Žil byl v jednom velkém polském městě malý kluk. Bylo mu šest let a psal se rok 1939. Vystrašení rodiče poslali své dítě na venkov, aby tam válku v nějaké náhradní rodině v bezpečí přečkalo. Snědý kluk s černými vlasy a tmavýma očima, podezřelý z toho, že je Žid nebo Rom, není však nikde vítán. Je symbolem nepřítele německé říše a pověrčiví venkované v něm vidí vyslance zla, který k sobě přitahuje smůlu a neštěstí. Chlapec nikde dlouho nevydrží, je nucen putovat z vesnice do vesnice a chránit si holý život. Popisuje a vypráví, jednoduše a přímočaře, všechno, co vidí. Kromě toho, že je sám drasticky bit a týrán, se navíc stává svědkem mnoha krutostí, kterých jsou lidé s obludnou vynalézavostí schopni se na sobě navzájem dopouštět. Ponižování lidské důstojnosti, fyzické násilí a mučení nezná hranic. Malý poutník, jako hrdina nějaké strašlivé pohádky, pošramocený na těle i na duši nakonec válku přežije, dočká se osvobození, pohřbí Boha i ďábla, přilne k vojákům Rudé armády, a shledá se dokonce i s rodiči. O šťastném konci však nemůže být ani řeč.

V dalších pěti příbězích tentokrát muminí rodina pocestuje časem na Divoký západ a mezi indiány; slečna Ferka se zhlédne v romantické době rokoka; Muminci se snaží všemožně zavděčit moderní době a módním směrům, ale marně; nad muminím údolím se přežene kometa; a nakonec si Muminek užije slasti i strasti života celebrit, když mu jednoho dne, po babské léčbě vypelichaného ocásku, nový hustý ocásek zezlátne.

Derren Brown (1971) je britský psycho-iluzionista, který nevěří na paranormální jevy. Studoval práva a germanistiku v Bristolu a k hypnóze ho inspirovalo představení hypnotizéra Taylora. Začal se sám hypnózou zabývat a vystupoval po barech. Na Vánoce roku 2000 běžel v britské televizi pilotní díl jeho pořadu Magie a manipulace mysli, který se velmi rychle stal hitem. Brown od té doby vydal tři knihy, dobýval USA na turné za účasti odborníků, kteří měli posoudit, zda je podvodník nebo ne, hrál v televizi naživo ruskou ruletu a vystupoval po celé Británii. V roce 2006 získal cenu Laurence Oliviera za nejlepší zábavní show. Dělal všechno, aby se mediálně zviditelnil, a vydělal dost peněz, aby na jejich vydělávání už nemusel myslet. V knize naznačuje některé své techniky, popisuje metody manipulace mysli, napovídá, jak se naučit „číst“ chování lidí, důkladně probírá umění hypnózy, vysvětluje alternativní medicínu jako placebo efekt a věnuje se také zábavnímu průmyslu kolem magie.

Knižní rarita z 16. století, která pro velkou část Evropy znovu objevila okcitánské trubadúry. Vyšla v Lyonu v roce 1575 zároveň francouzsky i v italském překladu a jejím autorem byl mladší bratr lékaře a astrologa Michela Nostradama. Vzdávala hold nejen starým trubadúrům, ale i Jehanovým přátelům z Provence. Nostredame v ní totiž – ať už ze zištnosti či z literární hravosti – smíchal parafráze starších životopisů („vidas“) nejznámějších trubadúrů se smyšlenými biografiemi neexistujících básníků – předků jeho vlivných současníků. Navzdory tomu nebo možná právě díky této mystifikaci byl vliv spisu ohromný. Obzvláště některé životopisy v Nostredamově podání dotvořily trubadúrské mýty, které v moderní době vzrušovaly evropské (novo)romantiky – Rostanda, Carducciho, Vrchlického, později Ezru Pounda a dožily se mramorového zvěčnění ve zkratkovitých učebnicích a encyklopediích 20. století.

Polsko je pro nás sice zemí „za rohem“, a mnohé příběhy proto nejsou českému čtenáři zcela neznámé, vedle nich se však v této knize objeví i řada vyprávění, která poukazují na jinou kulturní tradici nebo historické okolnosti. Legendární příběhy polského národa jsou uspořádány podle geografického klíče, tak aby byly zastoupeny všechny význačnější oblasti země. Na pověsti o Lechovi, králi Krakovi či o založení Varšavy navazují legendy z úpatí Krkonoš, Tater či Beskyd, z Pomořanska, Velkopolska, Slezska i území po proudu řeky Visly.

Na začátku druhého dílu bestsellerové knižní řady Nesmrtelní, jejíž překladová práva se prodala do 34 zemí, se zdá, že lásce mezi Ever a Damenem už nestojí nic v cestě. Hrdinka proniká to tajů své nové identity a do temného, svůdného světa nesmrtelných. Jenže pak Damen onemocní, začne chřadnout a ztrácet své neobyčejné schopnosti. Zoufalá Ever se na jeho záchranu vydá do Země léta a tam objeví způsob, jak vrátit čas. A najednou má na výběr ze dvou možností: Může zachránit umírajícího Damena, nebo otočit běh času, zabránit nehodě, která jí vzala celou rodinu, a žít jako dřív. Jenže cena je příliš vysoká…

Prezydent Krokadýlů se svého času stal na české literární scéně senzací. Tento baladický příběh o předčasně dospělých dětech, zajatých v ghettu, které si úctu ostatních můžou zjednat jen násilím, je sepsán z perspektivy jedné z postav, a také jejím jazykem. Pokud chtěl překladatel text adekvátně převést, musel udělat takřka revoluční krok: přeložit text důsledně slangem, což v roce 1963 rozhodně nebyla samozřejmost. Také proto nebylo tehdy nijak snadné prosadit vydání hotového překladu. (Bdělému dozoru pochopitelně vadily i americké reálie, narážky na sex a drogy.) Román vychází v češtině už potřetí; slang zachycený v překladu se pochopitelně liší od současné mluvy, ale i tak jde o překlad živý, čtivý, šťavnatý, a příběh, který vypráví, neztratil nic ze své působivosti.

Bilingvní vydání tří povídek ze známé povídkové knihy Jedenadvacet polibků. Dahl je mistrem černého humoru, jeho povídky jsou rafinovaně promyšlené a vrcholí překvapivou pointou. Výbor obsahuje povídky Prase, Voják a Přání.

Nový román bestsellerového kanadského autora stejně jako Pí a jeho život vykazuje až překvapivě upřímné paralely Martelova života a jeho knižního hrdiny. Hlavní postavou je spisovatel úspěšného románu Henry, kterému se nedaří s jeho další knihou. Věnuje se tedy amatérskému divadlu, své přítelkyni a čeká na narození potomka. Pak se do jeho života zaplete jeho jmenovec Henry, vycpávač zvířat, který ho poprosí o spolupráci při psaní alegorické divadelní hry o holokaustu. V té hře, již má rozpracovanou už čtyřicet let, o opičákovi a oslici, chce vylíčit své zážitky ze židovského ghetta v Krakově. Zvláštní rozuzlení, vztah dvou Henryů, zajímavá forma i celkový námět k přemýšlení – a samozřejmě opět zvířata – jsou již typickými atributy, na které se u Martela jeho početné čtenářstvo všude po světě již dlouho těší.

Sbírku Tvrdej chleba tvoří posmrtně sebrané básně, napsané nedlouho před smrtí autora v roce 1994. Charles Bukowski zde s typickým nadhledem a ironií přemítá o umění, s něhou vzpomíná na své první kurvy a medituje nad poslední sklenkou vína před chemoterapií. V agónii zahazuje masku drsňáka a kvílí bolestí, chechtá se v plamenech a prohrává nejen na dostizích, neboť zas a znova sází na špatné ženy. Jako málokdo umí v básni zastavit čas a jeho upřímnost je sebezničující: Když si vyřizuje účty s ostatními básníky, vyslovuje zároveň ortel sám nad sebou, neboť „znáte snad něco horšího než tvora, jehož smyslem života je psát poezii?“