Rok poté, co jeho otec pronásledovaný svým podivným šílenstvím definitivně mizí v Ryhopském lese, se Chris Huxley sám vydává do tajemného lesa mytág, aby nalezl odpovědi na několik palčivých otázek, aby odhalil rozdíl mezi pravdou a lží, které střeží Brána ze slonoviny, brána z rohu. Do Ryhopu vstupuje poprvé, a tak máme i my možnost znovu objevovat tuto tajemnou končinu jeho smysly a spolu s ním pocítit „zmatek na okraji dění, smyslovou kakofonii zvuků a obrazů, záblesky vizí a ozvěn lesa, které se takřka nedají postihnout, děsivých i svůdných“.

Jak je u Roberta Holdstocka zvykem, také tento román je plný časových zvratů, prolínání různých příběhů a legend, plný domněnek i věčných pravd, které zde mají stejnou hodnotu – takový je totiž jedinečný svět Lesa mytág, do něhož jsme opět zváni…

Brendan Doyle, odborník na dílo básníka raného devatenáctého století Williama Ashblesse, neochotně přijme pozvání od výstředního milionáře, aby skupině cestovatelů v čase posloužil jako odborný průvodce. Ovšem poté, co se v roce 1810 zúčastní vytoužené přednášky Samuela Taylora Coleridge, je unesen do špinavých uliček Londýna, kde temné a nebezpečné síly dobře znají tajemství bran v čase. Ztracený v čase, zapletený do vražedných intrik mezi znepřátelenými bandami žebráků a pronásledovaný egyptskými čaroději Doyle kupodivu přese všechna nebezpečenství přežívá. A dozvídá se o tajemném básníkovi Ashblessovi mnohem víc, než by kdy považoval za možné…

Jeden z nejvěhlasnějších románů na pomezí science fiction a fantasy mísí literární historii, lykantropii, templářské rytíře, egyptskou magii a prazvláštní přehlídku skutečných i fiktivních postav v patrně nejoriginálnějším příběhu o cestování v čase, jaký byl kdy napsán. Román v roce 1983 získal Pamětní cenu Philipa K. Dicka. Nové upravené a ilustrované vydání je opatřeno krátkou autorskou předmluvou a množstvím vynechaných scén s Powersovým komentářem. Znalci jistě ocení rovněž novelu odehrávající se ve stejném prostředí jako slavný román, jenž se stal základním kamenem literárního subžánru zvaného steampunk.

Britský historik Niall Ferguson, autor řady vysoce oceňovaných publikací (naposledy např. Civilizace), ve své nové práci analyzuje podoby mocenského vlivu. Jednu – vertilkální, hierarchickou – charakterizuje metafora věže; druhou – horizontální, založenou na síti vztahů – zase obraz náměstí. Autor zkoumá jejich historický vývoj i koexistenci. V historických knihách je patrnější ona vertikální struktura, na jejímž vrcholu stáli králové a papežové, ale to neznamená, že by horizontální sítě společenských vztahů byly záležitostí moderní doby, ve které jako by komunikace po Facebooku hrála větší roli než politické uspořádání. Ferguson ukazuje podobu společenských sítí v minulých dobách a v jejich rozvoji a úpadku nachází varovné signály pro sítě novodobé, protože sítě byly vždy náchylné k uzavírání, přenášení negativních signálů či výpadkům.

Provokativní, kritická, kontroverzní – to jsou adjektiva v poslední době nejčastěji spojovaná s Camille Pagliovou, přední americkou kritičkou, jež je někdy vnímána jako nástupkyně Susan Sontagové. V anglosaském světě se Pagliová proslavila literárně-kritickým bestsellerem Sexuální persony: umění a dekadence od Nefertiti po Emily Dickinsonovou, rozsáhlou literárně historicky-kritickou studií o úpadku a jeho obrazech v západním umění. Některé pasáže z této slavné knihy se objevují i ve sbírce esejů Svobodné ženy, svobodní muži, která je ovšem jinak obecně vztažena k tématům a problémům dnešního světa. Pagliová zde dostává své pověsti kritické myslitelky, jež vyhledává kontroverze, chce provokovat a především neuznává žádné modly – ať už v oblasti umění, kritiky nebo lidských práv. Její provokativní osten míří především proti dvěma terčům: feminismu v podobě, do jaké se vyvinul zejména v posledních několika letech, a situaci na anglosaských univerzitách, zejména omezování svobody projevu.

Knihu opatřila zasvěcenou a velmi pochvalnou předmluvou Bianca Bellová, držitelka ceny Magnesia Litera za prózu.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Dochovaná korespondence významného římského řečníka, politika, spisovatele, a v neposlední řadě vrcholného stylisty, Marka Tullia Cicerona (106–43 př. n. l.) byla objevena italskými humanisty ve 14.–15. století. Obsahuje téměř 900 dopisů a jako „živá“ korespondence, neurčená primárně pro veřejnost, má nesmírný historický význam. Cicero si dopisoval s množstvím předních římských osobností, které spolutvořily dějiny, příp. i kulturu posledních desetiletí římské republiky (Gneus Pompeius, Gaius Iulius Caesar či Marcus Antonius). Dopisy často velmi detailně prezentují jeho pohled na události a jednající osobnosti, živě (i humorně) vykreslují atmosféru doby, vyjadřují Ciceronovy úvahy a nálady a nabízejí zprávy o jeho rodinných poměrech i širokých kulturních zájmech. Ciceronovy listy jsou jedinečnou zprávou o tehdejší „velké politice“ i mezilidských vztazích římských elit. Díky nim je pro nás Ciceronova doba nejlépe známým obdobím celých starověkých dějin. První díl výboru obsahuje kolem 230 dopisů z let 65–50 př. n. l. (druhý obdobně rozsáhlý svazek zahrne dopisy z let 49–43 př. n. l. a vyjde pravděpodobně v roce 2020).

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Ve vyvrcholení Burroughsovy trilogie se v kratších prózách opět pohybujeme v krajích děsivých nočních můr, vzdáleně připomínající pralesy Jižní Ameriky, v mimozemském prostoru, ale i v ulicích Londýna a jeho podsvětí. Burroughs své povídky opět zaplnil fantastickými postavami z ještě fantastičtějších – a hrozivějších – světů a jeho mistrná koláž, pracující s prvky populární kultury, reklamy, sci-fi a detektivní prózy a popisující neznámé drogy i sex ve všech podobách, nemá za cíl šokovat, ale poukazovat. Varovat. William Burroughs je zcela nenapodobitelný, a to nejen ve svém psaní, hlavně ale v síle a pravdivosti svých idejí, které se nám snaží předat – dříve, než bude pozdě.

Vítěz ceny Magnesia Litera 2020 – objev roku – Muž, kterému straka ukradla jméno, tváře mizející v mlze, tajemné tělo za koupelnovou zdí a porouchaný automat na kávu jako příčina námořní katastrofy – ale též neschopnost sdělit svým nejbližším vlastní pocity, dětské křivdy zažrané pod kůží, rozchody visící jako těžký mrak nad letními dny, strach z otevřených dveří a šmátrání po autenticitě protékající mezi prsty. Bukové listí, zvířecí hřbitůvky a hvězdy na konci světa.

Prozaický debut Vratislava Kadlece nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče.
Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Nahlédněte do kufříku naditého případy detektiva Soamese, jehož schopnosti si vůbec nezadají s umem Sherlocka Holmese. A stejně jako měl Holmes svého Watsona, i Soames má k ruce vysloužilého vojenského lékaře dr. Johna Watsupa, který mu svojí naivitou nahrává na brilantní smeče a zároveň pečlivě zapisuje vyřešené případy. Mnohé z nich jsou úzce provázány se zajímavým matematickým problémem a nalézt pachatele často není možné bez vyřešení zapeklité matematické záhady, což autor pohříchu mnohdy nechává na čtenáři. Ten, kdo už dlouho marně trápil své mozkové závity a chce se dát poddat, může nahlédnout do řešení na konci knihy, kde často najde i informace o obecnějších souvislostech a odkazy na literaturu. Tam, kde si tradiční detektiv vystačí se stopami od bláta, musí Soames zapojit zajímavé kombinatorické úvahy či své znalosti Peanovy aritmetiky nebo zapeklitých vlastností prvočísel. Matematické postupy více osvětlí dr. Watsup, který se však občas do řešení zamotá. Pomůžete mu?

Kniha ukrajinského dua se věnuje dalšímu lidskému smyslu: sluchu. Je plná zvuků, hlasů, tónů a slov. Jak funguje lidské ucho? Jak se vytváří hudba? Slyší člověk a zvířata stejně? Kolik je lidských jazyků? A můžeme se domluvit i beze slov? A co když někdo neslyší? Svět kolem nás drnčí, cinká, halasí, šeptá, vzdychá, klape, křupe, až z toho brní uši. A někdy je lepší poslouchat ticho.

Originálně pojatá, ilustrovaná naučná kniha o zraku rozhodně oko čtenářů potěší. A malý i velcí se v ní dozvědí, jak zrak funguje, co znamená vidět, co znamená nevidět, jak je svět barevný, co všechno se v něm dá spatřit, co naopak zůstává očím skryto (třeba duše nebo černá díra!), jak se to dá zachytit v obrazech, co je iluze, a taky, že svět je mnohem hezčí, když se na něj nekoukáme jen svýma očima.