Max a Izák jsou siamská dvojčata. Když se v roce 1899 narodí, matka se o ně nedokáže postarat, a tak se přičiněním tety ocitnou jako hříčka přírody v místním cirkuse. Zde se poprvé cítí jako plnoprávné lidské bytosti – spřátelí se s ostatními zrůdami, monstry a ztracenými existencemi a zjišťují, že běžní lidé je vnímají jako umělce a jsou ochotni za jejich vystoupení platit. Konečně šťastna, objíždějí dvojčata celou Evropu. Osudový zlom nastane, když se v Helsinkách seznámí s okouzlující, ale naprosto nemorální Iris. Muži tuto femme fatale uctívají a ženy nenávidí. Izák se do Iris rázem osudově zamiluje… Jak se s jejich vztahem vyrovná Max?
Román Na řadě je Max je literárním debutem Leeny Parkkinenové, líčícím s neobyčejnou citlivostí a v barvitých epizodách bizarní zákulisí cirkusového prostředí, problémy dvojčenství i dvojnictví a v neposlední řadě též nespolehlivost jakéhokoliv vyprávění. Autorka za román obdržela v roce 2009 cenu prestižního finského deníku Helsingin Sanomat.
Vydání knihy podpořila nadace FILI – Finnish Literature Exchange.
Opavský historik Martin Čapský se ve své práci, která vědomě navazuje na jeho synteticky pojaté výklady Dějin Slezska, pokouší odhalit mechanismus formování se Slezska jako svébytné země. Jednotlivá slezská knížectví byla sice již od poloviny 14. věku součástí zemí Koruny české, avšak k jejich plnému začlenění došlo až o několik desítek let později. Na rozdíl od Čech a Moravy v nich ale nadále hrály odstředivou úlohu jednotlivá knížata, jež se jen obtížně vzdávala své jedinečnosti. Přesto se však v 15. století rodí nová, slezská identita, v níž se pokouší, politicky a hospodářsky hrát centrální roli Vratislav. Na základě obchodních a mocenských vztahů Čapský rekonstruuje komunikační sítě, jež vratislavští ve svých centralizačních snahách utvářeli a udržovali, a to jak navzdory jednotlivým knížatům, tak v některých případech v úzké spolupráci s nimi. Čapského kniha o zrození země je v mnoha ohledech jedinečná, a to nejen tím, že pojednává o dějinách a zemi, jež je dodnes součástí naší republiky, aniž bychom však její historii vůbec znali.
Vítejte ve světě Davida Sedarise, nejpopulárnějšího amerického humoristy současnosti! Jeho knihy se drží v čele žebříčků bestsellerů, prodalo se jich už bezmála deset milionů a byly přeloženy do pětadvaceti jazyků. Sedaris bývá přirovnáván k Marku Twainovi, Jamesi Thurberovi či Robertu Fulghumovi – a když čteme jeho sbírku laskavých i humorných vyprávění, nazvanou Když vás pohltí plameny, pochopíme rychle proč: od drobných každodenních momentů se autor brilantně dostává k základním lidským věcem. Když autorovi kupříkladu jednou vypnou vodu, napadne ho, že by k uvaření kávy použil vodu z vázy s květinami, a řetězením asociací se dostane z francouzského venkova až ke komicky trapné vzpomínce na nákup drog v jednom karavanu na venkově v Severní Karolíně. Jednotlivé texty knihy tak tematicky přecházejí od bizarních či komických hlavolamů všedního života – třebas od incidentu, při němž autorovi v letadle vypadne z pusy přímo do klína spolucestujícího pastilka na kašel, nebo pokusu ubránit svůj domov před neurotickým zpěvným ptactvem tím, že všechna okna vyplní obaly gramofonových desek – až k nejniternějším lidským pravdám.
Neprávem zapomenutý, mírně surreálný, hororově laděný příběh o jednatřicetiletém Bobbym, který se dívá na svět očima jedenáctiletého chlapce. Bobby přišel o rodiče a ze svého nevlastního otce Špeka má panickou hrůzu. Už poněkolikáté uteče z domova, a tentokrát se mu to podaří. Při automobilové nehodě umírá řidič, kterého Bobby stopnul, a když sám vyvázl jenom se škrábanci, potkal podivného mužíka jménem Summers, velkého přítele zvířátek a všech nebohých tvorů. Bobby se k panu Summeresovi přistěhuje a společně plánují Špekovu vraždu. Ta se ale jim ale ošklivě vymkne z rukou…
Nové, doplněné a rozšířené vydání dnes už nedostupného, i v Německu s úspěchem vydaného průvodce po pražských pověstech a legendách, pomnících a tajemných místech z pera předního pražského výtvarníka a sběratele umění. Kniha je doplněna novým obrazovým doprovodem.
Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.
Během posledních deseti let se Robert Šimůnek, působící v Historickému ústavu AV ČR, vypracoval v předního znalce české aristokracie pozdního středověku. Ústřední téma jeho monografie přestavují nejrůznější podoby sebeprezentace šlechty.
Ta vědoma si svého výsadního společenského postavení, podpořeného stavovským uspořádáním mocenských sil po Lipanech, začala v polovině 15. století nejrůznější cesty, jejichž prostřednictvím chtěla navenek zdůraznit svůj étos, svoji starobylost i svoji jedinečnost. Šlechtické snahy o ovládnutí paměti se promítaly jak do podob nejrůznějších staveb světského i církevního charakteru, tak do konstruování rodových pověstí i vizuálních symbolů v podobě erbů, portrétů či náhrobků.
Autor všechny tyto problémy sleduje jak s důrazem na detail, tak v širokém společenském kontextu druhé poloviny 15. a počátku 16. věku, v němž se zdánlivě jedinečné jevy šlechtické reprezentace ve skutečnosti jeví jako vědomé projevy kolektivně sdílené šlechtické identity a kultury.
Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.
Autorem, kroniky o dobytí Konstantinopole křižáky v průběhu 4. křížové výpravy a zároveň nejstaršího francouzsky psaného historicko-prozaického textu, který přežil do moderních časů, je rytíř a kronikář Geoffroi de Villehardouin. Osobně se účastnil 4. křížové výpravy v letech 1199-1204, která vyvrcholila útokem křesťanských vojsk na hlavní město byzantské říše, jeho dobytím, vydrancováním a následným ustavením Latinského císařství, v němž Villehadouin dosáhl titulu maršála ze Champagne a Rumunska. Kronika, v níž již francoužtina zřetelně převažuje nad latinou, je spolu s kronikou Roberta z Clari nejvýznamnějším svědectvím o 4. křížové výpravě.
Vydání knihy podpořil Francouzský institut v Praze.
Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.
Robert Merle, jeden z nejvýraznějších francouzských spisovatelů druhé poloviny 20. století, tentokrát opouští rodnou Francii a vypráví příběh vědce Sevilly, jenž provádí výzkum v delfináriu na Floridě. Hlavními hrdiny románu jsou však dva delfíni, které Sevilla naučí mluvit. Zajímavý vědecký experiment se ale nečekaně zkomplikuje ve chvíli, kdy se do projektu vloží armáda, která by ráda zneužila inteligenci delfínů k rozpoutání třetí světové války. Díky autorovu nezaměnitelnému stylu patří román Až delfín promluví k těm příběhům, na které budete vzpomínat i po dlouhých letech.
Dějiny křížových výprav z pera německého historika H. E. Mayera představují dnes již klasickou práci věnovanou politických, hospodářským a kulturním dějinám středověkých kruciát. Mayer v ní detailně sleduje zrození myšlenky křížových výprav, ptá se po náboženských a sociálních příčinách jejího prosazení, stejně jako po dopadech, jaké křížové výpravy zanechaly jak na středověkém Západě, tak v nově dobytém světě. Hlavní důraz přitom klade na první dvě křížové výpravy, které dalšímu vývoji udaly základní tón. Na rozdíl od většiny historických prací však stejně velkou pozornost jako vojenským tažením a diplomatickým jednáním, jež dominovaly kruciátám 13. věku v podobě „dobrodružství“ Fridricha II. a Svatého Ludvíka, věnuje i budování křesťanských států na Východě, jejich vzájemnému soupeření, jejich hledání modu vivendi s islámem a v neposlední řadě i jejich nezadržitelnému pádu.
Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.
Světový bestseller pro mladé i dospělé čtenáře.
Mladý australský autor sepsal silný, jímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce. Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující.
Kniha se stala záhy po svém vydání mezinárodním bestselerem. Vyšla poprvé v roce 2006, letos její prodej dosáhl 1 000 000 výtisků po celém světě.
Čtenáři oceňují Zusakovo vypravěčské umění, originální volbu vypravěče, poetický jazyk, zejména se však vyzvedává téma knihy. Druhou světovou válku a holokaust se Zusakovi podařilo originálně a působivě zprostředkovat i těm, kteří tu dobu znají už jen z literatury, filmů či z vyprávění. Líčí ji jednak pohledem vševědoucí a všudypřítomné smrti, jednak slovy dítěte, navíc dítěte žijícího v Německu, v poražené zemi. Zaměřuje se ale spíš na všední život v zázemí, do kterého válka jen pomalu a plíživě proniká.
Podle Zusakových vlastních slov ho k napsání knihy inspirovalo vyprávění jeho matky, která prožila válku v Mnichově a zažila bombardování města, a byla i svědkem scény, která získala důležité místo ve Zlodějce knih: městem prošel průvod Židů pochodujících do koncentračního tábora; jakýsi muž prý jednomu z nich podal kousek chleba a dostal za to pár ran důtkami od vojáka z eskorty. Kolem této scény, spojující laskavost a krutost, dvě krajní polohy lidské povahy, pak vyrostl obsáhlý příběh, který dokáže podmanit.