Můj otec byl zahradníkem. Nyní je zahradou.
Příběh otce, syna a posledního úsvitu – milosrdného a nelítostného zároveň.
„Tato kniha nemá jednoduchý žánr,“ píše Georgi Gospodinov, „musí si ho vynalézt sama. Stejně
jako smrt nemá žánr. Jako život. Jako zahrada. Román elegie, román zahrada, memoár nebo memoromán – copak záleží na botanice smutku? Příběh o odcházejících otcích v odcházejícím světě.
O těch tragických kuřácích, ulpívajících na šnorchlu cigarety, plujících v jiných vodách a na jiných
oblacích. O mém otci, který na svých bedrech nesl tuny minulosti a nikdy je nepřestal vyprávět.“
Není to kniha o smrti, ale o životě, který mizí. A v tom je rozdíl.

Urbex, to je průzkum opuštěných a zchátralých objektů. Nejde
o veřejně přístupná místa, ale naopak o objekty, do kterých se
člověk běžně nepodívá. Napospas ničemu zanechané vily plné
věcí a jídla dávno zemřelých obyvatel. Velké industriální kolosy, požírající samy sebe.
Zámky jako z pohádky Kráska a zvíře.
Prázdné nemocniční chodby s oloupanou omítkou a čpící dezinfekcí. Mechem porostlé hotely, v nichž svůj řád obnovuje příroda. Prokleté domy, v nichž nechce nikdo žít. Minulost všech
těchto budov je často stejně temná jako jejich budoucnost.
Na takováto tajemná místa se teď můžou podívat i čtenáři
z bezpečí svého křesla. Stačí otevřít knihu, nechat z ní promlu
vit fotografie a začíst se do příběhů tzv. moderních ruin – objektů, které se pomalu propadají do zapomnění.

Katastrofy jsou ze své podstaty těžko předvídatelné. Neexistuje žádný historický cyklus, který by nám pomohl předvídat
příští pandemie, zemětřesení, požáry, finanční krize nebo války. Když však katastrofa udeří, měli bychom být připraveni
lépe než Římané, když vybuchl Vesuv, nebo středověcí Italové, když udeřila černá smrt. Koneckonců máme na své straně
vědu. Přesto byla v roce 2020 reakce mnoha vyspělých zemí
na nový virus z Číny špatně zvládnutá. Proč? Proč se jen několik asijských zemí poučilo ze SARS a MERS? Autor tvrdí, že pandemie odhalila hlubší patologie – patologie, které byly patrné
již v našich reakcích na dřívější katastrofy. Kniha čerpá z mnoha
oborů, včetně ekonomie, kliodynamiky a vědy o sítích, a nabízí nejen historii, ale i obecnou teorii katastrof a ukazuje, proč se
naše stále byrokratičtější a složitější systémy s nimi vyrovnávají čím dál hůře.

Praha a Ostrava. V obou velkoměstech dojde k vraždám, které
mají jeden společný znak. Na místě činu vrah zanechává mrtvolu kočky. Týmy vyšetřovatelů z obou měst se proto musí
spojit a společně se vydat na cestu za odhalením sadistického vraha. A brzy se objeví i vhodný podezřelý, jenže něco tu
nesedí…
Unikátní projekt, kdy dochází k autorskému propojení dvou
úspěšných autorů kriminálních románů, Davida Urbana a Vladimíra Zlého.

On se považoval za rebela a ona za vzorňačku. Na prvním rande Václav Kamilu podrobil vědomostnímu testu, který hravě
zvládla. A zvládala i všechno další, co manželství s básníkem,
literárním kritikem, filozofem, matematikem, chartistou, kotelníkem, vězněm a politikem Bendou obnášelo: šest dětí, domovní
prohlídky, návštěvy manžela v kriminálu, revoluční radost i porevoluční tlak a výhrůžky.
Manželé Bendovi nevyvěšovali praporky, chodili do kostela a v době, kdy vrcholila hysterická kampaň proti Chartě 77,
ji Václav Benda podepsal. Bylo mu třicet let a mezi disidenty
ho skoro nikdo neznal. To se ale brzy změnilo. Dvakrát se stal
mluvčím Charty 77, byl jedním ze zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a Státní bezpečnost ho považovala
za jednoho ze svých nejnebezpečnějších protivníků. Potrestali ho tím, že ho poslali na čtyři roky do vězení, kde seděl s dalšími „vonsáky“ Václavem Havlem a Jiřím Dienstbierem.
Kamila s dětmi za ním jezdila na návštěvy, posílala balíčky a dopisy,
ale zároveň bez „generála“ Bendy objevila svoji vlastní sílu.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

Severočeské maloměsto plné zchátralých domů a opuštěných továren je kulisou napínavé městské fantasy pro dospívající čtenáře. Gymnazistku Simonu temná krása těchto staveb fascinuje. Na jedné toulce ulicemi potká Larina, který také rád prolézá staré budovy, třebaže z jiných důvodů. Než se o nich Simona může dozvědět víc, Larina někdo unese a ona se ocitá ve víru nebezpečného dobrodružství. V jeho středu stojí tajemné ovum, čtyři sta let staré stolní hodiny ve tvaru vejce s podivuhodně složitým strojkem. Jde o sběratelskou raritu, jejímž posledním známým vlastníkem byl místní továrník. Ten svým potomkům odkázal záhadné indicie, jak se k ovu dostat. Proč s tím ale dělal takové tajnosti? A co jsou vlastně Larin a jeho nekonvenční kamarádka Alice zač?

Existenciálně laděné vyprávění nás přenese do podkrušnohorského města sužovaného smogem a jedovatými výpary. Beznadějné a vyprázdněné jsou i osudy hlavních hrdinů, barvitých
postav reprezentujících spodní patro společnosti: Číča pracuje
ve fabrice a jediný smysl spatřuje v budování své muskulatury v posilovně, kamioňák Čambáro, vyčerpaný stereotypním
ježděním po evropských dálnicích, Adam hledá naplnění ve
čtení detektivních příběhů. Šárka obsluhuje na baru štamgasty a je vděčná, že nedopadla jako její matka, která si na živobytí vydělávala vlastním tělem. Celá parta se každý pátek schází u Mirouše, sledují fotbal a vzájemně se ujišťuje o marnosti
svého každodenního pachtění. Zavedené stereotypy se pokusí
narušit Jakub, který se nedobrovolně vrátil po studiích v Praze, a především jeho přítel Jonáš. Jámy jsou nejen příběhem
z bohy zapomenuté periferie, ale i podobenstvím o tom, co
pro každého z nás znamená žít naplněný život.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky

Nesmírně inspirativní souputník k dnes již klasickému Alchymistovi přináší nadčasové příběhy plné
rozjímání a návratu k tomu nejpodstatnějšímu.
Jeden z nejvlivnějších autorů našeho věku předkládá soubor příběhů a podobenství, jež zpřístupňují mystérium lidské existence. V knize Maktub (v překladu „to, co je psáno“) Coelho čtenáře zve
na cestu víry, sebereflexe a vnitřní proměny. Jak sám říká, Maktub není knihou rad, nýbrž pobídkou
ke sdílení a výměně zkušeností. Každý z příběhů osvětluje jednu z cest, jež vedou k nazření našeho
života a životů našich bližních po celém světě a přibližují nás k univerzální pravdě o naší kolektivní
i individuální lidskosti.

Ústav Heim Hochland v Bavorsku, rok 1944. Ve vzorové nacistické porodnici panuje mír a klid, aby děti, narozené pro nový řád SS,
a jejich matky mohly pobývat v co nejharmoničtějším prostředí.
Mladičká Francouzka Renée, jež otěhotněla s německým vojákem,
zde nachází útočiště do narození nechtěného dítěte. Zdravotní sestra Helga se tu stará o blaho budoucích matek a novorozenců, je
ale svědkem tragických osudů žen a situací, kdy jsou „nevhodné“
děti jednoduše „eliminovány“. Její skálopevná přesvědčení se začínají drolit. Poláka Marka sem přivezli z Dachau, aby spolu s dalšími vězni pracoval na stavbě nových budov. Spojenci ale postupují
a precizně fungující organizace domova se začíná rozkládat. Z útočiště se stává past.

Autorka napsala působivý román o životě v instituci programu Lebensborn, jenž měl za cíl pod Himmlerovým
patronátem rozvíjet árijskou rasu a produkovat budoucí válečníky.
Jemným, přesným a citlivým jazykem vypráví příběhy, jejichž protagonistům se navzdory odlidštěné mašinérii podařilo zůstat lidmi.

Stal se z něj symbol nezlomné vůle, výjimečných
schopností a naděje na úspěch. Aleš Svoboda se
v listopadu 2022 oficiálně stal astronautem Evropské vesmírné agentury. Předcházelo tomu náročné výběrové řízení, ve kterém Aleš uspěl jako jeden
ze sedmnácti v konkurenci dalších skoro dvaceti tří
tisíc uchazečů z celé Evropy. Již předtím ho kariéra zavedla mezi zhruba 20 stíhačů, kteří nad české
i evropské nebe vzlétají v nadzvukových bojových
letounech JAS-39 Gripen.

Jak obtížné je stát se stíhacím pilotem a jak obtížné
je stát se astronautem? Jak vypadají střety s ruskými piloty nad Baltem? Kolik peněz bere za svou práci pilot Gripenu a jak vypadá jeho běžný pracovní den? Jaké jsou šance na realizaci české vesmírné mise? To jsou jen některé z otázek, které
padly v knižním rozhovoru Aleše Svoboda s novináři Veronikou a Martinem Jonášovými.