Caleb a Camille Fangovi, autoři happeningů
a performancí, zasvětili svůj život umění. Když ale
život umělce spočívá v neustálém posouvání hranic
toho, co lidé běžně považují za normální, těžko se
přitom vychovávají děti. Annie a Buster Fangovi
o tom vědí své. Celý život, co pamatují, účinkovali
v nejrůznějších rodičovských více či méně bláznivých
kouscích, často nedobrovolně. Teď už jsou dospělí,
vinou chaotického dětství se ovšem jen obtížně
vyrovnávají s každodenním životem mimo bizarní
svět otce a matky.

Když se jim vlastní život začíná sypat na hlavu,
nemají jinou možnost, než se vrátit do rodného
hnízda. Tam ale zjistí, že Caleb a Camille plánují
poslední akci – svůj opus magnum, celoživotní
mistrovské dílo. Co si o tom myslí děti, to pro
ně v tomto případě neznamená vůbec nic. Brzy
z toho vznikne konfl iktní situace, v níž se všichni
zúčastnění musí postavit před zásadní rozhodnutí:
je důležitější umění, nebo rodina?

Václav Havel pohledem Michaela Žantovského: už tím je řečeno vše, co nová havlovská biografie přináší. Oba muži spolu dlouhá léta úzce spolupracovali, pojilo je blízké přátelství – a politický (a do značné míry i kulturní) odkaz Václava Havla dodnes Michael Žantovský rozvíjí jakožto diplomat působící na těch nejprestižnějších velvyslaneckých postech (USA, Izrael, Velká Británie).

Jeho kniha však nabídne nejenom autorův pohled „zevnitř“; Žantovský dokáže Havlovo působení vnímat i kriticky, s maximální možnou objektivitou a lidskou i odbornou erudicí. Už prvotní autorův „nástřel“, sestávající ze tří ukázkových kapitol, vzbudil v nakladatelském světě nefalšované nadšení – a dnes jsou práva na šestisetstránkovou publikaci (již autor napsal anglicky a sám si ji coby oceňovaný překladatel přeložil do svého mateřského jazyka) prodána již do deseti jazyků, přičemž další jazykové mutace jsou v jednání.

Ono nadšení ostatně potvrzují první recenze, vycházející ještě před podzimním vydáním knihy – mluví se v nich mj. o „živé, podrobné a zasvěcené biografii… působivé, citlivé kronice, úspěšně postihující spletité osudy velké postavy 20. století“ (Publishers Weekly) či o „impozantním životopise velkého muže uprostřed dějin těžce zkoušeného národa“ (Kirkus Review).

Jak napovídá samotný název, kniha Jak déle žít a cítit se lépe nám radí, jak prožít zdravý a dlouhý život. Zabývá se hlavně výživou, v prvé řadě pak vitaminy, z nichž nejdůležitější je vitamin C. Rozebírá působení vitaminů v lidském těle a jejich účinky proti různým nemocem, od nachlazení přes psychické poruchy až třeba po rakovinu či onemocnění srdce. Kniha se hned po svém vydání stala v USA bestselerem. Jedná se dosud o základní práci v oboru, který autor nazývá „ortomolekulární medicína“, což je léčba a prevence nemocí pomocí užívání optimálních dávek vitaminů a dalších látek, které jsou normálně přítomné v lidském těle. Autor knihy, Linus Pauling, je držitelem dvou Nobelových cen.

Americký kvantový chemik a biochemik, podle mnohých nejvýznamnější chemik dvacátého století. Jako jeden z prvních aplikoval kvantovou mechaniku v chemii; za svou práci týkající se podstaty chemické vazby obdržel v roce 1954 Nobelovu cenu za chemii. Patřil též k zakladatelům molekulární biologie, podílel se na objevování prostorové stavby bílkovin a významně přispěl i do řady dalších vědních oborů, například anesteziologie, metalurgie či psychologie. Po druhé světové válce se zabýval následky nadzemních testů jaderných zbraní a za svou kampaň proti těmto testům získal v roce 1962 Nobelovu cenu míru. V pozdějším věku začal propagovat pravidelné užívání velkých dávek vitamínu C; věřil, že jde o nejlepší prevenci proti mnoha chorobám včetně rakoviny. Paulingovu osobnost i dílo snad nejlépe vystihuje jeho charakteristický výrok: „Nejlepší cesta, jak mít dobrý nápad, je mít hodně nápadů.“

Institut pokročilých studií, Princeton, 1980. Ředitel pověří mladou dokumentaristku Annu Rothovou, aby získala archiv Kurta Gödela, nejuzavřenějšího a nejuhrančivějšího matematika 20. století. Anna se proto musí spřátelit s ovdovělou Adélou Gödelovou, známou fúrii, která archiv, vědecky neobyčejně cenný, odmítá vydat; zřejmě proto, aby si vyřídila staré účty s princetonskou vědeckou komunitou. Hned při prvním setkání Adéla Anniny úmysly prohlédne. Proti očekávání ji nevyhodí, ale určí pravidla hry. Stará paní ví, že brzy zemře, a potřebuje vyprávět příběh, který nikdo nechtěl slyšet. Od zářivé Vídně třicátých let po poválečný Princeton, od anšlusu po maccarthismus, od konce pozitivistických ideálů po nástup nukleárních zbraní tak Anna objevuje životní dráhu génia, který neuměl žít, a ženy, která uměla jen milovat.

Spisovatelka Yannick Grannecová je původním povoláním grafička a ilustrátorka. Po maturitě na gymnáziu s přírodovědným zaměřením a uměleckém studiu absolvovala vysokou školu École nationale supérieure de création industrielle, kde v roce 1994 získala diplom průmyslové designérky. Velmi se zajímá o matematiku a poté, co napsala několik knížek pro děti, vydala v roce 2012 svůj první román Bohyně malých vítězství. Dnes žije v Saint-Paul de Vence a věnuje se psaní.

Otevřené dílo poprvé vyšlo v roce 1962 a vyvolalo bouřlivý ohlas v Itálii i v zahraničí. Šokovalo především svým přístupem: Umberto Eco zde poukazuje na některé paralely mezi určitými tendencemi v soudobém umění a postupy moderních vědních oborů, rozlišuje také dvojí pojetí uměleckého díla: první pojetí představuje naprogramovanou konstrukci, předurčující jedinou možnou organizaci významů, kdežto pojetí druhé, koncepce „otevřeného díla“, k níž směřuje právě moderní umění, počítá se svobodnou aktivitou čtenáře, který na vytváření konkrétní podoby uměleckého díla participuje.

Snad žádné dílo science fiction dvacátého století neovlivnilo představivost tak obrovského množství čtenářů jako epický popis budoucnosti, který ve svých povídkách a románech po mnoho let předkládal Isaac Asimov.

Jako mimořádný hold jeho dílu přijalo sedmnáct významných spisovatelů výzvu ponořit se do jeho rozsáhlého díla a vytvořit nové vzrušující povídky nejslavnějšího science fiction vesmíru dvacátého století. Povídka Badatel Orsona Scotta Carda vrhá nové světlo na vznik Druhé Nadace a na cesty, jimiž se lidské srdce ubírá v jakékoli budoucnosti. V rozpustilé povídce George Aleca Effingera Maureen Birnbaumová po setmění je klasická Asimovova povídka Příchod noci převyprávěna z jiného, výrazně odlišného úhlu. A s velice komickými důsledky. Mistři science fiction Poul Anderson, Hal Clement a Harry Harrison věnují své povídky Asimovovým třem zákonům robotiky, zatímco spisovatel detektivek Edward Wellen a Edward D. Hoch pokračují ve fantastických dobrodružstvích Černých vdovců a Wendella Urtha. Jako další přispěli do této knihy autoři zvučných jmen jako Robert Silverberg, Frederik Pohl, Harry Turtledove, Mike Resnick či Connie Willisová.

Asimovova ohromující vize galaktické budoucnosti lidstva přiváděla v úžas miliony čtenářů na celém světě. Od povídek z blízké budoucnosti, přes povídky o téměř lidských, pozitronických robotech, až k rozsáhlé sáze o Galaktické Říši a Nadaci. A nyní skupina spřízněných spisovatelů využívá příležitost probádat toto úžasné dílo z vlastního úhlu pohledu.

Obsahuje poděkování a vzpomínky přátel, rodiny a kolegů spisovatelů na život a dílo Isaaca Asimova.

Průkopník německého grafického románu
a jeden z nejlepších současných německých
komiksových autorů Reinhard Kleist vypráví
pravdivý příběh polského Žida, boxera Hercka
Hafta, který přežil koncentrační tábor a v USA
pak zahájil profesionální kariéru.
Mladinký Hercko začal svou boxerskou
kariéru z donucení – strážci v koncentráku ho
pro zábavu nutili boxovat se spoluvězni. Herztko
věděl, že dokud bude vyhrávat, zůstane naživu.
Když pak po dramatickém útěku z pochodu
smrti odjel do Ameriky, pokračoval v tom, co se
naučil v lágru. Doufal, že se jako slavný boxer
dostane na titulní stránky novin po celém světě
a jeho milá, kterou ztratil někde v Polsku a o níž
neměl žádné zprávy, se o něm dozví a přihlásí
se k němu.
Kleista k nakreslení komiksu
inspirovala fascinující kniha Jednou budu
všechno vyprávět, v níž Haftův syn Alan vylíčil
osudy svého otce.

Vydání knihy podpořil Goethe Institut.

Existence původních plánů pro
historické vesnické stavby – tedy
projektů pro lidovou architekturu –
byla donedávna prakticky neznámá.
Pro zájemce o studium historické
architektury jsou tyto plány jistě
překvapivým pramenem poznání jako
pozoruhodně úsporné grafické podklady pro vytvoření často náročných a kvalitních
staveb, a také jako působivá a půvabná výtvarná díla. Studium těchto plánů a jejich
doprovodných spisů výrazně obohacuje naše vědomosti o historických stavbách tohoto
druhu, a to i proto, že zachycuje velmi důležité, přelomové etapy jejich vývoje – přechod
z dřevěného na zděné provedení na počátku 19. století a proměnu vytápěcího systému
v polovině tohoto věku.
Zajímavá pro srovnání s nedávnou a současnou etapou přestavby našeho venkova je
i skutečnost, jak tradiční vesnická tvorba přestála velké proměny v 19. století vlastně bez
zásadní ztráty kontextu ve svém typologickém i hmotovém řešení. Pro naše porozumění
těmto stavbám jsou tyto stavební plány důležité i proto, že zachycují zobrazené objekty
v jejich nenarušené „původní“ podobě, tedy nikoli znejasněné mladšími úpravami jako
na skutečných stavbách. Tím se současně stávají cenným pramenem pro citlivé opravy
a rekonstrukce venkovských staveb a možná i inspirací pro stavby nové.
Knihu tvoří regionálně roztříděný katalog více než dvou set původních stavebních
plánů – projektů pro lidové stavby z konce 18. a průběhu 19. století. Tento atraktivní
a objevný, dosud prakticky neznámý materiál se zasvěcenými průvodními texty
poskytuje mimořádnou možnost lépe porozumět těmto stavbám všem zájemcům
a uživatelům – milovníkům historické architektury a zejména majitelům rekreačních
chalup.

Coco se se svou matkou Elisabeth vídá jen sporadicky.
Jednoho dne se náhodou potkají na ulici, kde matka
dceři mezi řečí oznámí, že umírá. Coco cítí povinnost
se o ni postarat a nastěhuje se k ní. I když nerada,
snáší Elisabeth dceřinu přítomnost, protože ví, že
se od matek očekává pochopení a trpělivost.
Esther
Gerritsenová k Žízni říká: „Občas se do něčeho
pustíte, i když víte, že byste to neměli dělat. Bývají to
nebezpečné věci, ale ty jediné důležité. Může to být
muž, kterého nesmíte políbit, protože víte, že budete
chtít víc. Může to být pití, se kterým byste neměli
začínat. Nebo touha jít si lehnout a strach, že už nikdy
nevstanete. A přece to uděláte. Pijete, líbáte, jdete si
lehnout. Pomůžete své umírající matce, abyste se cítili
jako lepší člověk, i když víte, že to nebude stačit.“

Vydání knihy podpořil Nizozemský literární fond.
Vydání knihy podpořilo Velvyslanectví Nizozemského království v Praze.

„Namaluj mi beránka.“ Touto větou osloví malý
kudrnatý chlapec s šálou zkroušeného pilota,
který havaroval v saharské poušti. Odkud se hoch
vzal? Přiletěl opravdu se spřežením husí z daleké
planety? Nebo je Malý princ jen výplodem
pilotovy fantazie?
Procítěný snový příběh, který podněcuje
jak dětskou fantazii, tak filozofické sklony
dospělých, lze číst jako pohádku, alegorii
i symbolický existenciální román. Malý princ
vychází jako vždy s autorovými ilustracemi,
poprvé však v bilingvním česko-francouzském
vydání.