Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Přestože samotné dílo od svého vydání v roce 1965 způsobovalo a stále způsobuje silné kontroverze, dostalo se mu světového ohlasu i mnoha prestižních literárních cen. Režisér Václav Marhoul věnoval od roku 2008 veškeré své úsilí k přípravě filmu. Klíčový impuls, motivaci do další práce a potvrzení kvality scénáře přineslo v květnu 2013 udělení Zvláštního uznání poroty v rámci vyhlášení vítězů scenáristické ceny ScripTeast / Ceny Krzysztofa Kieślowského na festivalu v Cannes. Nadčasové poselství o osamělém putování a útrapách malého židovského chlapce za druhé světové války nabývá dnes na ještě větší aktuálnosti. Nedávné události v Evropě – migrační krize, šíření xenofobních předsudků a nenávisti bez znalosti faktů – ještě umocnily naléhavost jeho sdělení.

„Román Nabarvené ptáče mě svého času, stejně jako miliony čtenářů po celém světě, zasáhl natolik, že jsem se v polovině roku 2008, po dokončení celovečerního filmu Tobruk, rozhodl vyvinout veškeré své úsilí a um na to, abych získal filmová práva právě k tomuto dílu. To se nakonec podařilo,“ zavzpomínal na začátek náročného projektu Václav Marhoul.

Cameron a Greer jsou profesionální zabijáci, odborníci na slovo vzatí; ale pod zevnějškem nemilosrdných pistolníků tluče dobré srdce. Když je najme překrásná indiánka, rádi zanechají zabíjení lidí a vypraví se s ní přemoci nestvůru číhající ve sklepení starého domu kdesi v pustině… Dámy v nesnázích, neohrožení mužové, příšera, jejíž řev se ozvěnou ozývá v temných a ledových sklepeních – to jsou rekvizity, které si Brautigan vypůjčuje z brakových románů, ale zachází s nimi s láskyplnou libovůlí. Závěrečný souboj s netvorem proběhne trochu jinak, než by zúčastnění očekávali, i nezbytná romance mezi obyvatelkami domu a jejich vysvoboditeli má trochu nezvyklé rysy… Pro Brautigana byly brakové kulisy zjevně jen záminkou, proč se poddat radosti z vyprávění, a ta se přenáší i na čtenáře.

Anotace: Jedna z Brautiganových variací na žánry populárního čtiva; v Hawklinské nestvůře si přisvojuje atributy gotického či černého románu – ve sklepení starého domu číhá tajemná nestvůra, jež ohrožuje život krásných žen; proto je třeba nalézt a najmout zabijáky, kteří si s nestvůrou poradí. Že se k jejich poslání přidruží i milostná zápletka, je nevyhnutelné.

Lady Mechanika, nejslavnější komiksová steampunková hrdinka světa, je zpět hned se dvěma novými příběhy. V prvním se vrátíme zpět do Mechanika City, kde z ulic mizí sirotci. Někdo na nich páchá nekalé pokusy s rituálním podtextem. Kdo a proč chlapce unesl a zavraždil, musí vypátrat Mechanika a její přátelé.
Druhá epizoda se vrací do minulosti, kdy se mechanická lady musí srovnat s velkou životní ztrátou a odjíždí proto na prázdniny do Mexika. O tom, že se to celé zvrtne, nemůže být pochyb. Přízrační jezdci! Další zmrzačené děti! La dama de la muerte osobně! Svátek zemřelých! To si nemůžete nechat ujít!

Lady Mechanika, nejslavnější komiksová steampunková hrdinka světa, je zpět hned se dvěma novými příběhy. V prvním se vrátíme zpět do Mechanika City, kde z ulic mizí sirotci. Někdo na nich páchá nekalé pokusy s rituálním podtextem. Kdo a proč chlapce unesl a zavraždil, musí vypátrat Mechanika a její přátelé.
Druhá epizoda se vrací do minulosti, kdy se mechanická lady musí srovnat s velkou životní ztrátou a odjíždí proto na prázdniny do Mexika. O tom, že se to celé zvrtne, nemůže být pochyb. Přízrační jezdci! Další zmrzačené děti! La dama de la muerte osobně! Svátek zemřelých! To si nemůžete nechat ujít!

Román HOMO sapienne zahýbal v roce 2014 nejen grónskou kulturní scénou, ale vzbudil zájem i v mezinárodních literárních kruzích. Netradiční ženská koncovka v názvu a zdůrazněné slovo „homo“ odkazující na homosexualitu naznačují, že od grónské autorky rozhodně nelze čekat popis úchvatných přírodních scenérií. Fia, Sára, Inuk, Arnaq a Ivik, hlavní postavy s různou sexuální orientací, vstupují do vzájemných vztahů, které se postupně komplikují, vyostřují a mění. Stejně jako většina vrstevníků po něčem touží, milují se a podvádějí, pochybují a doufají, ovšem v prostředí konzervativního sedmnáctitisícového grónského maloměsta.

Styl románu čtenáře svou smyslností okamžitě pohltí. Niviaq Korneliussenová procítěně líčí vyloučenost a každodenní problémy protagonistů a ve svém boji s předsudky využívá nové vyprávěcí postupy a formální inovace.
Kniha byla přeložena do němčiny a angličtiny a chystá se také švédská a norská verze.

„Kniha HOMO sapienne vytvořila vlastní žánr. Tohle je nefiltrovaný sexuální realismus. Debut Niviaq Korneliussen o existenciální bolesti a jejím propuštění, rozchodech a smířeních nám ukazuje, kolik různých cest k osvobození existuje, a zaslouží si býti znám široko daleko. – Politiken

„Niviaq Korneliussen je 24 let a je zcela novým hlasem v grónské literatuře. Hlas, který dřívě chyběl, a jsem si jistá, že od ní uslyšíme ještě mnohem víc.“
– Kristeligt Dagblad

Stockholm, 1793. Od smrti krále Gustava III. uběhl víc než rok a po městě se šíří dusivá atmoféra podezíravosti a spikleneckých zvěstí. V páchnoucích vodách jezera se najde mrtvola bez rukou a nohou, zohavená k nepoznání. Vyšetřování musí být co nejdiskrétnější, proto se případu ujímá zvláštní spolupracovník stockholmské policie Cecil Winge, svérázný právník se silným smyslem pro spravedlnost, umírající na souchotiny. Jeho parťákem se stane veterán Mickel Cardell, na povrchu drsný, ale se srdcem na správném místě. Co Winge nevyřeší intelektem, to Cardell zajistí pádnou ranou – má na to šikovnou dřevěnou protézu. Brzy se oba zamotají do sítě temných tajemství a bezedného zla, do sítě, jejíž vlákna sahají až do nejvyšších vrstev stockholmské společnosti. Očima čtyř vypravěčů nahlédneme pod napudrovaný a omalovaný povrch Stockholmu na konci 18. století, pod nímž se objeví děsivá, ale fascinující realita.
Spletitý svět temného Stockholmu na sklonku 18. století si rychle zamilovali čtenáři po celém světě včetně Německa, Velké Británie či USA. Zacpěte si nos, otevřete oči a ponořte se do stoky zločinu!

Cena Švédské akademie krimi literatury za nejlepší debut.

Prodal se do 35 zemí.

„Pro fanoušky Stiega Larssona je tu nový hlas, a ještě temnější stránka Švédska. Je ještě příliš brzy na „nejlepší knihy roku“, ale 1793. Vlk a dráb, fascinující debut Niklase Natt och Daga, mezi ně určitě patřit bude. (…) Stejně jako Jméno růže Umberta Eca i 1793. Vlk a dráb je intelektuální, čtivá detektivka, jejíž hlavní protagonista je racionální, vzdělaný muž, svádějící bitvy ve světě ovládaném tajemstvími a pověrami. (…) Svým morálním poselstvím připomíná dílo Grahama Greena.“
– Washington Post

* Vítěz Crimetime Specsavers Award za nejlepší detektivní prvotinu v 2018

* Ve Švédsku kniha roku 2018

* The Swedish Academy of Crime Writers’ Award za nejlepší prvotinu v 2017

One of Humo’s “Top 12 Fiction Books of 2018”.

Chosen as “Best Crime Novel of 2018” by Adresseavisen.

One of Aftenposten’s “Best Crime Novels of 2018”.

One of Dagbladet’s “Favorite books of 2018”.

V létě roku 1852 se z vesnice uprostřed hlubokých lesů v severním Švédsku začaly ztrácet mladé dívky. Jedna je nalezena mrtvá, jiná těžce poraněná. Místní rychtář má podezření, že v okolí se potuluje krvežíznivý medvěd, a vypíše na jeho ulovení odměnu. Ale mrtvou dívku našel pastor Laestadius (skutečná historická postava) a ten má jiný názor: podle něho násilí páchá mnohem krutější bestie, která chodí po dvou nohou.

„Radost z „Vařit medvěda“ je dvojí: Na jedné straně člověk zažívá téměř kriminální požitek, když sleduje jak Jussi a pastor vyšetřují tajemné útoky. Na druhou stranu se člověk dostane do jemu neznámého času a fascinujícího světa, jak krásného – tak brutálního. /… / A takový je pocit když člověk dočte „Vařit medvěda“ – jako kdyby byl svět o něco větší.“
– Politiken (5 stars)

„Nejen okouzlující a poutavé, ale také osvětlující – Obejvuje se tu několik historických postav ze zrodu Laestadianismu a tajemstvím zahalené vraždy upoutají diváka k židli skrze skoro 400 stran. /… / Mikael Niemi napsal intenzivně zábavný příběh.“
– Weekendavisen

Vydání knihy podpořila Švédská umělecká rada.

V pokračování románu Enderův stín je po válce. Lidstvo zachránil Ender Wiggin se svým týmem nadaných dětí, válečníků. Nepřátelé byli vyhlazeni, Bitevní škola zrušena. Děti se vracejí domů, ke svým rodinám, rozptýleným po celé Zemi. Až na Endera… Jakmile nebezpečí pominulo, Země se opět stává bitevním polem. Děti z Bitevní školy jsou mnohem víc než jen hrdinové, jako potenciální zbraně se stávají významnými pro své země, které by je rády využily. Postupně, jeden po druhém, jsou však všichni bývalí členové Enderovy družiny uneseni. Zachrání se jen Fazolek, který hledá pomoc u Enderova bratra Petra. Petr Wiggin, Enderův starší bratr, stále z pozadí manipuluje pozemskou politikou. A s Fazolkovou pomocí možná dosáhne svého cíle – ovládnutí světa.

Slovo penumbra znamená polostín nebo světlejší část sluneční skvrny. Neurčité teritorium mezi temnotou a plným světlem. Označuje se jím někdy také šedá zóna, přechodové území, nejzazší okraj okraje. Na pozadí takto unikavého prostoru vyvstávají v pomalém tempu stále průzračnější obrazy stejnojmenné sbírky Štěpána Noska. Básně o nepravděpodobných andělech a jízdě po slovenské dálnici, o dítěti běžícím po hraně bazénu a astronautech rotujících ve volném prostoru, o písku osychajícím po vlně a bezvětří vylidněného kampusu na severoirské hranici, básně o měsíčním světle na hladině rybníka připomínajícím slavnou fotografii, o tom, co se děje během zatmění, o tom, že se nikdo nikdy nikam neztratí, v knížce, která vychází osm let po autorově předchozí.

Ačkoli se Jack Kerouac proslavil především jako prozaik, psal také vynikající poezii – mnozí literární historici jsou dokonce toho názoru, že Kerouacovy básně jeho prózu co do kvality předčí. Tak či onak, je nepochybné, že jedním z vrcholů autorova básnického díla jsou jeho haiku. Kerouacův zájem o tuto japonskou básnickou formu byl hluboký a dlouhodobý; od poloviny padesátých let až do své smrti v roce 1969 si úderná trojverší zapisoval do deníků, prokládal jimi své dopisy, romány či eseje atd. Postupně přitom dospěl k vlastní podobě, tzv. „západnímu haiku“, které se nenechává omezovat přísnými formálními pravidly, ušitými na míru japonštině, přesto si z dané formy uchovává to podstatné: schopnost zachytit ve třech krátkých verších jedinečný obraz světa, „zbavený vší poetické veteše a fíglů, a přesto vzdušný a ladný jako Vivaldiho pastorála“. Kerouacova Kniha haiku, poprvé vydaná teprve po autorově smrti, přesvědčivě dokládá, že ve svém úsilí o zvládnutí zdánlivě snadné, ve skutečnosti však nesmírně obtížné formy Kerouac uspěl beze zbytku.