Grónsko-dánský polárník a spisovatel Knud Rasmussen získal většinu materiálu ke své prvotině Noví lidé na Dánské literární expedici do Grónska v letech 1902–1904 z Upernaviku přes Melvillovu zátoku k mysu York v severozápadním Grónsku. Kniha vyšla v roce 1905 s ilustracemi Haralda Moltkeho. Kromě cenných etnografických postřehů se Rasmussenovi podařilo zapsat a přeložit do dánštiny mýty a pověsti izolovaných polárních Inuitů, civilizací nedotčených nových lidí, kteří v dnešní době tvoří pouze necelá dvě procenta grónské populace. Kniha nemá jednotnou formu, ale je velmi sugestivní. Je to cestopis, který obsahuje také záznamy pověstí, deníkové zápisky, obecné úvahy o životě Inuitů a jejich příběhy, různé literární postřehy a podrobné vysvětlení životního názoru Inuitů.
Vydání knihy podpořila Dánská umělecká rada.
Novodobá utopie, dílo pozdního romantismu, pohádka pro lid držený pod krkem svou vlastní politickou reprezentací – tak lze charakterizovat Hastrmana (2001), potenciální černou knihu ekoterorismu… kdyby to nebyla kniha zelená. Děj románu je rozdělen do dvou časových pásem – do období 19. století a do současnosti. Obojí spojuje hlavní postava hastrmana, který si vytyčil za úkol vyčistit vody na svém panství od nánosu bahna… Vypravěčem je samotný hastrman, který čtenáři děj vypráví nezaujatým tónem. V hastrmanovi se ve skutečnosti skrývají dvě osobnosti: zvíře a bestie toužící stát se člověkem. Tyto osobnosti se v něm neustále potýkají. Je to bytost bez duše, přírodní živel, který vždy činí to, k čemu je předurčen. Není zlý ani dobrý, nelituje svých činů a ani nemá radost z toho, co provádí.
Autor světového bestselleru Katedrála moře se po deseti letech vrací do středověké Barcelony s nejnovějším titulem Dědicové země. Spolu s hlavním hrdinou knihy, dvanáctiletým Hugem, se ocitáme v Barceloně roku 1387, v době překotných zvratů. Ty zasáhnou i do Hugova života, když jeho mecenáš upadne v nemilost a chlapec je nucen opustit svůj sen o tom, že bude jednou stavět lodě. Další cesta ho zavede do židovského ghetta a dál za město, do polí a vinic. Jako skutečný dědic země nás provází magickým světem středověku, doby tak odlišné, a přece v mnohém tolik podobné té naší.
Svět zdevastovala hrůzná epidemie a ti, kteří neměli to štěstí a přežili, byli přeměněni v krvechtivá stvoření noci. Až na Roberta Nevilla. Zdá se, že pouze on byl vůči nákaze imunní, jenže krutá ironie z něj učinila vyvržence. Ve dne zabíjí a v noci se schovává s nadějí na další den prázdného života. Je legendárním monstrem, které musí být zabito, protože se odlišuje od všech ostatních…
Já, legenda je jedním z nejslavnějších upírských románů dvacátého století. Pravidelně se umísťuje mezi deseti nejlepšími díly v mnoha kritických studiích hororového žánru. V době vydání byl prezentován jako science fiction – poprvé vyšel v roce 1954, ale jeho děj se odehrává v budoucnosti roku 1976. Vliv románu na pozdější generaci hororových autorů je nepopiratelný, stejně jako vliv na tvůrce celé řady hororových snímků. Jde o dodnes čtivou, nestárnoucí klasiku, která u nás nevychází poprvé a jistě ani naposledy.
Klasická Campbellova práce uvádí příklady mytických příběhů, ukazuje na nich pravdy skryté za náboženskými a mytologickými postavami a nechává z nich vyplynout obecně platné významy. Posláním hrdiny je vydat se na cestu a překonávat překážky. Hrdinovo dobrodružství má mnoho podob, ale jeho aspekty jsou neměnné: hrdinovi se dostává nadpřirozené pomoci, překonává strasti a bolestně se navrací do světa, kde musí lidem zvěstovat, co viděl. Tyto iniciační cesty nacházíme v mýtech, pověstech a pohádkách, jež mohou lidem posloužit jako univerzální modely a vzory.
Na sklonku života vzpomíná mnich
Adso na události, jichž byl svědkem,
když v roce 1322 pobýval se svým
mistrem, učeným františkánem Vilémem
z Baskervillu, v jistém severoitalském
opatství. Mělo zde dojít k jednání mezi
stranou císařskou a papežskou, ale klid
kláštera narušila série záhadných vražd.
Tak začíná proslulý román Umberta Eca
Jméno růže, který nyní vychází v doplněné
verzi. Lze jej číst jako detektivku nebo
jako historické vyprávění, Eco se
však inspiruje i románem gotickým
či iniciačním. Pátrání po neznámém
vrahovi, vrcholící v bludišti klášterní
knihovny, je pro autora navíc záminkou,
aby podal neobyčejně plastický obraz
evropského středověku, vztahem
křesťanského intelektuála k nekřesťanské
učenosti počínaje a kacířskými učeními
a inkviziční praxí konče.
Patnáct drobnějších próz je tematicky i časově spjato s pozdním obdobím tvorby tohoto nositele Nobelovy ceny za literaturu. Svá nejzákladnější celoživotní témata v nich vybrousil v miniaturní slovesné klenoty. V črtě Štěstí Hesse přináší stručný, leč zásadní komentář k tomu nejdůležitějšímu ve svém životě a díle: na duchovním základě křesťanském i orientálním si vypěstoval odolnost vůči uhranutí takzvaným pokrokem nebo „smyslem dějin“ a objevil „smysl cykličnosti, jejíž osou je věčná vertikála“. V Přerušené vyučovací hodině se vyznává z pocitu, jako by mu všechny pokusy o smysluplné vyprávění protekly mezi prsty, ale právě na této hranici začíná moderní literární tvorba. Žebrák vypráví o samotě plné obrazů, o hře s nimi. Ukradený kufr je povídka, za niž by se nemusel stydět ani Čechov, tématem je lidské pinožení se za majetkem – na čem všem jsou lidičkové schopni lpět. Broskvoň je podobenstvím o životě a smrti, vepsané do osudu plodného ovocného stromu.
„Za hranice areálu nikdy nechoďte. O své budoucnosti příliš nemluvte ani nepřemýšlejte. Pečlivě pečujte o své zdraví. Jste jiní než ostatní lidé – jste budoucí dárci,“ hlásají pravidla na odříznuté venkovské internátní škole Hailsham. Kathy, Ruth a Tommy jako dospívající děti příkazy nejdřív bezmyšlenkovitě plní, ale postupem času v nich začíná hlodat podezření, že jim jejich vychovatelé neříkají celou pravdu. Proč musí všechny děti neustále umělecky tvořit? Proč si musí tak ostražitě hlídat svůj zdravotní stav? Co znamenají všechny ty zámlky a nedořečenosti – co se vlastně skrývá pod tajemným slovem „dárcovství“?
Podtitul nelže: Lov vzácného druhu severského žraloka popisuje živým reportážním stylem jedna z linií textu. Do mírně ztřeštěného podniku se pustili dva dobří přátelé, autor a Hugo Aasjord, velmi dobrý malíř moře, působící na rodných Lofotech. Do líčení jejich trampot vstupuje vyprávění o námořnících, o lodích (místní o nich mluví s láskou, skoro jako o členech rodiny), jindy zase úvahy o vztahu člověka k přírodním živlům nebo fakty nabité, avšak strhující pasáže ze základů ichtyologie, oceánografie a hydrologie. Literární kritika v Norsku i ve světě knihu přivítala s nadšením, i když jí jisté potíže působilo určení žánru: kniha nabízí směs eseje, reportáže a odborného výkladu s prvky krásné literatury, a to nejen kvůli citacím z Rimbauda, Melvilla a Poea. Morten Stroksnes dokáže o moři psát zcela věcně, avšak moře bezmezně miluje, a proto ví: „Moře se bez nás docela dobře obejde, my bez něj nikoli.“
Vydání knihy podpořila Nadace norské literatury v zahraničí NORLA.
Kniha získala cenu Magnesia Litera 2019 – Litera za překladovou knihu
Překlad půvabné obrázkové knížky světoznámé finské, švédsky píšící autorky se k českým čtenářům dostává poprvé po více než šedesáti letech od prvního vydání v jazyce originálu. Je to také jeden z prvních příběhů ze světa skřítků muminů, bambulů, hatifnatů, fififjonek a jiných tvorečků. Navíc ozvláštněný všelijak tvarovanými výseky do stránek, jimiž lze spatřit něco nečekaného, podivuhodného. Zkrátka tahle knížka bude děti bavit! Vypráví se v ní o tom, jak muminek s mimlou hledali ztracenou malou Miu a na své pouti se dostali k moři i do jeskyně, dokonce je pořádkumilovný bambul vcucnul do vysavače…
Vydání knihy podpořila nadace FILI – Finnish Literature Exchange.