Existenciální próza, jejímž leitmotivem je neschopnost člověka bez bezpečného zázemí v dětství vstoupit do přirozených vztahů se světem. Tato nedostatečnost se v průběhu textu nenápadně převrací v pocit vyvolenosti vyvrženého a v pohrdání „tou druhou stranou života“. Postavu sledujeme do chvíle, kdy absolutně rezignuje na socializaci. Vyjít z izolace je pro hrdinu, spisovatele Pak Pugila, totiž nebezpečné a žádá si dodržování obecných zvyklostí, ať už v běžném provozu, nebo v partnerském vztahu, který si hrdina vykládá jako absolutní, s majetnickými nároky. Vidíme zde, jak se původně nevědomý obranný mechanismus kohosi „jiného“ nakonec stane jedinou možností přežití, a poměrně zřetelně se tu odkrývá proces odcizování se v Koreji doby překotné modernizace. Ne náhodou je děj zasazený do 70. let 20. století, do období vojenského režimu prezidenta Pak Čonghuiho, režimu nesvobody a společenských otřesů.<
>
I Sungu (nar. 1959, Čanghung, provincie Jižní Čolla) dnes patří mezi uznávané jihokorejské prozaiky, někteří světoví spisovatelé o něm dokonce mluví v souvislosti s možnou Nobelovou cenou za literaturu. Vystudoval teologii a učí kreativní psaní na univerzitě Čoson. Je považován za jednoho z nejnadanějších autorů generace 90. let, jeho specialitou jsou filosoficko-náboženská témata. Oceňován je doma i v asijském kontextu, z jeho děl je nejpřekládanější právě román Ta druhá strana života (korejsky 1993), která se dočkala vydání v němčině, angličtině a francouzštině.
Vydání knihy podpořil Ústav pro překlad korejské literatury LTI Korea.
Prozrazovat cokoli z románů Toma Robbinse je vůči čtenáři nefér. Je možné prozradit jen to, čím se jen trochu liší od těch předchozích. Tento autorův předposlední román z roku 1994 je vyprávěný nezvykle v druhé osobě, hlavní postavou je opět žena – tentokrát burzovní makléřka, která zažije krach, a kniha je záznamem následujícího víkendu, jenž by měl být v hrůzném očekávání nejisté budoucnosti pro ženu peklem: všechno je ovšem jinak a v románu Toma Robbinse ji čeká gejzír bláznivých situací a osudových setkání. Ani v tomto románu nezapomíná autor na rozvíjení šílené filosofické teorie, která se tentokrát točí hodně kolem žab.
Někde zvoní telefon (2010) sleduje osudy čtyř mladých hrdinů během pohnuté doby politických nepokojů v Korejské republice na přelomu 80. a 90. let 20. století. Hlavní postavu románu, někdejší studentku literatury Čong Jun, vrhne zpět do víru vzpomínek na její vysokoškolská léta v Soulu nenadálý telefonát od bývalého přítele. Prostřednictvím návratu do doby jejího mládí Čong Jun znovu prožívá euforickou lásku i bolestné ztráty, které jsou neoddělitelně propletené s tragickými událostmi na pozadí tehdejšího autoritativního režimu. Do osudů čtyř mladých lidí zasáhne znepokojivá atmosféra frustrace z politického vývoje v zemi, provázená neustálými studentskými demonstracemi, protesty vůči potírání protivládních hnutí a pátráním po nezvěstných kamarádech. Kniha prozkoumává otázky, zda lze najít v životě s milovaným člověkem útočiště před nejistotou a samotou a nakolik se naše celoživotní směřování formuje v době dospívání.
Sin Kjongsuk (1963) je jednou z čelních představitelek soudobé korejské literatury. Narodila se v malé vísce v provincii severní Čolla na jihozápadě Korejského poloostrova, kde vyrůstala se svými pěti sourozenci. Z rodného domu se brzy přestěhovala do Soulu a vystudovala zde Soulský umělecký institut. Za prvotinu Zimní pohádka (Kjoul uhwa), kterou vydala hned po dokončení školy ve svých dvaadvaceti letech, získala v roce 1985 cenu Munye Joongang, významné domácí ocenění pro začínající autory. Obrovský úspěch zaznamenal román z roku 2009, Modlitba za matku (Ommarul putchakhe), jehož práva k publikaci byla prodána do více než 20 zemí (vyšel také v roce 2013 v českém překladu anglické verze v Knižním klubu). Román se zařadil mezi největší celosvětové bestsellery, katapultoval Sin Kjongsuk mezi nejpopulárnější soudobé korejské spisovatele a zároveň jí přinesl, jakožto první korejské autorce (a zároveň první ženě), cenu Man Asian Literary Prize. Někde zvoní telefon (Odisonga narul čchannun čonhwaberi ulligo) je autorčiným románem z roku 2010.
Vydání knihy podpořil Ústav pro překlad korejské literatury LTI Korea.
Vstupte do lesa, jenž dokáže zhmotnit postavy z vašich snů, ale i z drsné, dávno zapomenuté minulosti. Do lesa, který je tím větší, čím hlouběji se do něho ponoříte, a z něhož nemusí být návratu…
Když se Steven Huxley po válce vrátí do rodného domu na okraji zdánlivě nevelkého lesa uprostřed anglického venkova, zjišťuje, že už nic nebude jako dřív. Otec, který se snažil neprostupný hvozd zkoumat a často do něj odcházel na několikatýdenní výpravy, za podivných okolností zemřel. A bratr Christian, druh z dětských her, jako by jeho posedlost zdědil.
Kdo jsou tajemné postavy, které z lesa vystupují, a jsou vůbec z masa a kostí, nebo spíše z hlíny a větví? Čím víc se les brání Stephena pustit dovnitř, tím víc ho svými tajemstvími přitahuje. Osudově.
Jeden z nejpodmanivějších, nejoriginálnějších románů britské fantastické literatury se po více než dvaceti letech vrací v revidovaném, nově ilustrovaném vydání doplněn předmluvou Neila Gaimana.
„Jedna z nejzvláštnějších, nejpůvabnějších, nejsugestivnějších fantasy, jakou jsem kdy četl.“
– Keith Roberts
„Příběh, který můžete číst opakovaně a vždy se stejným potěšením.“
– Michael Moorcock
„Nesmírně poutavý a chytrý román.“
– Brian W. Aldiss
Les mytág (Mythago Wood) byla nejprve fantasy novela britského spisovatele Roberta Holdstocka, publikovaná v britském Magazínu Fantasy&Sci-fi roku 1981. V roce 1984 pak vyšel ve Velké Británii stejnojmenný rozšířený román. Děj románu Les mytág se odehrává v Herefordshiru v Anglii v letech 1946–1948 a sleduje osudy Stevena Huxleyho (a částečně jeho bratra Christiana) při objevování tajemného Ryhopského lesa, v němž se zhmotňují podvědomé lidské představy o starých legendách. Kniha získala cenu World Fantasy Award za nejlepší román roku 1985.
Les mytág je pozoruhodná kniha, jejíž autor komponuje realitu s legendami, a to jak se starými, tak s vymyšlenými. Má výraznou atmosféru a čtenáři utkví v paměti rovněž ukázkou archaických zvyků a jazyků, jež používají mytága (mytágo = mytické imago).
Jmenuji se Kvothe. Unášel jsem spícím mohylovým králům ukradené princezny. Spálil jsem město Trebon. Strávil jsem noc s Felurian a odešel živý a při smyslech. Byl jsem vyloučen z Univerzity ve věku mladším, než na ni lidé obvykle vstupují. Mluvil jsem s bohy, miloval ženy a skládal písně, při kterých minstrelové vzlykali. Možná jste o mně slyšeli.
Tak začíná Kvothův příběh – od jeho dětství strávené ve skupině potulných herců, přes léta prožitá jako polodivoký sirotek na ulicích zločinem prolezlého města až po drzý a nepřehlédnutelný vstup do obtížného a nebezpečného studia magie na slavné Univerzitě. Na samém počátku však Kvotha potkáváme již jako zkušeného mága, zručného zloděje, suverénního muzikanta a neblaze proslulého vraha. Ale ve Jménu větru se toho o něm skrývá mnohem víc, vždyť jde o pravdivé zobrazení událostí skrývajících se za legendou o Kvothovi Královrahovi.
Kvothe opouští Univerzitu a vydává se do vzdáleného Vintasu, kde se
velmi rychle zaplétá do spletitých sítí místní dvorské politiky. Ve snaze
zavděčit se mocnému šlechtici odkrývá pokus o vraždu, dostává se do
sporu s nebezpečným arkanikem a na stopě skupině žoldnéřů vyjíždí
do divočiny, aby zjistil, kdo přepadává poutníky na Králově cestě. Při
tom všem samozřejmě nezapomíná ani na hledání odpovědí, jež by mu
umožnily pomstít vraždu svých rodičů.
Světem se přehnala smrtící pandemie. Skoro miliarda lidí zemřela – a ti, které atlantský mor nezabil, procházejí přeměnou na genetické úrovni. Někteří se překotně vyvíjejí, ostatní degenerují.
Vyspělé státy nabízejí zázračný lék jménem orchidea, ten však jen zmírňuje příznaky choroby. Immariové naopak přicházejí s vizí světa obývaného geneticky nadřazenými přeživšími – novým lidským druhem připraveným naplnit svůj osud. Nelítostná válka, která nejspíš smete současného člověka z povrchu zemského, se blíží.
Poslední naděje na záchranu lidstva spočívá v nalezení skutečného léku na atlantský mor. Doktorka Kate Warnerová k němu hledá klíč v dávné minulosti, v době, kdy se lidský genom měnil do současné podoby. A objevuje pravdu, která je více než šokující…
Novomanželé Ellen a Vazoun se stěhují ze Seattlu do New Yorku, kde se chce Ellen prosadit jako malířka. Jedou tam v pečené krůtě, již vyrobil ženich nevěstě jako svatební dar bez jakýchkoli uměleckých ambicí. Nebyl by to Tom Robbins, aby to nedopadlo přesně naopak. Ellen dělá obyčejnou servírku v baru vedeném Arabem a Židem, stojícím přímo proti budově OSN, zato krůtu koupí Muzeum moderního umění a Vazoun se stane přes noc slavným umělcem. V románu vystupují navíc oživlé věci: Malovaný kolík, Lastura, Lžička, Špinavá ponožka a Guláš v konzervě, které za svými majiteli do New Yorku putují. Fantazie, hravost, inteligentní humor, jazyková vynalézavost a vypravěčské nadání jsou očekávanými atributy čtivého románu, jenž bývá označován za Robbinsův nejlepší.
MUDr. Miloš Kadlec (1950) je profesí lékař, ale v civilním životě také táta a dědeček. Pohádky z lesa původně vyprávěl své dcerce a jejím kamarádům v létě na chatě, o řadu let později je rádi poslouchali jeho vnuci.
Klouzek, bedla, hadovka, hořčák, hříbek, helmovka… Všechny vymyslel a vytvořil Houbový mužíček. Nevěříte? V knížce se to dozvíte. Čtěte, nebo ještě lépe, ať vám krátké příběhy přečtou rodiče. Jsou úsměvné a vlídné, pohladí před spaním, rozveselí i za deštivého dne.
A potom v lese choďte tiše a mějte oči dokořán – možná potkáte Šišáka, zahlédnete Pařezníka, anebo dostanete pusu od Jahodové panenky.
Dějiny královského města Kolína nad Labem je dosud jedinou syntézou dějin města Kolína a dosud nenalezla náhradu v novém zpracování. I pro dnešního badatele a čtenáře je potřebným zdrojem poučení. Autor Vávra (1838 až 1912) čerpal i z pramenů dnes ztracených nebo nezvěstných. A tak i přesto, že poslední vydání vyšlo již více než před 100 lety, zůstává toto dílo v řadě ohledů základní pomůckou, po které musí zájemce o kolínskou historii sáhnout. První díl popisuje období do roku 1816. Druhý díl popisuje období od roku 1816 až do roku 1886.
Vydání knihy podpořilo město Kolín.