Meyer Schapiro (23. 9. 1904, Litva – 3. 3. 1996, USA) byl jedním z nejvýznamnějších amerických historiků a teoretiků umění ve 20. století. Svou mnohostrannou erudicí, hloubkou pohledu a nezvykle širokým spektrem zájmů vytvořil předpoklady k prudkému rozmachu americké uměnovědy a vychoval množství úspěšných žáků, dále rozvíjejících jeho podněty. Vedle svých amerických učitelů Arthura K. Portera a Charlese R. Moreyho, se Schapiro ve svém díle odvolával zejména na názory hlavních představitelů vídeňské školy (Aloise Riegla, Franze Wickhoffa a Maxe Dvořáka), německých historiků umění (především Wilhelma Worringera a Wilhelma Pindera) a Francouze Henriho Focillona. Uplatňoval velmi otevřený, nedogmatický a někdy téměř experimentální způsob práce i výuky a tvůrčím způsobem se vyrovnával s aktuálními podněty z jiných oborů: současné literatury, filosofie (zvláště existencialismu a fenomenologie) a psychoanalýzy. Odmítal izolování stylových analýz od konkrétních dějinných situací, kritizoval ustrnutí v hermetické oblasti bez spojení se sociálními, politickými, ekonomickými a ideologickými zdroji.
Čtenáři se dnes, v českém překladu poprvé, dostává do rukou obsáhlý průřez Schapirovým dílem, reprezentující velkou část jeho zájmového spektra. Studie o starším umění obsahují vedle ikonologických úvah z oblasti románského umění a umění rané nizozemské renesance také obsáhlou kritickou reinterpretaci knihy Sigmunda Freuda Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci. V části věnované novějšímu umění jsou zahrnuty studie o Courbetovi a lidovém umění, o Seuratovi a o Cézannových jablkách reflektující Schapirovy teorie sociálních a ekonomických aspektů uměleckého díla, zatímco ve stati o díle Pieta Mondriana se autor věnuje expresivním a intelektuálním kvalitám abstraktního stylu. V posledním oddílu jsou shromážděny práce metodologické, mezi nimiž obzvláště významné místo zaujímá studie Styl, v níž Schapiro shrnul dosavadní poznatky bádání o stylu a kriticky se vyrovnal se schematičností polaritních, cyklických i evolučních teorií.

Světoznámý autor Jména růže je i autorem filosofických a umělecko-historických esejů. Umění a krása ve středověké estetice patří k nejzdařilejším a nejinspirativnějším z nich. Eco v něm výstižně zachytil dějiny středověké estetiky, teologického i lidového vnímání nástěnných a deskových obrazů, hudby i architektury s důrazem na alegorický obsah a transcendentální dosah středověkého umění, jež nelze bez znalostí dobových estetických představ nikdy pochopit.

S pokorou sobě vlastní autor ukazuje literární svět, jejž si nosí uvnitř, a předává ho tímto dál.

Ve vzpomínkové próze se autor ohlíží za svým dětstvím a mládím – kniha končí přibližně v době, kdy dosáhl pětatřiceti let.

Novomanželé Ellen a Vazoun se stěhují ze Seattlu do New Yorku, kde se chce Ellen prosadit jako malířka. Jedou tam v pečené krůtě, již vyrobil ženich nevěstě jako svatební dar bez jakýchkoli uměleckých ambicí. Nebyl by to Tom Robbins, aby to nedopadlo přesně naopak. Ellen dělá obyčejnou servírku v baru vedeném Arabem a Židem, stojícím přímo proti budově OSN, zato krůtu koupí Muzeum moderního umění a Vazoun se stane přes noc slavným umělcem. V románu vystupují navíc oživlé věci: Malovaný kolík, Lastura, Lžička, Špinavá ponožka a Guláš v konzervě, které za svými majiteli do New Yorku putují.Fantazie, hravost, inteligentní humor, jazyková vynalézavost a vypravěčské nadání jsou očekávanými atributy čtivého románu, jenž bývá označován za Robbinsův nejlepší.

Záměrem monografie o Pavlu Brázdovi je zmapování prací tohoto v ústraní tvořícího umělce, jehož dílo se dostalo do povědomí kulturní veřejnosti teprve po Sametové revoluci a do stálé expozice moderního umění NG v Praze až v roce 2000. Pavel Brázda je originální výtvarník, který i přes nepřízeň osudu vytvořil svůj vlastní styl hominismus (umění pro lidi), a to nezávisle na převládajících dobových uměleckých směrech. Ačkoli se mu teprve na sklonku života dostává jakéhosi zadostiučinění, jeho dílo je prosto jakékoliv zahořklosti. Tato kniha je souborem početných barevných reprodukcí obrazů i černobílých reprodukcí kreseb a shrnutím všech zajímavých písemných dokumentů s doplňujícím rozhovorem s tímto pozoruhodným umělcem.

Tato sbírka zahrnuje básně z období 2002–2004 a je autorovým knižním debutem. Témata sbírky jsou tradiční, nicméně prostřednictvím pestré a bohaté obraznosti se smyslem pro detail je autor uchopuje neotřele. Básně jsou prostoupeny plynutím, nevyhnutelným tokem času, v němž jsou nám zprostředkovávána krátká impresivní zastavení a ohlédnutí v niterných zahradách znaveného, avšak nikoliv umdlelého chodce.

Když svatý František, zakladatel Řádu Menších bratří, opustil tento svět, rozhodlo se několik z jeho někdejších přátel, že nedopustí, aby jeho tělo padlo do rukou sběratelům ostatků, a za pomoci najatých rytířů z Assisi je unesli z pohřebního průvodu a ukryli na neznámém místě. Pouze bratr Lev tušil, kde se mrtvý světec nachází, a těsně před smrtí se rozhodl vyjevit toto tajemství v záhadném, zašifrovaném dopise jedinému člověku, jemuž důvěřoval: poustevníku Konrádovi z Offidy. Aby Konrád poselství dopisu rozluštil, musí opustit svou chýši v horách a vrátit se do nebezpečného světa 13. století, kdy je Itálie rozdrobena na bezpočet navzájem soupeřících městských států, kdy na cestách běžně potkáte malomocné a i kláštery mají své vlastní mučírny, aby se pokusil odhalit pravdu…

Monografie německého historika Götze Alyho je jednou z prvních prací, která důkladně rekonstruuje formování a hlavní rozhodovací procesy předcházející realizaci nacistického holocaustu. Jeho kniha pokrývající časový horizont let 1933–1942 fundovaně dokládá, že základní podmínkou pro uskutečnění holocaustu byla nacistická antisemitská politika prováděná od roku 1933. Samotné rozhodnutí vyvraždit evropské Židy pak nebylo podle autora učiněno v jeden den a neučinil ho ani jeden člověk, ale bylo v prostředí nacistického státu výsledkem dlouhého a komplexního rozhodovacího procesu. Přestože řada otázek spojená s kořeny a realizací nacistického tzv. „konečného řešení židovské otázky“ stále zůstává, podařilo se německému historikovi Götzu Alyovi jako žádnému autorovi před ním důkladně zrekonstruovat formování a hlavní rozhodovací procesy předcházející realizaci samotné genocidy.