Mamlas z maloměsta patří k té méně známé tvůrčí linii autora, který se proslavil svými jedinečnými, mnohokrát zfilmovanými sci-fi příběhy. Je to naturalistický pohled na nižší střední třídu americké společnosti poválečných let a její chování. „Malí“ lidé z rodin, které zásobovaly armádu mladými muži, často z války žili, neboť pracovali pro stát a stát je platil. Po válce však tuto jistotu ztratili a často se ocitli na holičkách, tak jako neslavný hrdina tohoto příběhu Roger Lind. Roger měl však štěstí: za peníze od tchyně si zařídil prodejnu a opravnu televizorů, rodina se jakž takž vzmohla a Rogerova žena Virginia se rozhodla dát syna Grega do lepší školy. Tam Roger potká Liz Bonnerovou, ženu šikovného obchodníka Chika, představitele té lépe situované střední třídy. Když Liz zatouží po Rogerovi a Chic se zakouká do jeho kšeftu s televizory, na rozpad rodiny a ztrátu hodnot a iluzí je zaděláno až sadisticky.

Memoáry chlupatého stvoření neznámého původu, toulavého psiska, které jednoho dne našla autorova manželka opuštěné na pokraji jedné vesnice v Provenci, jsou plné pozoruhodných postřehů o lidském životě viděném z perspektivy sahající člověku asi po kolena, osvěžených humorem, kterému se sice říká anglický, ale k českému má opravdu blízko. Skutečným „autorem“ je totiž pes, a člověk se z té psí filozofie o sobě ledacos dozví.

„Dokumentární“ thriller nominovaný na Man Booker Prize a přeložený do více než dvanácti jazyků se tváří jako soubor „nalezených“ listin pojednávajících o vyvraždění jedné rodiny na skotském venkově v roce 1869 a následném soudu, který zkoumá, zda byl pachatel při spáchání činu příčetný, anebo se propadl do šílenství. Napínavé líčení je navíc vynikajícím pokusem rozlišit tyto dva stavy lidské mysli a také historickým esejem o tom, jak se v kriminalistice začaly uplatňovat poznatky psychiatrie a psychologie zločinu, doplněným o humorné přiblížení tehdy módní pseudoteorie degeneracionismu a dědičnosti zločinné povahy. Graeme Macrae Burnet (1967) je skotský prozaik žijící v Glasgow; nějakou dobu pobýval i v Česku. Upozornil na sebe výraznou prvotinou, mystifikační detektivkou Zmizení Adele Bedeauové (česky Argo 2018). Druhý román, Jeho krvavé dílo, sklidil obrovský úspěch u čtenářů

„Ďábelsky čtivé.“ The Guardian

Kontaktní rodičovství je výchovná metoda, která navrací
děti do náručí (a postelí) rodičů, pomáhá maminkám
najít cestu k vlastnímu mateřství a zvládnout s otevřenou
myslí dnešní přetechnizovaný svět monitorů dechu,
chůviček a počítání hodin mezi kojením. Rodiče v této
knize naleznou podporu pro svůj intuitivní přístup k výchově,
který bývá často kritizován generací našich maminek
a babiček.

Manželé Searsovi, pediatr a zdravotní setra, kteří sami
vychovali devět dětí, napsali řadu knih, ve kterých rodiče
naleznou spoustu rad a informací o zdraví a výchově
dětí. Kontaktní rodičovství je první kniha, která od těchto
autorů vychází v českém jazyce.

Slavný román amerického autora Kena Keseyho, jenž se v 60. letech minulého století stal spisovatelskou ikonou květinových dětí, vypráví příběh nezkrotného opozičníka McMurphyho, muže, který raději než do pracovního tábora nastoupí do sanatoria pro choromyslné a začne tu zavádět vlastní, svobodnější pravidla. Protivníkem je mu sestra Ratchedová, která by šla přes mrtvoly, jenom aby zákon a předpisy nikdo nepřekračoval. Filmová adaptace s názvem Přelet nad kukaččím hnízdem režiséra Miloše Formana z roku 1975 získala pět Oscarů za nejlepší film, režii, ženský herecký výkon (Louise Fletcherová), mužský herecký výkon (Jack Nicholson) a adaptovaný scénář. Forman a jeho scenáristé provedli v literární předloze řadu zásadních změn. Ken Kesey snímek údajně nikdy neviděl.

Voňavá káva, vynikající víno, croissanty k snídani, slunce a poklidný venkov – není nic, co by dokázalo pokazit vytouženou dovolenou. Nebo snad ano? Emmy Jamiesonová přijíždí se svým přítelem Nathanem do La Cour des Roses, půvabného hotýlku na francouzském venkově, aby zde strávili dva týdny dovolené, od níž si slibuje, že vnese oživení a novou energii do jejich ochabujícího vztahu. Ale dřív než se stačí pořádně rozkoukat, ji Nathan opouští s Glorií, vyumělkovanou manželkou majitele se slabostí pro mladší muže, a Emmy nabízí pomoc s vedením hotýlku zhrzenému a zraněnému majiteli Rupertovi. Noví lidé, nové zkušenosti a nové prostředí jí poskytují vítané rozptýlení, díky němuž se Nathan brzy stává jen vzdálenou vzpomínkou. Bylo by velké bláznovství vyměnit poklidný francouzský venkov za přátele, rodinu a vše co si Emmy doma vybudovala? Hellen Pollardová pochází z Yorkshire ve Velké Británii, kde žije se svým manželem a dvěma dospívajícími dětmi. Psaní ji bavilo již od dětství, a tak když její vlastní děti začaly odrůstat, znovuobjevila svou vášeň a pustila se do psaní romantických románů, kterým nechybí vtip. Se stejnou vášní, s jakou píše, také ráda čte.

Novodobá utopie, dílo pozdního romantismu, pohádka pro lid držený pod krkem svou vlastní politickou reprezentací – tak lze charakterizovat Hastrmana (2001), potenciální černou knihu ekoterorismu… kdyby to nebyla kniha zelená. Děj románu je rozdělen do dvou časových pásem – do období 19. století a do současnosti. Obojí spojuje hlavní postava hastrmana, který si vytyčil za úkol vyčistit vody na svém panství od nánosu bahna… Vypravěčem je samotný hastrman, který čtenáři děj vypráví nezaujatým tónem. V hastrmanovi se ve skutečnosti skrývají dvě osobnosti: zvíře a bestie toužící stát se člověkem. Tyto osobnosti se v něm neustále potýkají. Je to bytost bez duše, přírodní živel, který vždy činí to, k čemu je předurčen. Není zlý ani dobrý, nelituje svých činů a ani nemá radost z toho, co provádí.

Autor světového bestselleru Katedrála moře se po deseti letech vrací do středověké Barcelony s nejnovějším titulem Dědicové země. Spolu s hlavním hrdinou knihy, dvanáctiletým Hugem, se ocitáme v Barceloně roku 1387, v době překotných zvratů. Ty zasáhnou i do Hugova života, když jeho mecenáš upadne v nemilost a chlapec je nucen opustit svůj sen o tom, že bude jednou stavět lodě. Další cesta ho zavede do židovského ghetta a dál za město, do polí a vinic. Jako skutečný dědic země nás provází magickým světem středověku, doby tak odlišné, a přece v mnohém tolik podobné té naší.

Grónsko-dánský polárník a spisovatel Knud Rasmussen získal většinu materiálu ke své prvotině Noví lidé na Dánské literární expedici do Grónska v letech 1902–1904 z Upernaviku přes Melvillovu zátoku k mysu York v severozápadním Grónsku. Kniha vyšla v roce 1905 s ilustracemi Haralda Moltkeho. Kromě cenných etnografických postřehů se Rasmussenovi podařilo zapsat a přeložit do dánštiny mýty a pověsti izolovaných polárních Inuitů, civilizací nedotčených nových lidí, kteří v dnešní době tvoří pouze necelá dvě procenta grónské populace. Kniha nemá jednotnou formu, ale je velmi sugestivní. Je to cestopis, který obsahuje také záznamy pověstí, deníkové zápisky, obecné úvahy o životě Inuitů a jejich příběhy, různé literární postřehy a podrobné vysvětlení životního názoru Inuitů.

Vydání knihy podpořila Dánská umělecká rada.

Svět zdevastovala hrůzná epidemie a ti, kteří neměli to štěstí a přežili, byli přeměněni v krvechtivá stvoření noci. Až na Roberta Nevilla. Zdá se, že pouze on byl vůči nákaze imunní, jenže krutá ironie z něj učinila vyvržence. Ve dne zabíjí a v noci se schovává s nadějí na další den prázdného života. Je legendárním monstrem, které musí být zabito, protože se odlišuje od všech ostatních…
Já, legenda je jedním z nejslavnějších upírských románů dvacátého století. Pravidelně se umísťuje mezi deseti nejlepšími díly v mnoha kritických studiích hororového žánru. V době vydání byl prezentován jako science fiction – poprvé vyšel v roce 1954, ale jeho děj se odehrává v budoucnosti roku 1976. Vliv románu na pozdější generaci hororových autorů je nepopiratelný, stejně jako vliv na tvůrce celé řady hororových snímků. Jde o dodnes čtivou, nestárnoucí klasiku, která u nás nevychází poprvé a jistě ani naposledy.