Dorothy, dcera ovdovělého faráře, vede chudý, ale zbožný život – odolává svodům místního chlípníka, za sebemenší zhřešení, byť jen myšlenkou, se bodne špendlíkem. Jednoho dne se probudí po osmidenní ztrátě paměti na ulici a musí se protloukat spolu s vandráky – sbírá chmel, přespává v ubytovnách, nakonec skončí ve vězení pro potulku. Podaří se jí uniknout ze šikmé plochy? Přijme nabídku chlípníka, který jí podává pomocnou ruku? Nalezne její vnitřní kompas ztracený směr?
Orwellův druhý, z části experimentální román živě nasvěcuje realitu meziválečné Anglie – bídu, dluhy, nezaměstnanost a hlad, s nimiž se museli běžní lidé každodenně vyrovnávat. Klade si také nelehké otázky o lidském údělu a smyslu pozemského života – dokáže člověk pomocí víry překonat věčné strádání a nespravedlnost?

„Kdo chce porozumět dvacátému století, musí si přečíst Orwella.“ – New York Review of Books

Roky riskantního života v sovětské politice je pozoruhodnou sondou do nejvyšších pater sovětské politiky 20. až počátku 50. let 20. století. Na rozdíl od většiny prací, které se soustředí na osobu sovětského diktátora J. V. Stalina, se Fitzpatricková zaměřila na jeho nejbližší spolupracovníky. Prostřednictvím dobové korespondence, úředního materiálu i četných vzpomínek a pamětí ukazuje, že za Stalinem stála skupina věrných, kteří tvořili nebývale efektivní tým až do Stalinovy smrti v roce 1953. Stalinovi oddaní druhové s ním nejen úzce spolupracovali, ale zároveň patřili i k jeho nejbližších a povětšinou jediným známým. Do Stalinova v průběhu třiceti let patřili například Molotov, Malenkov, Kaganovič, Vorošilov, Berija, Andrejev či Chruščov. V důsledku politického teroru, jenž se nevyhýbal ani členům týmu ani jejich rodinám, se jeho složení mnohokrát změnilo. Někdy tým sloužil k přenášení zodpovědnosti ze Stalina na kolektiv, jindy si na svých spolupracovnících sovětský despota testoval své nápady. Mnohokrát však došlo i k tomu, že pro nevoli členů týmu Stalin svá rozhodnutí zrušil. V týmu podle Fitzpatrickové panovala určitá hierarchie, jež odrážela proměnlivou politickou moc konkrétních osob. Autorka prostřednictvím analýzy fungování týmu konstruuje zcela nový obraz Stalina v jeho pracovním i rodinném prostředí, čímž od základů mění naši představu o řízení Sovětského svazu po většinu jeho existence.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Konec podzimu (Deireadh an Fhoghair, 1979) je pokládán za vůbec nejlepší román napsaný ve skotské gaelštině ve dvacátém století. Odehrává se během jednoho dne a noci v odlehlé části odlehlého ostrova, který nápadně připomíná autorův rodný Lewis. Tvoří jej rozhovory a vzpomínky tří starých přátel, kteří žijí prostým životem v místě, odkud již všichni ostatní odešli nebo zemřeli. V románu je patrný silný vliv evropského modernismu, zejména Becketta a Joyce, který se protíná s odkazy na starobylou gaelskou literaturu a kulturu. Ačkoliv román pojednává o sklonku lidského života a v širším slova smyslu i o konci tradičního života v gaelsky mluvících komunitách, vyznačuje se velkým smyslem pro humor. Chystané české vydání je vůbec prvním převodem tohoto zásadního díla skotské literatury do cizího jazyka a také prvním přímým překladem gaelské prózy do češtiny.

Nejlepší román napsaný ve skotské gaelštině ve dvacátém století.

François Furet věnoval většinu svého badatelského života dějinám Francouzské revoluce. Systematicky se přitom pokoušel rozrušit ve Francii dominující marxistický revoluční koncept, jenž viděl příčiny a projevy revoluce pouze v sociální rovině, a předložil alternativní výklad dlouhého revolučního století s důrazem na kulturní a politické proměny francouzské společnosti. V 90. letech 20. století tento svůj přístup k revolučním idejím aplikoval i dějiny Ruska a Sovětského svazu ve 20. století, počínaje revolučními vášněmi roku 1905 přes první světovou válku, pokus o „univerzální revoluci“ v říjnu 1917, jenž se překlopil do ideje socialismu v jedné zemi, aby se po druhé světové válce úspěšně vrátil k ideji světové (v praxi východoevropské) revoluce, jež nakonec skončila totálním krachem. Podle Fureta byla marxistická revoluce odsouzena k tomuto krachu od samého začátku. Ačkoli uplynulo od francouzského vydání toto knihy již více než dvacet let, dodnes patří k jedné z neprovokativnějších knih o 20. století.

Vydání knihy podpořil Francouzský institut v Praze.
Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Na Srí Lance zuří občanská válka. Dineš přišel o rodinu i veškerý majetek a mechanicky, bezmyšlenkovitě se pohybuje od jedné utilitární činnosti k druhé. Pomáhá v nemocnici, v omezené míře zabezpečuje své nejzákladnější fyzické potřeby a na noc odchází z tábora ukrýt se před pravidelným ostřelováním do džungle. Jeho rutinu naruší nabídka souseda z tábora, aby pojal jeho dceru za manželku. I tento návrh je veden čistě účelovými pohnutkami – otec cítí, že jako ochránce selhal a hledá někoho, kdo by za něj převzal břemeno odpovědnosti. K sňatku dojde, ale po kratičké fázi seznamování dvou mladých lidí, která jako by nabízela nesmělou naději, přijde předvídatelný závěr a žádný happy end se nekoná.
Věty i odstavce členěné do dlouhých volně plynoucích celků, jako by odrážely Dinešovy nepřerušované proudy myšlenek. Se svým okolím prakticky nekomunikuje, je uzavřen ve vlastním světě, obrací se dovnitř, protože vnější svět zešílel. Všímá si, jak funguje jeho tělo, jehož pomíjivost si se zoufalou naléhavostí uvědomuje a v předtuše pravděpodobného konce se s ním loučí.

A z Dinešova ticha uprostřed válečné vřavy se hlasitě ozývá základní otázka: Co dělá člověka člověkem, když z jeho života už nic nezbývá?

Román mladého srílanského autora Anuka Arudpragasama působícího na newyorské Columbia University byl po vydání kladně recenzován v americkém i britském tisku, m.j. v denících Guardian, Financial Times a New York Times i v prestižním literárním měsíčníku Kirkus Reviews a byl zařazen do užší nominace na literární cenu Dylana Thomase pro mladé autory.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Fotografická kniha významného českého kameramana a fotografa Josefa Illíka, spolutvůrce filmů Král Šumavy, Kočár do Vídně, Kladivo na čarodějnice, Ucho, Už zase skáču přes kaluže,Tři oříšky pro Popelku, Princ a Večernice a dalších, předkládá čtenáři působivé obrazy Prahy a jejích obyvatel, které autor citlivě zachytil v letech 1945–1958. Naskýtá se tak jedinečná možnost spatřit místa, která již dávno neexistují, nebo se k nepoznání změnila, a pocítit pražskou atmosféru tehdejší doby.
Josef Illík, původní profesí fotograf, po sobě zanechal cca 4000 neroztříděných černobílých negativů, které nasnímal na legendární fotoaparát Rolleiflex. Je zajímavé, že prakticky nikdy z negativů nepořizoval fotografie a na snímky se po jejich pořízení tudíž nepodíval. Dnes, když se po desetiletích započalo s archivací celé sbírky a snímky mají své první diváky, se ukázalo, že se jedná o výjimečné fotografické dílo, jež si zaslouží knižní vydání.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Soubor studií předního německého medievisty je věnován problematice pozdně středověké hereze, kacířství a husitské revoluce ve středověkých Čechách. Autor v nich rozkrývá proměnu pohledů středověkých teologů na herezi od konce 13. století. Zároveň si ale všímá samotných náboženských představ heretiků, především valdenství. Středověké hereze přitom pojímá jako výraz disidentství, zaměřeného proti autoritativním přístupům katolické církve, a jako hledání alternativ a pravých náboženských ideálů. V tomto duchu jsou vedeny i jeho pohledu do nitra husitské reformace, kterou považuje za skutečnou náboženskou revoluci. Přínos Patschovského přístupu spočívá ve skutečnosti, že husitskou revoluci nazírá v širokém evropském kontextu, aniž by přitom potlačoval její jedinečnost.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Západozemí ochromila válka. Ze silného a sebevědomého království zůstaly jen trosky a z mocných rodů jsou nyní pouhé frakce, které bojují o přežití. Železný trůn sice stále láká další a další kandidáty, ale síla na jeho získání jim schází. Podobná situace musí nutně vylákat z děr mrchožrouty, kteří se budou snažit hodovat na zbytcích a urvat také něco pro sebe. Rodí se nové svazky, aliance, objevují se noví hrdinové i padouši. Víc než o trůn jde ale v novém uspořádání o přežití, což není snadný úkol ani pro šlechtice, natož pro obyčejný lid. Epické vyprávění s desítkami jednajících postav se díky seriálu HBO stalo nejúspěšnější fantasy ságou od dob Pána prstenů.

Na celém světě má miliony nadšených fanoušků, kteří netrpělivě čekají na každé pokračování. Píseň ledu a ohně vychází v novém překladu a úpravě.

Malíř, hudebník, divadelník a literát Petr Nikl vzdal ve své nové knize poctu mamince, známé designérce hraček Libuši Niklové. Vzpomínkové rozhovory matky se synem se prolínají s originální úvahou o tajemství umělecké tvorby a s fantazijním, pohádkovým příběhem o putování za zlatým slunečním vlasem. Kniha má výjimečnou minimalistickou grafickou podobu.

V knize Chonrad Stoeckhlin a „noční houf“ Behringer líčí příběh dvou pastýřů z konce 16. století, kteří si navzájem slíbili, že pokud jeden z nich zemře, přijde toho druhého navštívit a bude mu podrobně vyprávět o posmrtném životě. Na základě inkvizičního vyšetřování Chonrada Stoeckhlina Behringer vykresluje svět pověrečné lidové kultury raného novověku a barvitým způsobem zachycuje soudobé pověrečné představy o smrti a posmrtném bytí, o létání vzduchem a o materiální i potravinové hojnosti, jež se střetávaly s názory proti pověrám bojujících inkvizitorů. Možná bezděčná, možná naopak zcela cílená poznámka Chonrada Stoeckhlina o tom, že se v doprovodu anděla účastnil putování tzv. „nočního houfu“, během něhož získal nejen obecně uznávané léčitelské schopnosti, ale i dovednost rozpoznávat čarodějnice, zavdala podnět k rozsáhlému čarodějnického vyšetřování na statcích augsburského biskupa.
Na základě Stockhlinových výpovědí bylo nakonec obviněno a upáleno několik desítek žen a výjimečně i mužů. Behringer mistrně rekonstruuje jak mechanismus inkvizičního vyšetřování, tak způsob myšlení inkvizitorů konce 16. století, kteří veškeré představy lidové víry ztotožňovali s působením ďábla. Spolu s tím však rovněž ukazuje, jak etnografická bádání počínaje bratry Grimmy zkreslila a zneprůhlednila povědomí o lidové kultuře a jak nám teprve návrat k pramenům 15. a 16. století umožňuje bez předsudků nahlédnout do náboženských představ obyčejných a literárně nevzdělaných lidí, v nichž se křesťanství mísilo s nejrůznějšími animálními kulty.

Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.