Sborník studií z pera předních českých badatelů (Král, Petříček, Čermák, Putna, Kalivoda a další) se pokouší o zmapování zdrojů básnické inspirace v jednotlivých evropských i mimoevropských kulturách. Pozornost je věnována i úzce souvisejícím otázkám společenského postavení a funkce básníka a poezie ve starých i novějších kulturách: čínské, indické, řecko-římské, v rabínském judaismu, v evropském středověku, osvícenství, romantismu i v době moderní a postmoderní. Knihu uzavírá pokus o syntetický pohled na dané téma z pera básnířky Sylvy Fischerové.
Závěrečný díl rozsáhlé trilogie je věnován otázkám víry, ale i magie a osvícenského přesvědčení o rozhodující roli rozumového poznání. Autor analyzuje vztah jedince ke společnosti a jeho místo v jejích strukturách, důsledky reformace, význam lidové zbožnosti a magie na straně jedné a vzdělání a osvícenské racionality na straně druhé. Dülmenova trilogie je pokusem o ucelenou interpretaci kultury každodenního života v prvních stoletích novověku z hlediska historické antropologie, tedy jednoho z aktuálních a respektovaných směrů současného dějepisectví.
První mikrohistorická práce o dějinách 19. století. A. Corbin v ní rekonstruuje svět obyčejného měšťana, žijícího na pařížské periferii, jenž nijak nezasáhl do velký dějin a jehož život je podle autora typickým pro anonymní masy milionů lidí z nižších sociálních vrstev společnosti. Corbin si hrdinu pro tuto „ideální biografii“ vyvolil náhodně, a tomu odpovídá i obsah knihy. Pinagotův osobní život, zdokumentovaný úředními zápisy, konfrontuje autor s životem světa, do něhož Pinagot patřil a který ovlivňoval jeho každodenní konání a myšlení.
Meyer Schapiro (23. 9. 1904, Litva – 3. 3. 1996, USA) byl jedním z nejvýznamnějších amerických historiků a teoretiků umění ve 20. století. Svou mnohostrannou erudicí, hloubkou pohledu a nezvykle širokým spektrem zájmů vytvořil předpoklady k prudkému rozmachu americké uměnovědy a vychoval množství úspěšných žáků, dále rozvíjejících jeho podněty. Vedle svých amerických učitelů Arthura K. Portera a Charlese R. Moreyho, se Schapiro ve svém díle odvolával zejména na názory hlavních představitelů vídeňské školy (Aloise Riegla, Franze Wickhoffa a Maxe Dvořáka), německých historiků umění (především Wilhelma Worringera a Wilhelma Pindera) a Francouze Henriho Focillona. Uplatňoval velmi otevřený, nedogmatický a někdy téměř experimentální způsob práce i výuky a tvůrčím způsobem se vyrovnával s aktuálními podněty z jiných oborů: současné literatury, filosofie (zvláště existencialismu a fenomenologie) a psychoanalýzy. Odmítal izolování stylových analýz od konkrétních dějinných situací, kritizoval ustrnutí v hermetické oblasti bez spojení se sociálními, politickými, ekonomickými a ideologickými zdroji.
Čtenáři se dnes, v českém překladu poprvé, dostává do rukou obsáhlý průřez Schapirovým dílem, reprezentující velkou část jeho zájmového spektra. Studie o starším umění obsahují vedle ikonologických úvah z oblasti románského umění a umění rané nizozemské renesance také obsáhlou kritickou reinterpretaci knihy Sigmunda Freuda Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci. V části věnované novějšímu umění jsou zahrnuty studie o Courbetovi a lidovém umění, o Seuratovi a o Cézannových jablkách reflektující Schapirovy teorie sociálních a ekonomických aspektů uměleckého díla, zatímco ve stati o díle Pieta Mondriana se autor věnuje expresivním a intelektuálním kvalitám abstraktního stylu. V posledním oddílu jsou shromážděny práce metodologické, mezi nimiž obzvláště významné místo zaujímá studie Styl, v níž Schapiro shrnul dosavadní poznatky bádání o stylu a kriticky se vyrovnal se schematičností polaritních, cyklických i evolučních teorií.
Ve vzpomínkové próze se autor ohlíží za svým dětstvím a mládím – kniha končí přibližně v době, kdy dosáhl pětatřiceti let.
Novomanželé Ellen a Vazoun se stěhují ze Seattlu do New Yorku, kde se chce Ellen prosadit jako malířka. Jedou tam v pečené krůtě, již vyrobil ženich nevěstě jako svatební dar bez jakýchkoli uměleckých ambicí. Nebyl by to Tom Robbins, aby to nedopadlo přesně naopak. Ellen dělá obyčejnou servírku v baru vedeném Arabem a Židem, stojícím přímo proti budově OSN, zato krůtu koupí Muzeum moderního umění a Vazoun se stane přes noc slavným umělcem. V románu vystupují navíc oživlé věci: Malovaný kolík, Lastura, Lžička, Špinavá ponožka a Guláš v konzervě, které za svými majiteli do New Yorku putují.Fantazie, hravost, inteligentní humor, jazyková vynalézavost a vypravěčské nadání jsou očekávanými atributy čtivého románu, jenž bývá označován za Robbinsův nejlepší.
Světoznámý autor Jména růže je i autorem filosofických a umělecko-historických esejů. Umění a krása ve středověké estetice patří k nejzdařilejším a nejinspirativnějším z nich. Eco v něm výstižně zachytil dějiny středověké estetiky, teologického i lidového vnímání nástěnných a deskových obrazů, hudby i architektury s důrazem na alegorický obsah a transcendentální dosah středověkého umění, jež nelze bez znalostí dobových estetických představ nikdy pochopit.
S pokorou sobě vlastní autor ukazuje literární svět, jejž si nosí uvnitř, a předává ho tímto dál.
Záměrem monografie o Pavlu Brázdovi je zmapování prací tohoto v ústraní tvořícího umělce, jehož dílo se dostalo do povědomí kulturní veřejnosti teprve po Sametové revoluci a do stálé expozice moderního umění NG v Praze až v roce 2000. Pavel Brázda je originální výtvarník, který i přes nepřízeň osudu vytvořil svůj vlastní styl hominismus (umění pro lidi), a to nezávisle na převládajících dobových uměleckých směrech. Ačkoli se mu teprve na sklonku života dostává jakéhosi zadostiučinění, jeho dílo je prosto jakékoliv zahořklosti. Tato kniha je souborem početných barevných reprodukcí obrazů i černobílých reprodukcí kreseb a shrnutím všech zajímavých písemných dokumentů s doplňujícím rozhovorem s tímto pozoruhodným umělcem.