jaroslav Mezník, František Šmahel, Josef Válka, Robert Kalivoda) evropské vědě. Spolu s tím je v knize možné číst programatické úvahy, věnované současným výzvám sociálních dějin nebo podobám politiky paměti, resp. vědomému zneužívání politiky paměti, v České republice.

Dějepisectví jako výzva navazuje na dvě předchozí autorovy práce, věnované dějinám a teorii historiografie 19. a 20. století: Dějepisectví mezi vědou a politikou: Úvahy o historiografii 19. a 20. století (2007) a Na vlnách dějin: minulost, přítomnost a budoucnost českého dějepisectví (2020).

Příběh na malém městě u Prahy se začíná odvíjet nenápadně. Končící učitel tráví poslední dny v práci, indická rodina se chystá otevřít restauraci a roční Tadeáš pronese slovo „máma“ jako už mnohokrát předtím.
Jenže někde za tím všedním se skrývá cosi nezvyklého.
Bývalý učitel se utápí v zoufalství, alkoholu a bezútěšné minulosti, když náhodou potká záhadnou ženu a zcela propadne jejímu kouzlu. Podaří se mu zjistit, odkud přišla a co je zač?
Indická dívka Kiri vídá věci, které by vídat rozhodně neměla. Hranice mezi skutečností a iluzí se zvolna stírá. Jak moc je pevná? Existuje vůbec? A může Kiri ještě věřit sama sobě?
Tadeášovi rodiče najednou musejí čelit situaci, na kterou se nemohli nijak připravit, na kterou by je dřív ani nenapadlo pomyslet. Poradí si s ní? A co všechno je to bude stát?
Tři osudy, trojí vnímání světa, který možná není takový, jaký se zdá. A co když po něm kráčí někdo, kdo tu už jednou byl…