Pět žen, pět různých příběhů – a středobodem jejich osudů je malá kavárna v centru Kábulu. Provozuje ji přátelská a veselá Američanka Sunny, která v Afghánistánu nalezne nový domov. Navazuje nová přátelství a snaží se porozumět lidem, jejichž jazyk, prostředí i zvyky jsou většině Zápaďanů neznámé. Postupně si díky svému laskavému srdci a své pohostinnosti získává respekt také u místních obyvatel. Stále si však není ochotna připustit, že země, která je její duši tak blízká, se dokáže tak nevybíravým způsobem chovat k ženám. Snad i proto pomáhá mladé afghánské dívce, kterou tíží tajemství, jež by mohlo obrátit životy všech vzhůru nohama.
Deborah Rodriguezová přináší ve svém debutu jiný obraz Kábulu a jeho obyvatel, než jaký známe z televizních zpráv. Je to příběh o běžném životě běžných lidí, o nezištném přátelství a velké lásce, kterou máme často přímo pod nosem, aniž bychom si to uvědomovali.

Autobiografický román starší
sestry dvou slavných bratrů – Isaaca
Bashevise a Israela Joshuy Singerových –
vyšla poprvé v jidiš v roce 1936, později
byla autorčiným synem přeložena do
angličtiny. Je to patrně jediný román, který
dává čtenářům nahlédnout do života ženy
vyrůstající v ortodoxní židovské rodině v Polsku na
počátku dvacátého století, kdy svět tradičního
štetlu zvolna ustupoval modernímu životu.
Stejně jako její bratři i Esther popisuje svět
zalidněný rabíny a studenty ješivy, gangstery
i socialistickými rebely, pouličními prodavači
a švadlenkami. Ale především – a v tom se
Singerová od svých bratrů liší – vyjadřuje ve
své próze hořkou frustraci hrdinky, jíž je jako
pouhé dívce zapovězeno vzdělání, je jen lepší
služkou v domácnosti svých rodičů a nakonec
ji čeká smutné „vysvobození“ v podobě
dohodnutého sňatku.

Hluboko pod Univerzitou existuje temné místo, o němž ví jen málokdo. Jde o zborcené bludiště dávných chodeb, průchodů a dávno opuštěných místností. V rozlehlé spleti tunelů zvané Podvěcí se skrývá křehká dívka, schoulená v samotném srdci tohoto zapomenutého místa. Jmenuje se Auri a sama je plná tajemství. Hudba ticha je letmý, hořkosladký pohled do jejího života, do jejího malého, ale poutavého dobrodružství, příběh současně radostný i ponurý, nabízející čtenáři příležitost spatřit svět jejíma očima. A dozvědět se skutečnosti, o nichž ví pouze Auri…
V této knize nás Patrick Rothfuss zavede do světa jedné z nejzajímavějších postav úspěšné Kroniky královraha. V Hudbě ticha zazní tajemství a záhady tragického příběhu zlomené dívky, která se pokouší přežít v rozbitém světě.

V úchvatném románu o přátelství, vině a pomatení
mysli předkládá Ben Dolnick příběh dvou dlouho
nerozlučných přátel a tíživého tajemství, které
jejich pouto přetrhne a vyšle je na netušeně temnou
pouť. Od „incidentu“ uplynulo deset let a Adam již
dávno usoudil, že bez druhdy nejlepšího kamaráda
Thomase je mu lépe.
Živí se doučováním, spí s matkou
svého žáka, osamělé večery tráví tím, že si prohlíží
facebookový profi l své expřítelkyně, a předstírá, že
současné přežívání bez hlubšího smyslu je pouze
dočasné a do budoucna má velké plány. Když však
obdrží e-mail od Thomasovy matky, jež ho úpěnlivě
prosí o pomoc, najednou je znovu vtažen zpět do světa
starého přítele, do minulosti, kterou se tak zoufale
snažil vytěsnit z mysli…
Vydává se na nesmírně
zvláštní, fascinující cestu, lemovanou duchovním
smířením, hledáním a útěkem, touhou a vykoupením.

Hranice pravdy stojí na pomezí mezi historií a fikcí. Autor v ní pojednává o dramatickém Husově procesu v Kostnici v letech 1414-1415. Její sepsání bylo podmíněno dobovou společenskou situací, kdy na své hranice pravdy dobrovolně vstoupili studenti Jan Palach a Jan Zajíc, které v dubnu téhož roku následoval jihlavský nástrojař Evžen Plocek. Šmahel svoji primárně historickou studii, založenou na dobových pramenech, jež z Husova zápasu činí příběh plný zvratů, osobního nepřátelství i boje za pravdu, zároveň pojímal jako mentonto pro současníky, jako poučení z minulosti pro přítomnost a budoucnost. Hranice pravdy je psána formou jakési reportáže, v níž Jan Hus vystupuje jako hrdina, jenž nepodlehl tlakům kostnických otců a jenž svoji pravdu hájit na kacířeské hranici. Knihu doprovázejí Husovy listy z Kostnice v úpravě Bohumil Ryby (1900-1980).

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Ledový drak byl stvoření opředené legendami a vzbuzující strach. Žádný člověk totiž ledového draka nikdy nezkrotil. Když přeletěl přes oblohu, zůstala po něm jen strašlivá zima a zmrzlá země. Ale Adara se ho nebála. Adara totiž byla zimní dítě, narodila se za nejkrutějšího mrazu, jaký kdo pamatoval. Už si nevzpomínala, kdy ledového draka spatřila poprvé. Připadalo jí, že byl součástí jejího života odjakživa, že ji zdálky pozoroval, jak si hraje na studeném sněhu, když už ostatní děti dávno utekly do tepla. Když jí byly čtyři roky, poprvé se ho dotkla, a v pěti letech se poprvé proletěla na jeho širokém, chladivém hřbetě. Později, když jí bylo sedm, jednoho klidného letního dne přiletěli ze severu ohniví draci a napadli poklidnou farmu, jež byla Adařiným domovem. A jedině zimní dítě – a ledový drak, který Adaru miloval – dokázali zachránit svět před úplným zničením. Na příběhy Ledového draka, které mu vyprávěla chůva, vzpomíná i Jon Sníh při hlídce na Zdi v Písni ledu a ohně.

Ledový drak George R. R. Martina, jednoho z nejrespektovanějších autorů fantasy literatury, doplněný ilustracemi Luise Royo, je nezapomenutelným příběhem o odvaze, lásce a oběti.

John Bok je napůl Angličan, který si ušil jeden vatovaný kabát na demonstrace, byl dvakrát odvezen na psychiatrii a třikrát se pokusil o sebevraždu. Má tři nemanželské syny, dvě dcery, prožil vášnivou lásku se ženou, která ho při křtu držela na rukou, a za totality byl neustále jednou nohou v kriminále. Během sametové revoluce dělal Václavu Havlovi neplaceného ochránce a po ní vydělal největší peníze na záchodcích nočního klubu Radost. V knižním rozhovoru se spisovatelem Janem Novákem vypráví bez zábran i servítků o svém životě „socialistického beatnika“, který proběhl mimo veškeré kategorie českého chování.

Jan Novák (1953) je přední český spisovatel, překladatel a dokumentarista. V roce 1969 emigroval s rodiči přes Rakousko do USA, žil v Chicagu, nyní je doma opět v Čechách. Jeho román Zatím dobrý (2004, Paseka, Argo 2011) byl v rámci ceny Magnesia Litera vyhlášen Knihou roku 2005.

John Bok (1945) se narodil do česko-britské rodiny (jeho otec byl válečným letcem, matka Angličanka). Podepsal Chartu 77, byl perzekuován policií, po roce 1989 pracoval v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie a ve FBIS. Je zakladatelem Spolku Šalamoun, který se angažuje v kontroverzních soudních kauzách, a několikrát byl nominován na funkci veřejného ochránce práv.

Tři horory, čtyři fantasy a pět science fiction – výběr toho nejlepšího, co Akademie SF, F a H ocenila za svou dvacetiletou historii. Uvedená díla zdařile dokládají šíři záběru české a slovenské fantastiky posledních dvou dekád. Od rozpustilosti a neuctivého zacházení s klasiky, přes jejich poučené následování až po hledání a tvorbu vlastního světa. Jedná se o texty, které vám utkví v paměti na dlouhou dobu, možná i navždy. Právě proto jsme antologii připravenou tahounem Akademie (a prezidentem Československého fandomu) Zdeňkem Rampasem pojmenovali 12 nesmrtelných.

Obsah:
Horory
Jiří Pavlovský & Marek Dobeš: Je dobré být mrtvý

Martin Kolář: Kousek Leslie Wildové

Jan Poláček: Hnízdečko

Fantasy
Alexandra Pavelková: Jantarová kapka
Jiří Pavlovský: Conan maniodepresivní
Juraj Červenák: Turkobijce

Lenona Štiblaríková: Bratislavská bludička

Science fiction
Jaroslav Mostecký: Čtrnáctý rok na guláši
Martin Koutný: Žena v zimní zahradě

Jana Rečková: Annin čas
František Novotný: Útok na oceán
Vilma Kadlečková: Lunapark Luna

Doslov a dodatky
Zdeněk Rampas: Dvacet let s Akademií

Foucaultovo kyvadlo, obvykle vnímané
jako symbol rozumového poznání,
se v Ecově románu stává hrůzným
nástrojem, který nelítostně ukončí to,
co mělo být pouhým žertem. Obsáhlý
román, jehož deset oddílů nese názvy
kabalistických sefir, je napínavým
příběhem odhalování rozsáhlého spiknutí,
osnovaného po dvě tisíciletí nejrůznějšími
tajnými společnostmi.
Údajný „Plán“,
vzniklý z rozmaru hrstky přátel, začne
žít vlastním životem a své tvůrce vhání
do dramatických situací od Itálie až
po Brazílii. Vedle strhujícího příběhu
nabízí kniha zasvěcený pohled na různé
esoterické proudy v evropském myšlení.

Deset povídek, deset přesných popisů deseti situací, deset prožitků, které se buď odehrávají přímo uprostřed magických 90. let, nebo se skrz špinavé sklo přítomnosti ohlížejí zpět na magická léta osmdesátá… Co mají tyto prózy společné, je stručný, nepatetický styl a vyhraněný smysl pro pointu. Ačkoli se autor tematicky pohybuje v naší nejtěsnější současnosti, cosi v jeho textech stále jako by připomínalo literaturu undergroundu – snad je to výrazné outsiderovství vypravěče a jemu podobných hrdinů. Barmanka, feťáci, bezdomovec, restituent zavazujícího majetku, ukrajinský gastarbeiter a další Haklovy postavičky jsou lidé snažící se uprostřed stále bublající vyvřeliny naší nové doby (většinou neúspěšně) zachovat si vnitřní nezávislost, najít si oblast, kde by dokázala přežít jejich potřeba svobody a pozitivních vztahů. Haklovy povídky patří k tomu nejlepšímu, co v poslední době česká próza přinesla.