Elijáš Baley je detektivem na Zemi. Když dostane příkaz vyšetřovat vraždu Vesmířana, spolupracovat přitom s jiným Vesmířanem a ještě k tomu s robotem, jehož pouhá přítomnost ve městě vyvolává davovou hysterii, má pocit, jakoby se celý svět zbláznil.
Děj Ocelových jeskyní se odehrává v několik tisíc let vzdálené budoucnosti. Země je spoutána naprosto uzavřenými a xenofobními gigantickými městy. Žádný Pozemšťan by Venku nestrávil dobrovolně ani minutu. Pozemšťané nenávidí roboty a jejich nenávist stále sílí. Dlouhověcí a všech nemocí zbavení Vesmířané, obyvatelé padesátky Vnějších světů, které byly osídleny v dávné minulosti, jsou naopak na roboty zcela odkázáni a z pozice vítězů nutí pozemšťany podřizovat se jejich podmínkám.
Z hlediska celkové linie Asimovova světa Nadace je tento příběh prvním krokem v procesu, na jehož konci povstane Galaktické Impérium. Zde se začínají objevovat první známky počínajícího úpadku Vesmířanů. Elijáš Baley je proti své vůli ovlivněn Fastolfovými slovy, že další expanze lidstva je nezbytná. Začíná přehodnocovat své názory na nevyhnutelnost života na Zemi v jejích Ocelových jeskyních. Jde samozřejmě pouze o nepatrné úpravy náhledu na svět. Ovšem i malé kamínky dokážou strhnout lavinu.

Lidstvo je na pokraji katastrofy. Elijáš Baley se při řešení svého nového – a posledního – velkého případu dostává přímo na hlavní z vesmířanských světů – Auroru. Případ je to velice neobvyklý – byl zničen humanoidní robot Jander Paneel, dvojče Elijášova kolegy Daneela a hlavním pode­zřelým je vesmířanský robotik a politik dr. Han Fastolfe, kandi­dát na funkci předsedy Rady Aurory. Hlavním motivem příběhu je Baleyho snaha prosadit po staletí přerušené obnovení kolonizace Galaxie lidmi. A Fastolfe je jedním z mála, kdo podporuje myšlenku, aby se nové kolonizace mohla zúčastnit i Země. Uvědomu­je si, že současný stav vede k zániku – vesmířanské světy s je­jich dlouhověkými a do sebe zahleděnými obyvateli stag­nují a pozemský systém nevyhnutelně směřuje ke zhroucení. Jen nová expanze umožní lidstvu další vývoj. Snaha o propojení se světem Nadace je zde již zřejmá. Není nutno zdůrazňovat, že se Baley ze všech svých sil zasazuje o vytvoření společnosti, která se bude později nazývat Galaktickou říší.

Čtrnáctiletý Peter Fino žije poklidný život se svými dvěma sourozenci a nekonformními rodiči – tatínek je kněz dánské státní církve a maminka neobyčejný technický talent a milovnice hudby. Jednoho dne však oba dospělí bez vysvětlení zmizí a jejich potomci se ocitnou v ústavu, kde je až nezvykle přísně střeží sociální pracovníci a policisté. Dětem se však podaří krkolomným manévrem uniknout a všechny tři se vydávají po stopách zmizelých rodičů. Peter Hoeg, autor bestselleru Cit slečny Smilly pro sníh, se vrací v plné síle a opět nechává vyniknout své charakteristické znaky – neotřelý jazyk, podněty k přemýšlení, osvěžující humor a strhující děj.

Vydání knihy podpořila Dánská umělecká rada.

Román Mondschein je znepokojivou vizí světa po blíže neurčené katastrofě; sledujeme v ní komunitu přeživších, soustředěnou v severo či východoevropských kulisách, jejichž neurčitá pochmurnost odráží neradostnou situaci hrdinů: ti prošli dokonalým vymytím mozků a nyní žijí v totalitním státě, jenž odměnou za naprosté podrobení nabízí „oddych“ ve virtuálním světě zvaném „Dorma“ (původně šlo zřejmě o vojenský simulátor, nyní však Dorma nabízí lidem paralelní existenci, iluzi plnohodnotného života, ne-li dokonce iluzi svobodné vůle). Většina lidí toto uspořádání přijímá trpně; Eriku Vilksovi, hlavnímu hrdinovi knihy, se však pomalu začíná zajídat. Jeho nespokojenost přiživují matné záblesky vzpomínek na „svět předtím“, na realitu vně Města i vně Dormy; přesto, že Erik patří k privilegované kastě členů „Ústředí“ a klást si podobné otázky je proti jeho přísaze, rozhodne se přijít na to, kdo vlastně je a zda je daný stav skutečně tak nevyhnutelný, jak tvrdí establishment Města… Štindlova dystopie v mnohém odkazuje na zahraniční klasiky (Huxley, Orwell, Dick), v mnohém je zavázána domácí literární tradici (Egon Bondy); přitom ovšem nabízí svébytný, původní a napínavě vystavěný příběh o hledání lidské identity a fungování lidské společnosti.
Svébytnou, paralelní rovinu příběhu vytvářejí ilustrace Josefa Bolfa, jenž je zároveň spoluautorem námětu knihy.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Jmenuji se Kvothe. Unášel jsem spícím mohylovým králům ukradené princezny. Spálil jsem město Trebon. Strávil jsem noc s Felurian a odešel živý a při smyslech. Byl jsem vyloučen z Univerzity ve věku mladším, než na ni lidé obvykle vstupují. Mluvil jsem s bohy, miloval ženy a skládal písně, při kterých minstrelové vzlykali. Možná jste o mně slyšeli.Tak začíná Kvothův příběh – od jeho dětství strávené ve skupině potulných herců, přes léta prožitá jako polodivoký sirotek na ulicích zločinem prolezlého města až po drzý a nepřehlédnutelný vstup do obtížného a nebezpečného studia magie na slavné Univerzitě. Na samém počátku však Kvotha potkáváme již jako zkušeného mága, zručného zloděje, suverénního muzikanta a neblaze proslulého vraha.Ale ve Jménu větru se toho o něm skrývá mnohem víc, vždyť jde o pravdivé zobrazení událostí skrývajících se za legendou o Kvothovi Královrahovi.

Kvothe opouští Univerzitu a vydává se do vzdáleného Vintasu, kde se velmi rychle zaplétá do spletitých sítí místní dvorské politiky. Ve snaze zavděčit se mocnému šlechtici odkrývá pokus o vraždu, dostává se do sporu s nebezpečným arkanikem a po stopách skupiny žoldnéřů vyjíždí do divočiny, aby zjistil, kdo přepadává poutníky na Králově cestě.
Při tom všem samozřejmě nezapomíná ani na hledání odpovědí, jež by mu umožnily pomstít vraždu svých rodičů. Tím však jeho četná dobrodružství nekončí, nebyl by to Kvothe, aby se nezapletl s ženou, tentokrát s okouzlující Felurian, které žádný muž neodolal, aniž by za to nezaplatil
životem… Pod jejím vedením se Kvothe dozvídá mnohem víc nejen o ženách, ale i o pravé povaze magie. A přitom podniká další kroky na dlouhé cestě za osudem hrdiny, aby se posléze naučil, jak nesmírně obtížné bývá, když se člověk stane všem známou legendou ještě za svého života.

Kvothe opouští Univerzitu a vydává se do vzdáleného Vintasu, kde se velmi rychle zaplétá do spletitých sítí místní dvorské politiky. Ve snaze zavděčit se mocnému šlechtici odkrývá pokus o vraždu, dostává se do sporu s nebezpečným arkanikem a po stopách skupiny žoldnéřů vyjíždí do divočiny, aby zjistil, kdo přepadává poutníky na Králově cestě.
Při tom všem samozřejmě nezapomíná ani na hledání odpovědí, jež by mu umožnily pomstít vraždu svých rodičů. Tím však jeho četná dobrodružství nekončí, nebyl by to Kvothe, aby se nezapletl s ženou, tentokrát s okouzlující Felurian, které žádný muž neodolal, aniž by za to nezaplatil
životem… Pod jejím vedením se Kvothe dozvídá mnohem víc nejen o ženách, ale i o pravé povaze magie. A přitom podniká další kroky na dlouhé cestě za osudem hrdiny, aby se posléze naučil, jak nesmírně obtížné bývá, když se člověk stane všem známou legendou ještě za svého života.

Praga Piccola je dalším grafickým skvostem z dílny Pavla Růta. Bylo na ni použito tzv. vrapování, technika, díky níž nejsou stránky stejnoměrně oříznuté a díky které připomíná prvorepublikové tituly, jejichž archy si musel čtenář sám rozřezat.

Historie jedné rodiny, jednoho města a jedné továrny z doby konce Rakouska-Uherska a ve slavném dvacetiletí Československé republiky tak, jak ji ve svých zápiscích zachytil libeňský rodák ing. Bertold Neuman a do románové podoby převedl Miloš Urban.

Praga Piccola uvádí čtenáře do prostředí jedné libeňské automobilové továrny na sklonku Rakouska-Uherska a pak ve dvacátých a třicátých letech první republiky. Dostáváme se do rodiny Rudolfa Neumana, poznáváme jeho ženu a dva syny, z nichž starší Rudi oplývá nadáním na všechno a může si vybrat, kým chce být, ale očekává se, že bude nástupcem svého otce, i když jeho to táhne do světa, zatímco na mladšího Bertolda zbylo talentu málo, ale o to víc chce v továrně získat neprotekční místo a vyrábět automobily. Právě Bertold je vypravěčem rodinné ságy. Bratři zpočátku netuší, proč se k nim přistěhoval vzdálený příbuzný Fridrich se svou dcerou Lilianou, a když vyjde nepříjemná pravda a z ní vyplývající povinnost najevo, Rudi se z ní šikovně vyvlékne a nechá se zastoupit mladším bratrem. Bertold si sestřenku vezme za ženu a pokusí se žít s ní smysluplný život, přestože jeho srdce je jinde. Jak pár stoupá na společenském žebříčku a z Libně proniká do lepších kruhů do Prahy, kde tráví volné neděle mezi filmovými herci a režiséry na Barrandovských terasách (příležitost prodat automobil hvězdě stříbrného plátna), zároveň se propadá do hluboké vztahové krize, kterou nezažehná ani narození dcery. Bertold se s rozchodem vyrovná po svém, ale s čím se vyrovnat nemůže, je přechod na armádní výrobu v době, kdy republice začne čím dál víc hrozit Německo. Jeho přání zůstat v Libni vezme za své, když mu židovští přátelé doporučí odejít před Hitlerem do Anglie a on je na poslední chvíli poslechne. Svůj oblíbený automobil, skromnou Pragu Piccolu, si bere s sebou, a spolu s ní tajemný náklad, který se mu podaří v bezpečí dostat až do Londýna. Odtamtud podniká kroky na záchranu své dcery a bývalé ženy, ale milovanou továrnu zachránit nedokáže.

Vladař je nejvýznamnějším Machiavelliho dílem, které napsal již v roce 1513, ale vyšlo až po jeho smrti, roku 1532. Věnováno bylo rodu Medicejských (konkrétně „vznešenému Lorenzovi Medicejskému“). Autorovi šlo především o sjednocení Itálie, o jednotný stát, který by byl spravován moudrým vládcem, jenž by neměl váhat použít jakékoli prostředky, aby zajistil blaho země, a v zájmu této věci bylo Machiavellimu jedno, stane-li se tak formou republiky, nebo autokracie.
Jako vzor vladaře Machiavellimu posloužil neúprosně vládychtivý Cesaro Borgia. Koncepce dvojí morálky – morálky soukromé a morálky moci – vedla k tomu, že byl Machiavelli označen za cynika, jde ale spíše o zlom v pojetí vládnutí: vládce už není služebníkem Božím, je služebníkem státu (termín, který prvně použil právě Machiavelli).

Útlý spis o 26 kapitolách je klíčovým dílem, které obsahuje politické úvahy odhalující a popisující mechanismy fungování moci, a stal se základem děl dalších teoretiků moci. Přestože se Machiavelli věnuje hospodářské stránce vládnutí málo, jeho poučení, že dobrý vládce má zajistit, „aby se nikdo nebál zvelebovati majetek z obavy, že mu bude odňat, nebo si otevřít dílnu ze strachu před daněmi“, není zřejmě „vládci“ doceněno dodnes, patrně na rozdíl od myšlenky, že „lidé jsou tak prostomyslní a tolik se pachtí za tím, co právě potřebují, že kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá“. Celým dílem se pak vine základní myšlenka: totiž že by člověk měl spoléhat pouze na své síly.

Když bylo Andree osm let, posedli ji neznámí démoni a udělali z ní válečného zločince. A teď, o několik desetiletí později, ji znovu volají. Andrea je oficiální zaměstnankyní Diplomatického sboru, tajným agentem všemocných umělých inteligencí známých jako Zdroj a z hloubi duše nenávidí kruté Bettelhiňany, obchodníky se smrtí, kteří profitují na zániku celých civilizací.
V románu Třetí dráp boží dostává záhadnou pozvánku na jejich domovskou planetu Xana, kde platí jediný zákon – ten bettelhinský -, a z vrozené zvědavosti ji přijímá. Hned v orbitálním přístavu ji však přivítá pokus o vraždu a mnohem napínavější drama se poté rozpoutá na palubě kosmického výtahu cestou k povrchu planety.
Andrea zůstane vězet kilometry nad Xanou s podezřívavými Bettelhiňany, jejich absolutně oddanými otroky a mrtvolou, kterou 15 000 let stará zbraň proměnila na louži organické kapaliny. Pokud včas neodhalí vraha, hrozí jí stejně hrůzná smrt. Avšak skutečný důvod jejího příjezdu na Xanu, spolu s ohavnými tajemstvími její temné minulosti, ji může zlikvidovat mnohem důkladněji než Dráp boží.